Po té noci se něco změnilo, oba jsme to věděli a ani jeden z nás o tom neřekl ani slovo.

Žilo to v mezerách mezi prací. V tom, jak mi Jakubova ruka našla kříž, aby mě navedla kolem splašeného koně, a zůstala tam o úder déle. V tom, jak jsem ho přistihla, že mě přes okraj kávy u snídaně pozoruje, a poprvé to nebyl on, kdo uhnul pohledem první.

V té posteli jsme překročili hranici a pak couvli každý na svou stranu, ale ta hranice tam pořád byla. Živý drát probíhající každým obyčejným okamžikem.

Ten týden mě naučil pořádně jezdit. Ne to zpanikařené škvíření noci povodně — skutečnou jízdu. Jak sedět hluboko, jak skrz stehna vnímat koňův záměr, jak se pohybovat s tisícem liber zvířete místo proti němu.

„Máš dobré ruce,“ řekl, když sledoval, jak vedu klisnu čistým obloukem. „Lehké. Většina začátečníků škube, jako by zastavovali taxíka.“

„To má být kompliment, Doležale?“

„Postřeh.“ Ale koutek úst mu udělal tu věc. Skoroúsměv.

Učila jsem se ho číst tak, jak jsem se učila číst koně. Náznak v čelisti. Náznak v rukou. To, jak se celé jeho tělo natočilo ke mně, kdykoli jsem vešla do místnosti, jako kompas, který se vzdal boje proti severu.

Tomáš si toho všiml. Tomáš si toho samozřejmě všiml.

„Takže,“ řekl a opřel se o kůlnu s krmením, zatímco jsem odměřovala obilí, „ty a šéf.“

„Žádné já a šéf neexistuje.“

„Jasně.“ Loupl si slunečnicové semínko. „Proto přeorganizoval celé rozdělení práce tak, abyste vy dva byli vždycky na stejném konci pozemku. A proto mě včera utrhl, když jsem ti ukazoval, jak hodit laso. Fakt rafinovaný, oba dva.“

Hodila jsem po něm hrst obilí. Uhnul, smál se a nechal to být.

Ale uvízlo to ve mně. Přeorganizoval rozdělení práce. Jakub, který nedělal nic náhodou, který každý tah dvakrát zvážil — potichu přeskupil celý svůj provoz tak, aby ode mě nikdy nebyl dál než plot.

Na muže odhodlaného něco nechtít odváděl velkolepou práci.

✦

Ten polibek se odehrál ve čtvrtek a nebylo na něm nic strategického.

Byli jsme za větrnými mlýny, kontrolovali vodovodní potrubí, slunce zapadalo tím obscénním moravským způsobem, kdy celé nebe krvácí oranžovou a země zlátne a i holka, která viděla světla Prahy z penthousu, musela přiznat, že nic takového nikdy neviděla.

Řekla jsem něco o hvězdách. Jak už probleskovaly na východě, zatímco západ ještě hořel. Jak jsem na Karlově univerzitě měla profesora, který je uměl všechny pojmenovat, a jak jsem jako dítě ležívala na střeše svého domu a předstírala, že světelný smog jsou jenom mraky.

Jakub zmlkl, jak to dělal, když doopravdy poslouchal, místo aby jen čekal, až přijde na řadu.

„Pořád je znáš?“ zeptal se. „Ty hvězdy.“

„Některé.“ Zaklonila jsem hlavu. „Tamhle je Vega — ta nejjasnější. A to celé to ledabylé W je Kassiopeia. Byla to královna, která si myslela, že je krásnější než mořské víly, tak ji bohové připoutali na židli na obloze, aby se navěky točila kolem pólu. Potrestaná za zločin, že znala vlastní cenu.“ Usmála jsem se na tmu. „Vždycky jsem si myslela, že na to doplatila nespravedlivě.“

Když jsem se podívala zpátky dolů, Jakub na mě zíral, jako bych ji tam pověsila sama.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Nic.“ Pomalu zavrtěl hlavou. „Jen. Ty se rozsvítíš. Když o tom mluvíš. U ničeho jiného to neděláš.“

A pak, než jsem se stačila obrnit, než jsem to stačila obrátit v žert, natáhl se a zastrčil mi za ucho uvolněný pramen vlasů — a ruka tam zůstala, dlaní mi objala čelist, palcem obkresloval lícní kost, jako by si ji vrýval do paměti.

„Tohle je špatný nápad,“ zamumlal.

„Nejhorší,“ souhlasila jsem.

Stejně mě políbil.

Tentokrát pomalu. Ne ta zoufalá srážka z jeho ložnice. Tohle byl muž, který se s otevřenýma očima záměrně rozhodl udělat to, co si přísahal, že neudělá. Líbal mě, jako by měl všechen čas na světě, jako by slunce mohlo dozapadnout a hvězdy dovystoupit a on by pořád byl přesně tady a učil se tvar mých úst.

Zaťala jsem mu pěsti do košile a držela se, jako by se země mohla naklonit.

Když jsme se konečně odtrhli, čelo mu kleslo na moje, oba jsme ztěžka dýchali v chladnoucí tmě.

„V tomhle nejsem dobrý,“ řekl. „Ať je to cokoli. Tu část sebe, co tohle umí, jsem si rozbil před dlouhou dobou.“

„Tak v tom budeme oba špatní spolu.“ Přitiskla jsem rty ke koutku jeho úst, k drsné linii jeho čelisti. „Já v tom taky nikdy nebyla dobrá. Jen to líp skrývám.“

Odfrkl si ten skoro-smích proti mé kůži. Ovinul kolem mě paži. A stáli jsme tam v posledním světle, dva lidé, kteří strávili celý život stavěním zdí a teď zjišťovali, že zdi jsou hrozná společnost.

✦

Tu noc jsme spolu nespali, ani tu další.

V tomhle držel linii, k zbláznění a něžně zároveň — líbal mě do bezvědomí o vrata stodoly, o kuchyňskou linku, na houpačce na verandě, dokud řetězy neprotestovaly, a pak se odtáhl se zasténáním a „ještě ne“, ze kterého se mi chtělo něčím hodit.

„Proč ještě ne?“ dožadovala jsem se jednou v noci, slézaje mu z klína, než provedu něco nedůstojného. „Zjevně to chceš. Já to zjevně chci. Oba jsme svéprávní dospělí — no, jeden z nás pořád trvá na tom, že jsem dítě, ale právně —“

„Protože tvoje první noc nebude rychlovka na verandové houpačce jen proto, že jsme od sebe nedokázali dát ruce.“ Chytil mě za zápěstí, stáhl mě zpátky, políbil mi klouby jeden po druhém. „Až se to stane, chci, aby to bylo proto, že jsi si jistá. Ne proto, že něco dokazuješ. Ne proto, abys mi navzdory, nebo svému otci, nebo nějakému hajzlovi v Praze. Jen ty. Že chceš mě. S jasnýma očima.“

Nenáviděla jsem, jak moc jsem to milovala. Nenáviděla jsem, jak to rozebíralo jedenadvacet let víry v to, že chtít něco nahlas je slabost, kterou někdo nakonec použije proti tobě.

„Ty budeš moje smrt,“ řekla jsem mu.

„Nápodobně, princezno.“

✦

Šárka se vrátila následující úterý.

Obrnila jsem se proti žárlivosti, drápům, té žhavé zlovolné věci, která se mi prvně vydrala do krku. Místo toho jsem sledovala, jak Jakub Šárku vítá se samozřejmou vřelostí starého přítele, a necítila skoro nic. Protože jsem teď věděla, co jeho tvář dělá, když něco chce. A pro ni to nedělala.

Přistihla mě, jak ji ze stodoly pozoruji, a místo toho samolibého odhadu, který jsem čekala, ke mně rovnou došla.

„Takže je to takhle,“ řekla a kývla směrem k Jakubovi, který velmi usilovně předstíral, že zkoumá naprosto zdravou závoru na vratech.

„Není to vůbec nijak.“

„Zlatíčko.“ Usmála se, ne nelaskavě. „Znám Jakuba Doležala jedenáct let. Nikdy ani jednou nepředělal závoru, aby mohl ze druhé strany dvora pozorovat ženskou.“ Stáhla si pracovní rukavice. „Vypadá o deset let mladší. Naposledy, co jsem ho viděla vypadat aspoň trochu nějak, to bylo z těch, kdy chceš volat na linku duševní pomoci.“

Nevěděla jsem, co na to říct.

„Nepřišla jsem se o něj s tebou prát,“ pokračovala. „Jakub a já, to byli dva osamělí lidé, co se navzájem hřáli. Nikdy z toho nemělo být víc a oba jsme to věděli.“ Ohlédla se na něj a její úsměv zhořkl. „Tamto, támhle? To je víc. Tak v tom nebuď pitomá. On je v tomhle dost špatný za vás oba.“

Pak se vyšvihla do auta, dvěma prsty zaťukala o spánek směrem ke mně a odjela v oblaku vápencového prachu.

Stála jsem tam dlouhou chvíli, trochu omráčená, a sledovala, jak prach usedá.

Jakub přišel, ruce v kapsách, obezřetný. „Co říkala?“

„Že jsi v tomhle špatný.“

„Hm.“ Podíval se k silnici. „Nemá špatně.“

„A že vypadáš o deset let mladší.“

Ztuhl. Pak se natáhl, zaháknul prst do mého poutka na opasku a přitáhl si mě tak blízko, že Tomáš ze sena hvízdl, a Jakub mu poprvé ani neřekl, ať mlčí.

„V sobotu,“ řekl do mých vlasů. „Je ve městě jedna věc. Dobytkářský ples, konec sezony. Chodí tam všichni. Já obvykle ne.“ Odmlka. „Pojď se mnou.“

„Jako na rande?“

„Jako na rande.“

Stáhla jsem se, abych se na něj podívala, na toho žulového muže, který mi před pěti týdny řekl, že do jeho světa nepatřím, a teď mě zval doprostřed svého světa, na svou paži, kde mě uvidí každý člověk v Lipovci.

„Jakube Doležale,“ řekla jsem. „Ty se mi snažíš dvořit?“

„Nepřeháněj to, princezno.“ Ale uši mu zrudly, a to — to — bylo to nejkrásnější, co jsem za celé léto viděla.