Vynořovala se pomalu, jako se potápěč vynořuje hlubokou vodou — příliš pomalu, hlavu těžkou, ústa suchá a kovová.

První, co pochopila, ještě než vůbec dokázala otevřít oči, bylo, že ztratila čas. Celé hodiny. Čisté hodiny, prostě pryč.

Druhé, co pochopila, bylo proč.

Ten džus. (Nepozorná. Hloupá.) Byla si už tak jistá, že se v tom domě nemá čeho bát, že přestala hlídat maličkosti.

Posadila se příliš rychle a místnost se naklonila. Ustálila ji a zhodnotila situaci tak, jak ji to vycvičili: oblečení netknuté. Tělo nedotčené. Dveře odemčené, přesně jak je nechala.

A přes ni deka, kterou si nepřitáhla. Na stole notebook — zavřený, odložený, v bezpečí — když ho přitom nechala otevřený na klíně.

Byl v pokoji. Zdrogoval ji, vešel a stál nad ní, zatímco ležela bezmocná.

A přikryl ji a odešel.

Eliška seděla úplně bez hnutí a poprvé po dlouhé době nedokázala chování muže nacpat do tvaru, který mu vytesala.

(Monstra se nezastavují. To je to jediné, co o monstrech vím. Tak co jsi zač, Viktore Sokolu, když ses zastavil.)

Ta otázka se jí nelíbila. Patřila části, kterou pohřbila s Adamem — té části, co v lidech pořád hledala dobro — a teď ji nepotřebovala.

✦

Když sešla dolů, už seděl u stolu, a v tu chvíli, kdy ji uviděl, věděl, že ona to ví.

Neuhnul pohledem. To bylo nové.

„Zdrogoval jsi mě.“ Řekla to tiše a položila to mezi ně na stůl jako naplocho odložený nůž.

„Ano.“ Žádná výmluva za tím nepřišla. Jen to jedno slovo, a jeho oči neuhýbající od těch jejích.

Čekala na zbytek — úšklebek, výhrůžku, proslov. Nepřišlo.

„Nebudu ti tvrdit, že se to už nikdy nestane, a chtít po tobě, abys mi věřila,“ řekl konečně. „Tak ti jen řeknu, co jsem udělal. Nasypal jsem ti něco do pití. Šel jsem do tvého pokoje. A nedokázal jsem to. To je všechno. To je celé.“

Poprvé neměla nic, čím by mu to vrátila. Studovala jeho tvář tak, jak studovala všechno — hledala lež pod slovy — a žádnou nenašla.

„Proč,“ řekla.

Skoro se zasmál, ale nebyl v tom žádný humor. „Ptám se sám sebe celou noc. To nejlepší, co mám, je — podíval jsem se na tebe a poprvé jsem viděl člověka místo věci, které jsem podlehl. A proti člověku nemůžeš vyhrát válku tak, jak ji vyhraješ proti věci.“

Odešla bez odpovědi. Ale nedívala se na něj, jak vždycky předtím, jako na něco seškrábnutého z podrážky boty. A on si toho všiml.

✦

Mája čekala v autě o dvě ulice dál, u nohou tašku s notebookem a v očích špatné zprávy.

„Vytáhli jsme všechno, čeho se Damiánův telefon za poslední tři roky dotkl,“ řekla, sotva Eliška nastoupila. „Čtyři z pěti teď máme. Damián. Karel. Marcel. Lubor.“ Odmlčela se. „Pátý je pořád díra ve vzduchu. Žádné jméno. Žádná tvář. Pokaždé to samé — ostatní mu volali, teprve až bylo po všem, a báli se ho.“

Eliška se zahleděla ven do šedého rána. „Tak budeme tahat za nit, dokud ta díra nedostane okraje. Nejdřív Karel. Kde je.“

„Vynořil se minulý týden. Ve stejném městě jako my.“ Mája zaváhala. „Eliško — Karel byl ten, co rád mluvil. Jestli někdo živý zná pátého, je to on.“

„Tak Karel si se mnou promluví,“ řekla Eliška, a v jejím hlase nebylo vůbec nic.

✦

Radek to nedokázal nechat být.

Na Elišce byl jakýsi tvar, který neseděl k jejímu příběhu, a Radek strávil celý život všímáním si věcí, které ostatní míjeli. Tak začal, potichu, tahat za oficiální verzi o ní — služka, chudá příbuzná, manželství koupené a zaplacené. Na papíře to drželo. Ale papír, jak zjišťoval, je to nejsnadnější na světě, co se dá vytisknout.

Zapečetěný spis. Město, o kterém se nikdy nezmínila. Roky stará zpráva o dopravní nehodě — dva mrtví, případ rychle uzavřen — a fotografie, zrnitá, dívky odváděné z nemocnice, obličej odvrácený od kamery, tenká bledá čára na spánku.

Radek se na tu fotografii díval dlouho. Pak notebook zavřel a nikomu nic neřekl. Zatím ne. (Ať utíkáš před čímkoli,) pomyslel si, (neměla bys utíkat i přede mnou.)

✦

A to odpoledne přišel za Vikem Štěpán, s úsměvem, a položil tu starou otázku tím starým líným způsobem — je už ta holka zlomená, je velká hra skoro vyhraná.

A Vik, který by se měsíc předtím zasmál a nalil mu drink, slyšel sám sebe říct, ploše: „Nech to být, Štěpáne.“

Štěpánův úsměv se nepohnul, ale oči ano. Díval se na přítele o okamžik déle, než měl. Pak se zasmál, změnil téma a brzy odešel — a v autě seděl, aniž nastartoval, a převracel v hlavě cosi, co ještě nedokázal pojmenovat.

Protože ta holka prošla kolem okna, zatímco tam seděl. A způsob, jakým se pohybovala — beze spěchu, vyvážená, jistá — se zachytil o cosi v jeho paměti jako látka o hřebík. A za živý svět nedokázal Štěpán přijít na to, kde tu chůzi už viděl.