Štěpánovo pozvání přišlo o dva dny později a bylo dokonalé, podle čehož poznali, oč jde.

Víkend na jeho sídle v kopcích — jen ten starý okruh, řekl, jako za starých časů, než všichni tak zvážněli. Přiveď Elišku, řekl. Skoro jsem ji neviděl. Rád bych, než… a nechal větu vyznít, jak to vždycky dělal, abys ji za něj dokončil sám.

„Je to past,“ řekl Radek ploše.

„Samozřejmě že je to past,“ řekla Eliška. „Ještě si není jistý. Chce mě tam, kde uvidí můj obličej, až na to přijde. Tak ho necháme tu past sklapnout — a my rozhodneme, co chytí.“

Vešli připraveni, tím způsobem, který není vidět. Mája venku s celou utopenou pravdou nachystanou vypustit na jediný signál. Jirka a Matěj ve tmě za trávníky. Radek a Vik uvnitř, obyčejní, usměvaví. A Eliška, návnada, která strávila roky učením, jak být přesně tou nesprávnou věcí ke spolknutí.

✦

Sídlo bylo krásné tak, jako je krásný háček s návnadou. Štěpán je u dveří přivítal sám, vřele, vlídně, sklenku už v ruce.

Celý večer Elišku pozoroval. Ne tak, jak muž pozoruje ženu. Tak, jak muž kontroluje součet, o kterém se bojí, že ho má špatně.

A Eliška ho nechala dívat se. Dnešní večer ta místnost potřebovala tichou, lehce nervózní mladou manželku, a ona mu ji dala bezchybně, a dívala se, jak jeho jistota zhořkla v pochybnost a jeho pochybnost zhořkla, pomalu, ke strachu.

Zlomilo se to po půlnoci, když se ostatní rozešli a v dlouhém pokoji ozářeném ohněm zůstalo jen jejich jádro.

Štěpán odložil sklenku a řekl, jakoby mimochodem, Vikovi: „Víš, pořád mám pocit, že jsem tvoji ženu už někde potkal. Před lety. V jiném životě.“ Usmál se na Elišku. „Nemáš sestru, viď? Tak mi připomínáš jednu dívku, kterou jsem kdysi znal. Pěkné stvořeníčko. Žluté šaty.“

Oheň zapraskal. Nikdo se nepohnul.

„Měla mladší sestru, ta dívka,“ pokračoval Štěpán, sleduje Eliščiny ruce, její tvář, pátraje po prozrazení. „Nebo — ne. Mám to obráceně. Žluté šaty měla ta malá. Zvláštní, co člověku utkví.“

A Eliška se usmála, odložila vlastní sklenku a řekla hlasem, ze kterého zmizela veškerá hra: „Jmenovala se Lucie. Bylo jí šestnáct. A ty jsi deset let ne tak docela vzpomínal, jestli jsi zabil i její sestru. Nezabil. Poslal jsi muže a důvěřoval jsi tmě a nikdy ses nešel podívat.“

Teplota místnosti se změnila.

„Ahoj, Štěpáne,“ řekla. „Já jsem ta část tmy, kterou ses zapomněl prověřit.“

Na jeden úder srdce byla maska prostě pryč a to, co bylo pod ní, vyhlédlo ven — a bylo to horší, než na co se kdokoli z nich obrnil, protože to vůbec nebylo monstrum. Byl to znuděný, vyděšený, obyčejný muž, kterému v životě ani jednou nikdo neřekl ne.

Pak sáhl za své křeslo, zbraň se zvedla, a tři jeho muži vešli z temné chodby, kde čekali, a past konečně sklapla.

„Já si to říkal,“ pravil Štěpán, šarm pryč, hlas plochý. „Namlouval jsem si, že si to představuju. Ale opravdu jsi měla zůstat mrtvá, Eli. Bylo to všechno mnohem upravenější.“

Zbraň sjela z Elišky — a spočinula, s jakousi línou krutostí, na Vikovi. „Začneme,“ řekl Štěpán, „tou jedinou věcí, kterou jsem ti dal, a vezmeme si ji zpátky.“

A Eliška — která strávila roky tím, aby se ujistila, že už nikdy znovu neucítí ten chladný pád z toho, že má někoho, koho miluje, na dně cizí tmy — to stejně ucítila, naplno, hledíc na svého manžela podél hlavně Štěpánovy zbraně. Ucítila to a v tom přesném okamžiku pochopila to, co celé týdny odmítala pochopit.

„Štěpáne.“ Její hlas byl velmi klidný a velmi tichý a každý člověk v té místnosti se k němu mimoděk naklonil. „Dívej se na mě. Ne na něj. Vážil jsi celou tu cestu, abys viděl můj obličej — tak se na něj dívej. A vrať tu zbraň tam, kam patří.“

Podíval se na ni.

Byla to poslední svobodná volba, kterou tu noc učinil.

Pokračování příště…