Karel rád mluvil. Mluvil hodinu, než to skončilo, a většina toho bylo prošení a něco z toho bylo užitečné.

Elišku to netěšilo tak, jako nějakou její část těšil Damián. Byla unavená způsobem, který Matěje děsil, a ten ji pozoroval, jak si otírá ruce, a pomyslel si, ne poprvé, že pomsta je oheň, který tě zahřeje právě jednou a pak ti sežere dům.

Ale než to skončilo, Karel jí něco dal. Ne jméno — přísahal na svůj zničený život, že jméno nikdy neměl — ale varování, napůl šílené strachem. „Tam venku ho nenajdeš. Není venku. Je blízko. Byl blízko celou dobu. Rád se dívá, jak ti, které zlomil, dál chodí s úsměvem a nevědí, že je v té místnosti…“

Eliška šla domů s těmi slovy v hrudi jako s kamenem.

(Blízko. Byl blízko celou dobu.)

✦

Té noci se spustila bouře a s ní po celém kopci vypadl proud.

Vik ji našel na tmavé podestě se svíčkou, a místo obvyklého kroužení a štěkání je cosi v počasí nebo ve tmě přimělo prostě… mluvit.

Se svíčkou mezi nimi jí řekl to, co v sobě nesl od oné noci. „Nebudu tě prosit, abys to manželství odpustila. Koupil jsem si tě. Vím, co ze mě to dělá — věděl jsem to tehdy a stejně jsem to udělal, protože jsem byl rozzlobený a malicherný a chtěl jsem vyhrát.“ Pomalu otáčel svíčkou v rukou. „Ale říkám ti — jestli chceš odsud odejít, sám otevřu každé dveře a postarám se, aby tě nikdo nezastavil. Nedlužíš mi válku. Nedlužíš mi vůbec nic. Jen bych chtěl tu možnost, než odejdeš, přestat být tou nejhorší věcí, která tě kdy potkala.“

Eliška se na něj ve světle svíčky dlouho dívala.

(Tohle je ta část, kde nezměkneš. Tohle je ta část, kde si vzpomeneš, kdo jsi a k čemu jsi.)

„Vrátit to nemůžeš,“ řekla.

„Ne,“ souhlasil. „Můžu jen dělat něco lepšího než to. Každý den. Ať si toho někdy všimneš, nebo ne.“

Neodpověděla. Ale když natáhl svíčku, aby si našla cestu dolů ze schodů, vzala mu ji z ruky, aniž před tím dotykem ucukla — a to bylo mezi těmi dvěma zemětřesení.

✦

V dnech, které následovaly, dodržel slovo. Vymanil se ze Štěpánovy oběžné dráhy. Chodil domů. Naučil se, jak matka pije kávu a jak rád otec, když se s ním člověk hádá o svět, a ke svému tichému úžasu zjistil, že je šťastnější, než kdy byl v životě, na který utratil tolik peněz.

A pozoroval Elišku — ne tak jako dřív, hladově, aby vyhrál, ale tak, jak člověk pozoruje počasí, kterému nerozumí a rozhodl se ho respektovat. Viděl v ní zamčené dveře a nezkoušel kliky.

✦

Radek za ním přišel jednoho šedého odpoledne a zavřel dveře pracovny.

„Potřebuju se tě na něco zeptat a potřebuju, abys u toho nebyl idiot.“ Položil na stůl vytištěnou fotografii — zrnitý snímek z nemocnice, dívka s odvráceným obličejem a bledou čárou na spánku. „Víš, odkud je tvoje žena. Tu skutečnou odpověď. Ne ten příběh.“

Vik se na obrázek dlouho díval. Pak si vzpomněl na jizvu, kterou viděl na jejím spánku v záři notebooku, a podlaha jeho jistoty se tiše propadla.

„Ne,“ řekl. „Ale myslím, že jsem se oženil s válkou, které nerozumím. A Radku — myslím, že chci být na její straně.“

Radek vydechl a poprvé po týdnech vypadal méně sám s tím, co našel. „Tak bychom radši měli zjistit, která strana to je,“ řekl, „než to zjistí někdo jiný.“

✦

Štěpán za dva měsíce přišel o tři muže. Říkal si, že to jsou soupeři, dluhy, obyčejné opotřebení světa, který vybudoval. Skoro tomu věřil. Ale začal, potichu, nasazovat pozorovatele na lidi kolem sebe — a jeden z těch pozorovatelů mu ten týden poslal vlastní fotografii.

Byla to Eliška, v noci, dvě ulice od Vikova domu, jak nastupuje do auta se ženou, kterou Štěpán nepoznával. Nic usvědčujícího. Manželka, venku do pozdna. Skoro to smazal.

Pak se podíval na to, jak se v té zmrzlé scéně nese — beze spěchu, vyvážená, jistá — a hřebík v jeho paměti konečně zachytil látku a roztrhl ji.

Tu chůzi viděl na dně rokle, před lety, u dívky, o které si byl velmi jistý, že je mrtvá.

Štěpán položil telefon s velkou opatrností, jako by se z něj stalo zvíře, které by se mohlo probudit. (Ne,) pomyslel si. (Ne. Viděl jsem, jak ji dávají do země.) Jenže on ve skutečnosti nic neviděl. Poslal muže a důvěřoval tmě a ani jednou se nešel podívat. A ta malá stará pohodlnost se teď pod ním otevřela jako ta rokle sama.