Sevřel mi pas dost silně, aby zůstaly modřiny, a na jednu napjatou vteřinu jsem si myslela, že mě z sebe sundá a hodí na podlahu jako neposlušnou kočku.

Neudělal to.

To byla první trhlina. První důkaz, že všechno, co řekl na verandě — moc mladá, moc nevinná, neuspokojím ho —, byla lež, kterou namlouval sám sobě stejně jako mně.

Protože muž, který tohle doopravdy nechce, by se na mě nedíval tak, jak se Jakub díval. Jako na bouři, které vzdoroval celé týdny, a kterému konečně docházejí síly v pažích.

„Adélo.“ Moje jméno z něj vyšlo zničeně, seškrábané do živého masa. „Slez ze mě.“

„Donuť mě.“

Zhoupla jsem boky, jen jednou, pomalu a záměrně, a ucítila pod sebou přesně to, jaký byl lhář. Tvrdý. Už teď. Napínající obnošený denim, jako by měl na mou takzvanou nevinnost vlastní názor.

Vyrazilo mu to dech. Prsty na mém pase se sevřely — neodstrkoval mě. Držel se.

„Nevíš, s čím si zahráváš,“ řekl.

„Tak mě to nauč.“ Naklonila jsem se dolů, opřela dlaně o jeho hruď a cítila, jak mu srdce bije do ruky, jako by se snažilo utéct z žeber. „Pořád říkáš, že jsem dítě, které potřebuje někoho svého věku. Někoho, s kým se to naučí. Tak fajn. Nauč mě to, Jakube. Nebo přiznej, že se bojíš, co se stane, když to uděláš.“

„Nebojím se tebe.“

„Ne.“ Spustila jsem ústa k jeho uchu, nechala rty přejet jeho okraj a cítila, jak jím projel záchvěv celým tělem. „Bojíš se sám sebe.“

To to spustilo.

Pohnul se tak rychle, že se pokoj naklonil. V jedné chvíli jsem byla nahoře, měla kontrolu, řídila to celé. V další jsem ležela na zádech na jeho matraci, jeho váha mě přišpendlila dolů, předloktí mi zaklesl kolem hlavy a boky vklínil mezi má stehna, jako by byly vytesané tak, aby tam pasovaly.

„Chceš vědět, na co myslím?“ Hlas mu klesl do nízkého, nebezpečného rejstříku, jaký používal těsně předtím, než řekl něco navrženého tak, aby řezalo. Až na to, že tentokrát v tom nebyla žádná krutost. Jen žár. Jen pravda, která si konečně drala cestu ven. „Myslím na tohle. Na tebe v mé posteli. Na tebe, jak se na mě díváš, jako bych byl jediná věc na světě, kterou stojí za to chtít. Myslím na to každou zatracenou noc od chvíle, co jsi vystoupila z toho letadla se svými luxusními zavazadly a tou svou břitvou místo pusy.“

Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem myslet. Mohla jsem jen cítit tlak jeho těla, ten důkaz, to, jak mu oči ve tmě ztmavly skoro do černa.

„Tak proč —“

„Protože je ti jedenadvacet.“ Zaťal čelist. „Protože tvůj otec mi svěřil tvůj život. Protože když jsem si naposledy dovolil chtít něco, co jsem mít neměl, skončilo to tak, že jsem zůstal sám na tomhle ranči a přísahal, že už nikdy nebudu takový blázen.“

„Nejsem ona,“ zašeptala jsem, i když jsem ještě nevěděla, kdo to je. Jen že existuje. Jen že je důvod, proč má svou zbroj přišroubovanou tak pevně.

Něco mu přeběhlo přes tvář. Bolest, stará a zajizvená. „Ne. Jsi horší. Protože ona chtěla jen moje peníze. Ty chceš všechno.“

A pak mě políbil.

Ne jemně. Ne opatrně. Ne ten váhavý dotek muže, který se strachuje o mou nevinnost. Líbal mě, jako by hladověl a já byla první věc, kterou si za roky dovolil ochutnat — hluboce, pohlcujícím způsobem, skoro vztekle, jako by sám sebou opovrhoval za to, že to potřebuje.

Vrátila jsem mu to plnou měrou.

Líbali mě i dřív. Polibky z koktejlových večírků, polibky na balkoně, vypočítavé polibky, u kterých jsem jedním okem sledovala, kdo se dívá a co by to mohlo znamenat. Nikdy mě nikdo nepolíbil takhle. Jako by ten polibek byl celý smysl. Jako by neexistovalo nic za tlakem jeho úst a drsností strniště a tím nízkým zvukem, který vydal, když mu mé prsty vklouzly do vlasů.

Jeho ruka sjela po mém boku, přes kyčel, našla lem nadměrné košile, která byla to jediné, co jsem na sobě měla kromě kousku bavlny. Dlaň se setkala s holým stehnem a oba jsme zasténali.

„Jakube.“ Vyklenula jsem se k němu. „Prosím.“

To slovo — prosím — z mých úst, z úst někoho, kdo v životě o nic neprosil. Mělo to být ponižující. Působilo to jako svoboda.

Jeho ruka stoupala. Výš. Palec obkresloval rýhu mého kyčle, tak blízko místu, po kterém jsem prahla, až to hraničilo s krutostí. Celé tělo jsem měla napjaté jako tětivu, čekající, toužící —

A pak se zastavil.

Přitiskl mi čelo na čelo, dýchal, jako by uběhl celou délku jižní pastviny, a zůstal úplně nehybný.

„Ne,“ řekl.

Mohla jsem vykřiknout. „Jakube —“

„Ne takhle.“ Stáhl se natolik, aby se na mě podíval, a ta válka v jeho tváři byla to nejupřímnější, co kdy přede mnou udělal. „Tvoje první noc, a ty si to chceš odbýt o půlnoci, kdy se vplížíš do mého pokoje, napůl mi navzdory a napůl proto, abys něco dokázala? Ne. Zasloužíš si víc než věc, která se stane proto, že jsme oba prohráli hádku.“

„Neříkej mi, co si zasloužím.“

„Někdo to udělat musí.“ Skutálel se ze mě, na záda, oběma rukama si přejel přes obličej. Hruď se mu zvedala. „Protože ty ses evidentně rozhodla, že nic.“

Ležela jsem vedle něj ve tmě, rty oteklé, srdce na cucky, každý nerv v těle rozsvícený a křičící a neuspokojený.

Ale pod tou frustrací se rozvíjelo něco jiného. Něco nebezpečného.

Neřekl ne proto, že by mě nechtěl. Řekl ne proto, že chtěl. Příliš. Tak moc, že to z něj vyděsilo všechno to železo.

✦

Ani jeden z nás nespal.

Věděla jsem to, protože zeď mezi našimi pokoji byla tenká a já ho slyšela — vrzání matrace, když se převalil, těžký výdech, dlouhé úseky ticha, které byly nějak hlasitější než jakýkoli zvuk.

Kolem třetí jsem to vzdala, přestala předstírat a šla si do kuchyně pro vodu. Už tam byl. Jistěže byl. Stál u okna v tričku a teplácích, modře osvícený zbytky bouřky, v ruce sklenici něčeho jantarového.

Neotočil se. „Nemohla jsi spát?“

„Zničil jsi mi to zhruba před čtyřmi hodinami.“ Vytáhla jsem ze skříňky sklenici, naplnila ji u kohoutku a opřela se o linku vedle něj. Nedotýkala jsem se ho. Jen byla blízko. „Snad jsi na sebe pyšný.“

„Pyšný není to pravé slovo.“

Stáli jsme spolu ve tmě, déšť venku slábl, a oba jsme poprvé nesáhli po nožích.

„Vyprávěj mi o ní,“ řekla jsem.

Ramena mu ztuhla.

„O té, co chtěla tvoje peníze.“ Otočila jsem hlavu, abych se mu podívala na profil, samé tvrdé linie a stín. „Sám jsi ji zmínil. Nemůžeš použít ducha jako zbraň a pak ho odmítnout představit.“

Dlouho jsem si myslela, že neodpoví. Pak si pomalu usrkl a sklenici odložil.

„Jmenovala se Dana. Bylo mi jednatřicet. Byla z těch žen, díky kterým si připadáš jako jediný živý muž.“ Ústa se mu zkroutila. „Ukázalo se, že tenhle pocit dávala spoustě mužů. Já byl jen ten s ranchem. Byli jsme zasnoubení osm měsíců. Pak mi developer nabídl jmění za východní pozemky a já to odmítl, protože tahle půda je Doležalovská už čtyři generace a já nehodlal být ten, kdo ji prodá za parkoviště.“ Dlouhá odmlka. „Odešla další týden. Do roka si ho vzala. Naposledy jsem slyšel, že na místě, kde stával dům mého dědy, postavili nákupní centrum.“

Neřekla jsem to mě mrzí. To by nesnášel.

„Byla idiotka,“ řekla jsem místo toho.

To z něj vyrazilo drsné odfrknutí smíchu. „To je tvůj odborný posudek?“

„Měla muže, který radši nechá dědovu půdu, než aby se zaprodal, a vyměnila ho za nákupní centrum.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jo. Idiotka. Já chodila na Karlovu univerzitu. Vyznám se.“

Tehdy se na mě podíval, doopravdy podíval, a něco v jeho výrazu se nepatrně rozevřelo. Jako pootevřené dveře.

„Proto,“ řekl tiše. „Když se na tebe podívám, vidím dceru tvého otce. Praha. Peníze. Celý svět, o kterém už předem vím, že bych s ním prohrál. Za pět týdnů odsud odjedeš zpátky na galavečery a ke hejtmanovým synkům a já zůstanu přesně tam, kde jsem vždycky. Takže ne, princezno. Nedovolím si chtít to, co odchází.“

„A co když já odejít nechci?“

„Odejdeš. Vždycky odejdou.“ Odstrčil se od linky, vypláchl sklenici a postavil ji do odkapávače s pečlivou přesností muže, který si cihlu po cihle staví zpátky zdi. „Běž se vyspat. Pátá ráno přijde tak jako tak.“

Nechal mě samotnou v temné kuchyni.

Ale věc na muži, který ti řekne, že si tě nedovolí chtít, je tahle: stačí, aby to řekl jednou nahlas, a tím dokáže, že už je pozdě.

Dopila jsem vodu. Sledovala jsem, jak poslední blesky doblikávají nad pastvinami.

A rozhodla se, s tou chladnou jasností, kterou jsem si obvykle schovávala pro pomstu, že přiměju Jakuba Doležala přestat utíkat.

Ať to stojí cokoli.