Radek mu podal složku a upřeně si Vika prohlížel… Vik pod jeho pohledem na okamžik zaváhal, ale nedal to na sobě znát a seděl se skloněnou hlavou nad složkou… Radek ho s podezřením v očích stále pozoroval…
„Hej… řekni mi pravdu… kde je… Od chvíle, co jsem přišel, jsem ji neviděl…“
Vik se mu to právě chystal říct, když na dvůr přijelo auto… Skleněnou stěnou kanceláře to viděli… Vystoupila z něj Eliška, obtěžkaná spoustou nákupních tašek…
„Hej… umí ona vůbec řídit…?“
Teprve když se Radek zeptal, zamyslel se nad tím i Vik… Byla to pravda… Co odmaturovala v desáté třídě, slyšel pořád jen to, že je v tom domě obyčejná služka… Tak kde se tohle všechno proboha naučila…?
Když Radek viděl, jak hluboko se Vik propadl do myšlenek, pochopil, že mezi těmi dvěma něco proběhlo… Tiše se odtamtud vytratil…
„Eliško…“
Radek ji zezadu zavolal právě ve chvíli, kdy stoupala po schodech… Sotva se otočila a uviděla ho, oči se jí rozzářily… V tváři měla radost člověka, který vidí někoho, na koho čekal… Vřele se na něj usmála na uvítanou…
„Jsi v pořádku, viď…? Trápí tě něco…?“
Zavrtěla hlavou, že ne… A přitom její oči s přetékajícím srdcem sály náklonnost k ní, kterou měl ve tváři…
„Ať neseš jakýkoli žal, musíš mi to říct… Ber mě jako vlastního staršího bratra… Jestli někdy pocítíš, že už to tady vůbec nevydržíš, stačí mi dát jediné znamení… V té věci s manželstvím jsem ti pomoct nedokázal… ale jestli budeš někdy potřebovat jakoukoli pomoc, musíš mi to říct… Nikdy si nemysli, že nikoho nemáš…“
Chvíli stála a dívala se na něj… Pak sešla po schodech k němu… Aniž by se ho dotkla, opřela si čelo o jeho hruď… aniž by ho objala pažemi… Jeho ruka jí sama od sebe pohladila vlasy… Pár okamžiků — jen pár jediných okamžiků — tak stála, pak se otočila a odešla, aniž by se jednou ohlédla…
Radka naplnila zvláštní, ohromná radost… blízkost k ní, jakou nikdy předtím necítil… jako k vlastní sestře… A její gesto beze slov řeklo, že i ona ho vidí naprosto stejně…
S úsměvem na rtech se otočil — a tam stál Vik a zíral jako vyplašený pták… Radek se na něj poškádlivě podíval, vzal mu z ruky složku a vyšel ven…
Co se tu jen právě stalo… Chvíli tam stál a přemítal o tom, pak se za ní vydal nahoru… Když ji v pokoji nenašel, vyšel ven… Když z vedlejšího pokoje uslyšel zvuk, zamířil tam… Nákupní tašky byly všechny rozložené na posteli… jen to nejnutnější, šaty a podobně… Ona je jednu po druhé skládala do skříně…
„Co to má být… proč to všechno dáváš sem…?“
„Od teď budu bydlet tady… Nemůžu s tebou bydlet v jednom pokoji…“
„Tak to ne… když jsem si tě vzal, budeš bydlet se mnou, v mém pokoji, v mé posteli… Pojď sem, ty…“
Vztekle ji popadl za paži a trhl s ní…
Druhou rukou přiložila dlaň na tu, která ji držela, přitlačila, sehnula se a otočila — a jeho paže byla vykroucená pryč… Bolest nevydržel a klesl jedním kolenem na zem…
„Neříkala jsem ti to snad, ty pse… abys na mě nesahal…? Tuhle ruku už nebudeš potřebovat…“
Sotva to dořekla a chystala se mu paži zlomit, přiběhla — když uslyšela ten povyk — Helena…
Jakmile ji uviděla, pustila jeho ruku…
Mnul si paži a zvedl se ze země… Že ho matka viděla v takovém stavu, bylo pro něj velké pokoření… Vztekle, zuřivě po ní střelil pohledem a odkráčel…
„Děvenko…“
„Promiňte, tetičko… Nedokážu ho vidět jako svého manžela… a proto se mi taky nelíbí, když na mě zbytečně sahá… Budu se bránit…“
„Ale dítě moje, kdybys jen tuhle odvahu ukázala dřív, taková situace by vůbec nikdy nenastala…“
„To má svůj důvod, tetičko… Pochopíte to, ještě než odsud odejdu…“
„Takže jsi se opravdu rozhodla, že v jeho pokoji bydlet nebudeš…“
„Tak je to nejlepší, tetičko… jinak bude váš syn muset zakusit pořádnou bolest…“
Vik tohle všechno poslouchal zvenku…
Vik vešel do svého pokoje a všechno, co mu přišlo pod ruku, rozházel…
„Namyšlená… Co si o sobě myslí… Mizerná holka… Jen počkej — jednoho dne tě dostanu do rukou… a ten den ti tohle všechno vrátím i s úroky… Nemysli si, že mi utečeš jen proto, že otec s matkou teď stojí na tvojí straně…“
Přepočítával si kdovíco a přecházel po tom pokoji sem a tam…
Bylo to ve chvíli, kdy si všichni společně sedali k obědu, když se zmínil o tom telefonátu z její rodiny…
„Já nejdu…“
To byla její odpověď, sotva to uslyšela…
„Jak to… proč nejdeš… není to snad tvůj vlastní dům… Dal jsem slovo, že přijdu…“
„Jestli jsi dal slovo, klidně jdi sám… Veškeré pouto s nimi skončilo v den svatby… V tom obchodě, kterým mě tobě předali, si klidně jdi sám a přijmi jeho pohostinnost… A je tu ještě jedna věc, která by se ti mohla hodit… má dvě dcery mnohem krásnější než já… Zkus mu dát o trochu víc peněz… on ti přihodí i je…“
„Ty— teď už mluvíš jen samé sprosťárny…“
Vik prudce uhodil rukou do stolu a vstal…
„Sprosťárny…? Jaké sprosťárny… Je to přesně to, co jste vy dva mezi sebou provedli, ne…“
Řekla to, zatímco naprosto klidně, v naprosté pohodě jedla…
„A jestli je tvůj problém v tom, že jsem to řekla před nimi, no — povahu svého syna znají líp než já… není potřeba, abych to říkala já…“
„Až bude po obědě, odsud odjíždíme… Jestli tu chceš bydlet jako moje žena, budeš mě muset poslouchat…“
„Mně na tom nezáleží…“
„Cože… na čem…?“
„Že mi nezáleží na tom, žít jako tvoje žena… To, že tu mám být, je tvoje potřeba… abys přesvědčil své kamarády… abys jim dokázal, že jsi vyhrál…“
Zaťala pěst, podívala se na něj a zavrčela…
„Ty— moc se nenaparuj… I kdybych tě teď odsud vyhodil, nikdo by se mě na nic nezeptal… Nemáš jediné místo, kam bys mohla jít… Ani vlastní rodina tě zpátky nevezme… Skončíš někde na ulici…“
Podívala se na něj, usmála se a vstala s prázdným talířem…
„Žít na ulici je lepší než žít s někým, jako jsi ty… A ať na ulici, nebo v domě, ochránit se umím sama, tak si ty svoje výhrůžky nech od cesty…“
„Jestli tohle všechno svedeš, tak proč jsi tam stála a nechala tu svatbu proběhnout, s rukou nataženou pro prsten…? Copak jsi tehdy nemohla někam utéct…? Jak to, že odvaha, kterou máš teď, tehdy nebyla…“
„Kdybych to udělala, jak bych tě pak porazila…? Je to ta pýcha z toho, že máš peníze, viď, co v sobě nosíš… ta umíněnost, že musíš mít všechno, po čem zatoužíš… Ale co z toho vzešlo…? I když před všemi vyhraješ, přede mnou budeš stát poražený… Nedovolím ti, aby ses mě dotkl… Budu ta jediná touha, kterou nikdy, nikdy nedosáhneš…“
Po těch slovech odešla do kuchyně…
Nedokázal jí nic vrátit a stál tam, celý bez sebe vzteky… Zrovna píchal a šťoural do jídla, když se vrátila…
„Tak co… mám zůstat, nebo jít…?“
Sotva uslyšel ta její popichující slova, znovu vzteky vstal… a v tu chvíli zasáhl otec…
„Eliško… stačí… Viku, ty seď a jez… Jestli nechce jet ke své rodině, tak nemusí… Teď nejezděte… někdy jindy… Ať už kvůli tomu není žádná hádka…“
„Ale dítě moje, ne všichni tam jsou tvoji nepřátelé… není tam tvoje babička… nechceš ji vidět…“
„Ne, tetičko… Babičku se pojedu podívat někdy jindy… Předtím mám pár věcí, které musím dokončit…“
*******
Vik zase přechází po pokoji sem a tam… Takhle to vypadá, že už žádný posilovák potřebovat nebude… naše holka nedopřává jeho hlavě ani tělu chvilku klidu…
„Tohle je… bože, jako bych za dobré peníze koupil psa, který kouše… A nemůžu o tom říct živé duši… Jestli na to ti chlapi přijdou, tak všechno, co jsem zatím udělal, přijde vniveč… Ale co to do té holky vjelo…? Kdysi brečela pokaždé, když mě jen zahlédla… a teď na mě bez nejmenšího strachu vrčí… Je tohle ta odvaha, co přišla, když si uvědomila — jak sama řekla — že nemá co ztratit…? Ať je to cokoli, nemám v úmyslu uznat porážku a stáhnout se… Sakra… kdyby tak dnes jela ke své rodině, do večera by bylo všechno vyřízené… Holka i tohle zmařila a hodila mi to zpátky do rukou… Teď budu muset hledat nějakou jinou cestu…“
Od té chvíle začal každý další den zkoušet jeden nový tah za druhým… a podle toho také schytával od ní jednu nakládačku za druhou… Protože spali v oddělených pokojích, neměl v noci příležitost jí cokoli udělat… Jednou se šel posadit a počkat do jejího pokoje, než přijde… ale ona to prokoukla, zamkla ho zvenku a šla si lehnout do jeho pokoje… Později, v jeden den, kdy otec ani matka nebyli doma, se mu sice do jejího pokoje dostat povedlo — ale musel se odtamtud vyplazit zkroucený v pase, když jeho mužství schytalo kopanec… Mezitím už začal chodit do kanceláře… Ona zase celý den vysedávala před notebookem… nějaká práce přes internet, předpokládal… protože všechny svoje potřeby si hradila z vlastních peněz… a pokud věděl, jiný způsob, jak by je mohla získávat, nebyl… Jelikož byli při každém pohledu na sebe jako dva kohouti připravení k boji, do jejích záležitostí už dál nepátral… Ale kvůli tomuto jejich soupeření mu v hlavě víc než kancelářské věci vězela ona… Dozvěděl se o ní spoustu věcí, které dosud netušil… Z jejích telefonátů pochopil, že umí několik jazyků… Dívka, která nosívala ty prosté, cudné šaty, je teď nenosila vůbec… většinou to byla košile a džíny… První den, kdy ji v tom úboru uviděl, stál Vik s otevřenou pusou a zíral… Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy schytal od otce pohlavek… Naštěstí pro něj to ona neviděla… Jednou, cestou z kanceláře… uviděl svého otce, jak sedí za někým na jeho motorce… a když je sledoval, zjistil, že je to ona… Byl to pro něj šok… Měl pocit, že vůbec není tím člověkem, za koho ji považoval…
Jeho kamarádi kromě Radka se ho na ni vyptávali… Mluvil o ní s nimi tak, jako muž, kterého už omrzelo ji využívat… Když to slyšeli, jejich supí oči se rozzářily o něco víc… Jen Radek tomu, co říkal, tak docela nevěřil… Měl podezření, že někde něco pořádně smrdí…
Ale skrze tohle všechno se ve Vikovi, aniž by o tom věděl, odehrávaly mnohé změny… a stejně tak v tom domě…
Tomu otci a matce byla opravdu jako dcera… Teprve poté, co přišla, začal ten dům poznávat, co je to štěstí… ten hluk, to oživení… Často to byli právě oni, kdo zastavil hádky mezi Vikem a jí… Když se postavili na její stranu, Vik odkráčel s nafouknutou tváří jako uražený… Když to ti staří manželé viděli, naplnilo jim to srdce… a dívali se na ni s vděčností…
Po večerech, když ji viděl, jak se s otcem a matkou schází u šálku kávy a drobných řečí, šel si i on — bodnut žárlivostí — sednout k nim… Zpočátku jen seděl a koukal do telefonu, ale postupně se i on zapojil do hovoru…
Ve dnech, kdy přišel domů namol opilý, vydával se v opojení alkoholu, který v sobě měl, dobývat ji… Druhý den nebyl bolestí ani schopen vstát… tak důkladně si ho podala… Tím přestal pít nad svou míru…
Teď jedli všichni společně… Kdysi v tom velkém domě otec s matkou sedávali a jedli sami… Vik byl většinou venku… domů přicházel až někdy hluboko v noci… Ale teď chodil domů přesně načas… s myšlenkou, že by třeba dostal jednu příležitost, než ona zajde do pokoje a zavře dveře… ale nikdy z toho nic nebylo…
Nakonec se rozhodl sehrát jeden poslední, zoufalý tah…
*********
V jakousi noční hodinu jí zazvonil telefon…
„Tak co…“
„Sebrali jsme ho… Za chvilku se probere… To už tu budeš, viď…“
„Přijedu… Jirko… do té doby na něj nikdo ať nesáhne…“
„Mm… přijeď… Matěj je tu se mnou taky… a… opatrně cestou, jo…“
Oblečená v černých džínách, černém tričku a černé mikině s kapucí přes to vyšla z pokoje… Ujistila se, že všichni spí, a vykročila na balkon… Odtamtud beze zvuku seskočila na dvůr s pružnou lehkostí cvičeného atleta… Zamířila rovnou za zchátrající starý dům naproti jejich… Odhrnula plachtu, která tam ležela, a pod ní byla motorka… Nasedla na ni a vyrazila ke svému cíli…
Pokračování příště…