Týden Štěpán nedělal nic, a to nicnedělání ho málem zabilo.

Procházel si to znovu ve tmě. Ta služka. Právě ta, kterou sám Štěpán před všemi těmi lety ukázal Vikovi na nádvoří koleje — sázka, z níž se stalo manželství. Vybral ji on. Byl si tak jistý, že vybírá jen někoho bezvýznamného, kým přítele poníží.

(Věděl jsem to. Věděla to nějaká část mě.) Převracel tu otázku a nedokázal z ní dostat odpověď, která by se mu líbila. Buď zapomněl tvář dívky, kterou pomáhal uložit do hrobu — nebo ji nějaká pohřbená část jeho poznala a sáhla po té nejkrutější možné hře, aniž zbytku jeho kdy řekla proč.

Obě odpovědi mu říkaly totéž. Je naživu. Lovila jeho okruh. A on ji osobně usadil do domu svého nejlepšího přítele, k jeho stolu, dost blízko, aby na ni dosáhl.

Lovec celou dobu žil v pasti, a postavil ji on sám.

✦

Eliška cítila změnu ve vzduchu tak, jako zvířata cítí bouři. Májiny pečlivé rešerše se začaly vracet narušené — někdo teď tahal za stejné nitky, z druhého konce. Jedno bezpečné číslo oněmělo. Objevil se pozorovatel, špatně, na nesprávném rohu, a pak lepší, kterého zahlédla jen napůl.

„Ví, že někdo loví,“ řekla Mája. „Neví, že jsi to ty. Ne jistě. Ale hledá, Eliško, a hledá tak, jak hledáš ty.“

„Dobře,“ řekla Eliška. „Vyděšení muži dělají chyby.“

„Vyděšení muži taky zabíjejí lidi, co stojí poblíž toho, čeho se bojí.“ Mája nezvedla oči od obrazovky. „Máš manžela. Tchána. Tchyni, která si myslí, žes pověsila měsíc. Jestli přijde na to, kdo jsi ty, dřív než ty přijdeš na to, kdo je on, jsou to dveře, kterými přijde.“

Eliška chvíli mlčela. (Helena, jak jí vtiskává do rukou šálek kávy. Stanislav, jak jí říká dcero. Vik, na žebříku, jak opravuje okenici, o kterou ho nikdo neprosil.) O nikoho z nich nežádala. Nelíbilo se jí, co jejich bezpečí dělá s chladnou přímou linií jejího účelu.

„Tak se pohneme rychleji,“ řekla.

✦

Rozpadlo se to, jak se takové věci rozpadají, náhodou.

Vik, který ji jednoho večera hledal, šel tam, kam neměl, a našel ten starý dům na kraji lesa, a Jirku ve dveřích, a za dveřmi místnost, kterou nikdy neměl spatřit.

Neutekl. Eliška si to potom bude pamatovat — že když se mu podlaha světa propadla podruhé, neutekl.

Stál ve dveřích, bílý, a díval se na ženu, kterou jeho žena doopravdy byla, a řekl jen: „Adam. Vyslovila jsi jeho jméno ze spaní — tu noc, kdy jsem to nedokázal dokonat. Nosím ho v sobě celé týdny, aniž jsem věděl, čí to je jméno.“

Eliščina ruka byla blízko zbraně a její mysl už byla tři tahy hluboko v chladné aritmetice svědka. A Vik to taky viděl a neustoupil před tím.

„Nebudu se tě ptát, co tohle je,“ řekl. „Řeknu ti, co jsem se rozhodl, a pak si můžeš udělat cokoli, co považuješ za nutné. Nevím, kdo ti ublížil. Vím, že to bylo větší než cokoli, co jsem kdy přežil. Vím, že jsem k tomu přidal. A vím, že bych spálil všechno, co vlastním, abych svůj podíl na tom vzal zpátky.“ Rozevřel prázdné dlaně. „Ať je tohle cokoli — jsem na tvé straně. Řekni mi to, nebo ne. Použij mě, nebo ne. Ale nejsem dveře, kterými on smí projít. Jsem zeď.“

Bylo to to slovo on. Nikdy neřekla žádné on. A to, že sáhl po správném slově, aniž mu ho někdo podal, jí prozradilo, že už pochopil víc, než kdy chtěla, aby kdokoli v tom domě věděl.

Spustila ruku ze zbraně. Byla to svým způsobem ta nejnebezpečnější věc, kterou za roky udělala.

„Posaď se, Viktore,“ řekla. „Jestli máš být zeď, radši věz, co se na ni žene.“

✦

A tak se to dozvěděl — ne všechno, ale dost. Lucie. Těch pět. Pátého bez tváře. A Radek, přivedený druhý den, s klouby zbělenými a klidný, položil svůj zapečetěný spis vedle Májina, a obě poloviny pravdy do sebe zapadly s cvaknutím, které nikoho z nich netěšilo.

„Čtyři vyřízení,“ řekla Mája. „Jeden zbývá. Žádné jméno, žádná tvář. Blízko, říkal Karel. Blízko celou dobu.“

Na druhé straně místnosti Vik strnul. Myslel na nádvoří před lety a na líný hlas u svého ramene, jak říká zkus tamtu, a na sázku, která jednu cizí dívku stála celý život. Myslel na to, jak ten hlas vždycky jako by věci věděl jako první a uklízel je potom a ani jednou za nic nezaplatil.

„Májo,“ řekl pomalu. „Ten pátý. Ten, kdo rozhoduje a uklízí a dívá se. Byl by to ten typ muže, který rád dá lidi, které zlomil, do jedné místnosti a dívá se, jak to nevědí?“

V místnosti se rozhostilo ticho. Eliška se otočila k manželovi a uviděla v jeho tváři přesně ten okamžik, kdy muž poznává monstrum, kterému deset let říkal příteli.

„Jmenuje se Štěpán,“ řekl Vik. „A já jsem ti tě předal sám.“