Bledá záře notebooku byla jediným světlem v místnosti a v něm ležela poražená, aniž kdy bojovala — a jemu se to v tu chvíli zdálo být celé vítězství.

„Konečně……“ Sotva mu to slovo splynulo ze rtů, naklonil se nad ni.

Čekal na tohle celé týdny. Každá modřina, kterou nechala na jeho pýše, každé jednou, kdy odešla a nechala ho na kolenou — to všechno se teď mělo splatit, tady, kdy proti němu nemohla hnout ani prstem.

Ruka mu sjela k jejímu rameni. A pak se zastavil.

Notebook, balancující jí na klíně, sklouzl. Zachytil ho dřív, než dopadl na zem — a jak to udělal, obrazovka se naposledy probrala, než usnula.

Fotografie. Mladík s kočičíma očima a důlky vrytými hluboko do obou tváří se smál a objímal paží dívku, která byla nepochybně ona — ale ona, jakou Vik nikdy nepoznal. Lehčí. Celistvá. Dívala se na toho muže, jako by byl jediným pevným bodem v točícím se světě.

Vedle fotky řady textu v písmu, které neznal, jména, data, mapa s body označenými červeně.

Pomalu notebook odložil, jako by mohl kousnout.

Pohnula se. Unikl z ní zvuk — tenký, zlomený, vůbec ne jako ta žena, která na něj přes stůl vrčela.

„Adame…“ Sotva výdech. „Neodcházej… neodcházej…“

Z koutku jejího zavřeného oka sklouzla slza, stekla po spánku a ztratila se ve vlasech. Cestou přešla přes jizvu — starou, bledou, tenkou rýhu, které si nikdy předtím nevšiml.

Vik stál úplně bez hnutí.

Podíval se na vlastní ruku, stále napůl zvednutou. Podíval se na ženu, která i zdrogovaná do bezmoci skrz spánek sahala po hlasu mrtvého muže.

(Co to dělám.) Ta myšlenka přišla tiše a nechtěla odejít. (Co je to za muže, který si tohle vezme. Co je to za muže, jakého jsem ze sebe nechal udělat.)

Vzpomněl si na Radkův hlas — není jako ty ostatní. Vzpomněl si na matku — láskou se dá změnit. Vzpomněl si na každý opovržlivý pohled v Eliščiných planoucích očích a poprvé pochopil, že to opovržení si zasloužil.

Vítězství, které chtěl, mu v hrudi zhořklo, až ho cítil na jazyku.

Nedokázal to. Ne takhle. Vůbec ne.

Stáhl deku z nohou postele a přikryl ji, opatrně, aby ji nevzbudil. Odložil notebook na stůl. Chvíli stál ve dveřích a díval se, jak se její dech zvedá a klesá, cizinec ve vlastním domě.

Pak vyšel ven a nespal.

Ve svém pokoji našel ten malý papírový sáček se zbytkem prášku. Dlouho se na něj díval. Pak šel do koupelny, vysypal ho a díval se, jak ho voda odnáší pryč, a necítil se o nic čistší.

✦

Na druhém konci města, v domě až příliš velkém pro jednoho muže, byl vzhůru i Štěpán.

Telefon mu zvonil celý večer. Teď to zvedl a hlas na druhém konci byl roztřesený. Damián nikdy nedorazil do svého rodného kraje. Jeho auto sjelo z horské silnice. Prohledávali rokli, hledali tělo a žádné nenacházeli.

Štěpán položil telefon. Dlouhou chvíli se nehnul. Pak sáhl po sklence po boku a se slabým překvapením zjistil, že má ne zcela pevnou ruku. (Náhoda,) řekl si. (Muži jako Damián si dělají nepřátele.) Skoro tomu uvěřil.

Zadíval se ven na světla města a kdesi hluboko pod jeho jistotou se cosi starého převalilo ve spánku.