„Eli… zpomal… proč tak rychle… stejně není co dělat, až tam dorazíme…“

„Chlapečku můj… kdybych chtěla jet pomalu, vzala bych přece auto, ne… když se jede na motorce, musí se takhle letět…“

Po těch slovech přidala ještě víc plyn… načež ji chytil za ucho…

„Au… pusť… pusť… to bolí…“

Stáhla motorku ke kraji silnice…

„Učil jsem tě tohle řídit… aby ti to posloužilo, až budeš potřebovat… ne aby to ohrožovalo tvůj život…“

Řekl jí to do ucha a stáhl ruku… a v tu chvíli se jí do tváře zase vrátila ta rošťárna… s touž rošťárnou a drobným úsměvem na rtech… přidala plyn… O chvilku později, když to ani on nečekal, vystřelila rychlost nahoru… prudce ho to vrhlo dopředu na její tělo…

„Eli… co to děláš… neříkal jsem ti, ať zpomalíš…“

„Na silnici není ani živáčka, Adame… nic se nestane…“

Nedbala na to, co řekl, a jela dál dopředu… Vlasy ostříhané po ramena jí vlály a tančily mu přes obličej… Když pochopil, že nemá smysl jí to dál říkat, objal ji zezadu pažemi a vsunul ruku pod její tričko a pohladil ji po holém břiše…

Eli sebou trhla a zatáhla dech dovnitř… tím se její rychlost snížila… jak se mu ruka na jejím útlém břiše utáhla, oči se jí rozšířily.

Opřel si bradu o její rameno…

„Jestli nemáš v úmyslu poslechnout, já vím, jak tě donutit poslechnout…“

Řekl to tiše, těsně u jejího ucha, a přitiskl tam rty…

„Adame… nech toho… motorka se mi vysmekne z rukou… seď klidně… prosím… lechtá to… Adame…“

Jak jeho ruce a rty pokračovaly ve svém rošťáctví, zazmítala se a sundala ruku z řídítek… sotva to uviděl, rychle je popadl…

„Eli… cos to právě udělala… oba dva jsme mohli skončit na kraji silnice…“

„Á, tak teď to sváděj na mě… jako by nestačilo, že jsi seděl vzadu a nezbedničil… teď tu vinu házíš na mě…“

„Co jsem udělal… není to snad proto, že jsi neposlechla, co jsem říkal…“

Naklonila hlavu a dívala se na něj, jak to říká a rošťácky se kouše do rtu… Jeho výraz se úplně stejně přelil i do ní… Zaklonila se, položila mu hlavu na rameno a vzhlížela mu do tváře… On řídil, oči upřené na silnici… Zvedla obličej a okusovala mu ucho… Takový tah od ní nečekal… jak se motorka zakymácela, navedl ji pod strom… Když si uvědomila, že motorka stojí, odlepila rty od jeho ucha… Oči měl pevně zavřené… Když to viděla, s úsměvem mu jemně foukla do tváře… Adam sebou trhl a otevřel oči…

Její obličej tak blízko… žár jejího těla přitisknutého k jeho hrudi… její vůně… to všechno ho přivádělo k šílenství… Sotva se mu oči zachytily o její vlhké rty, zatřásl hlavou a slezl z motorky… I přes studený vítr, který v tu chvíli foukal, cítil prudké horko… Rozepnul si první dva knoflíky košile a ovíval se rukou… Jeho rozrušení a neklid, jak tam stál odvrácený a nedíval se na ni, jí roztáhly úsměv po tváři… Je to ta, která pozná pocity v něm dřív, než je pozná on sám…

Jak slzy plnící se v očích doprovázely její srdce zaplavující vzpomínky a zastíraly jí výhled… pevně zavřela oči a zase je otevřela…

Bolest z toho, že jí byl vyrván, se proměnila v umíněnost neposlechnout jediné slovo, které kdy řekl, a rozetnula tmu a vyrazila tryskem vpřed…

Když její motorka zastavila u té staré budovy uvnitř lesa, stál tam někdo, jako by na ni čekal… muž s podlouhlým obličejem a pevnou, štíhlou postavou… V jeho malých, doširoka otevřených očích přetékala náklonnost k ní… Rozpřáhl k ní paže… Šla k němu a schoulila se do těch paží…

„Jirko…“

Když ji s láskou hladil po vlasech, za ním se objevil a zastavil ještě jeden muž… muž s vážnou tváří a tělem z pevných svalů… I v jeho obličeji byl ten samý výraz náklonnosti k ní…

Otočila se a šla k němu…

„Matěj… kde je…“

„Pojď… tvoje kořist tam sedí a čeká, až na ni přijde řada…“

*****

V té tmou naplněné místnosti, nevěda, kde je, propadl zmatku… Spoutané ruce a nohy měl ztuhlé… Marně se pokusil zvednout z té židle… Vtom se s nějakým zvukem dveře před ním otevřely… Nedokázal čelit světlu, které odtamtud vniklo, zavřel oči a trhl hlavou stranou… Po chvíli, když s námahou otevřel oči, stály před ním tři postavy… a obličeje, které se s každým krokem blíž vyjasňovaly, hledal ve své paměti…

„Kdo… kdo jste vy všichni… proč jste mě zajali…“

„Řekneme ti to, Damiáne… právě proto jsme tě sem přivedli… odpovíme ti na všechno, na co se zeptáš, a ty nám na oplátku jen dáš pár odpovědí taky…“

Jirka vzal židli a postavil ji před něj… Posadila se na ni čelem k Damiánovi… Pozorně se jí zadíval do tváře… Rudé, opuchlé, zaslzené oči obnažovaly její bolest… Poprvé v životě ucítil před ženou… v jejích vztekem planoucích očích strach…

„Ani nevím, kdo kdo z vás jste… tak jakou odpověď vám mám asi dát…“

„Když nahlédneš do účetní knihy svých hříchů z doby před pár lety, najdeš tam přesně to, co jsme my ztratili…“

Nechápal nic a se strachem se podíval na ty tři…

„Nebudeš si pamatovat… nadělal jsi toho tolik, že se to všechno hromadí, viď… ty a tvoji komplici dohromady… Ale já ti pomůžu…“

Pak, sotva uslyšel, co řekla, vyvstala mu v paměti dívka jako květina… její nehybné oči… Pokusil se skrýt své zaváhání, ale nepodařilo se mu to…

„Nevím nic z toho, co říkáte… spletli jste si člověka… já… já to nebyl…“

Natáhla ruku k Matějovi… Vložil jí do ní ostrý nůž…

Sotva to uviděl, otřásl se…

„Pořád si nevzpomínáš…? Možná, když ti udělám to, co jsi udělal ty, se ti to vybaví…“

Vzala ten nůž a přiložila mu ho na čelo… Jeho oči na něj zděšeně zíraly… Pomalu vedla nůž dolů — přes nos, přes rty, přes bradu — a zastavila ho v důlku jeho hrdla… Tam, kde ho poškrábala, vyvstala krůpěj krve… Držel se nehybně, ani nepolkl… Nožem mu rozřízla tričko a stáhla ho dolů… Podívala se na jeho obnaženou hruď a usmála se…

Otřásl se při pomyšlení na to, co se chystá udělat dál… Všechno, co tehdy provedli, na něj v jeho paměti vyceňovalo zuby…

Podívala se mu do obličeje…

„Jedna otázka… jestli na ni dokážeš odpovědět… zabiju tě bez velké bolesti… Tři, co tam ten den byli s tebou, znám…“

Řekla jejich jména…

„Kromě tebe a jich, kdo tam byl jako pátý…“

„Říkal jsem ti… nevím nic z toho, co povídáte…“

„Á… au…“

Než to stačil dořeknout, vyrvala mu pravou bradavku…

Vykřikl bolestí… Posunula nůž k levé straně jeho hrudi…

Když to viděl…

„Já… já nevím… vážně… kdo to je… já… nevím… Obvykle… na takových věcech… bývají jen oni tři… Toho dne… jsem ho viděl… úplně poprvé… a potom už nikdy… já… jsem ho nikdy neviděl… ptal jsem se jich, ale… nikdy mi to neřekli… To, co říkám, je pravda… prosím jen… pusťte mě… já už… nikdy nic neudělám…“

„Tím, že to řekneš, se z toho nevyvlékneš… nechceš snad vědět… všechno, čím si ten den prošla…? Já ti to ukážu… neboj, zabiju tě, teprve až dorazí i tvoji komplici… do té doby ti dám pocítit všechno, co cítila ona…“

Po těch slovech odřízla i jeho levou stranu… Z rány se řinula krev a nasákly mu kalhoty…

Jeho výkřik se rozezněl místností… Vychutnávala si ho jako hudbu… Sotva jeho pláč utichl, jako by se jí to nelíbilo, přiblížila mu nůž k obličeji… Strachy ucukl tváří… Snad proto, že cítil, že není úniku, nevyšlo z něj nic než strachem naplněný pohled — ani jediný tón prosby… Nožem mu probodla a roztrhla spodní ret… z jedné strany se oddělil a visel… Neměl před sebou jinou možnost než řvát a plakat… Každý nehet na prstech mu jeden po druhém vydloubla a vypáčila ven…

Matěj a Jirka se na sebe podívali… Dívali se… na ten její vztek, který znali jen z vyprávění jednoho člověka… na to šílenství v ní, které jeden člověk kdysi spoutal svou láskou… Báli se k ní přiblížit… zavolat na ni… zastavit ji… nic z toho nedokázali a stáli přikovaní na místě…

Když se Damián vyčerpaný snášením bolesti zhroutil, vstala… Když uviděli její otočenou tvář, hleděli na ni se znechucením… Damiánova krev jí vystříkla na obličej… Otřela si ho a přišla k nim…

„Za dva dny se vrátím… do té doby musí být dost zdravý, aby snesl další kolo bolesti…“

„Postarám se o něj… jsem přece doktor…“

Sotva to Matěj řekl, otočila se se smíchem k Jirkovi…

„Přijde ho někdo hledat…“

„Neboj se… sebrali jsme ho cestou zpátky do jeho rodného kraje… všichni věří, že se jeho vůz zřítil ze srázu… pátrají po těle… nikdo nemá ani to nejmenší podezření…“

„Strach… ne, strach nemám… potřebuju jen zůstat nedopadená, dokud nepotrestám i toho posledního… to je všechno… a potom už vím, co musím udělat…“

V tu chvíli jim mysl naplnil obličej rošťácké, hravé dívky — té dívky, jejíž prsty kdysi spřádaly písmena ve slova…

********

Druhý den přišel Vik z kanceláře brzy… Kdyby selhal i dnešní plán… byl ve stavu, kdy by už nezbývalo nic, co zkusit… Tohle byl jeho poslední pokus… modlil se, aby aspoň tenhle jeden vyšel… v takovém byl stavu…

Všichni se společně posadili k večeři… Že je Vik o něco slušnější než obvykle, jí přišlo podezřelé… přesto si toho nevšímala a obrátila pozornost k jídlu… Když na stole došla voda, šla pro ni do kuchyně… Vik se podíval na otce a matku… ti dva byli zabráni do příjemného hovoru… jakmile viděl, že mu nevěnují pozornost, vyndal nějaký prášek a vmíchal jí ho do džusu… Když se vrátila, najedla se, jako by se nic nedělo, vstala, odešla do svého pokoje a zavřela dveře… Sotva byla nahoře, mrkla na jeho zavřené dveře a šla do svého pokoje… V domnění, že už si šel lehnout, se posadila na postel s notebookem a dveře nezamkla… Do spaní bude ještě nějakou dobu… měla dodělat nějakou práci… proto to tak udělala… Ale během krátké chvíle začal lék, který se dostal do jejího těla, působit… Aniž si to uvědomila, v mrákotách se sesula na postel…

Vik přechází po pokoji sem a tam jako zavřená divoká kočka…

„Jak to asi teď je… omdlela už… mám se jít podívat… ne… jestli lék ještě nezačal působit, tak to schytám… počkám ještě chvilku…“

Když ještě chvíli zůstal ve svém pokoji, vyplížil se ven, kradmo a tiše… Zpod jejích dveří prosvítalo světlo… Beze zvuku otevřel její přivřené dveře… Spala, opřená dozadu o postel… notebook, na kterém pracovala, se jí chystal sklouznout z klína…

Jak se na ni díval, na rtech mu rozkvetl vítězný úsměv… Nadechl se zhluboka a pomalu jeho rty zašeptaly…

„Konečně……“

Pokračování příště…