Tři dny od chvíle, kdy mě Jakub odbyl jako moc nezkušenou na to, abych ho uspokojila, a já si to pořád přehrávala dokola jako písničku, které se nešlo zbavit. Pořád jsem mu to chtěla velkolepě, drtivě vyvrátit.

Nejdřív jsem zledovatěla. Profesionální. Adéla jako pracovní síla, co se ukáže, odmaká svoje a zase odejde. Žádné řečičky. Žádný oční kontakt.

Jestli chtěl zaměstnankyni místo toho, čím jsme se sakra začínali stávat, fajn. Citově nedostupnou jsem zvládla.

Pak přišel vztek. Pokaždé, když mi dal nějaký pokyn, slyšela jsem ten podtext: „Na tohle jsi moc mladá. Moc nevinná na to, abys to zvládla.“

Tak jsem z čisté naschválnosti makala dvakrát tolik. Tahala pytle s krmením, dokud mě neřvala ramena, vyklízela stáje s agresivní efektivitou, až se mě Tomáš ptal, jestli jsem v pohodě.

Nebyla jsem. Ale přiznat to mi připadalo jako nechat Jakuba vyhrát.

A co mě překvapilo nejvíc, bylo, jak se mě začal ptát na názor.

Ne tím povýšeným způsobem, jaký chlapi obvykle používají, kdy už mají rozhodnuto a chtějí jen, abys souhlasila. On opravdu poslouchal, když jsem mluvila, zvažoval moje návrhy, uváděl do praxe nápady, které jsem mu dala.

Ten respekt v jeho otázkách dokázal to, co by žádné lichocení nesvedlo: kvůli tomu, jak mě jako by doopravdy viděl, jsem ho chtěla.

Při práci se mnou Jakub jednal jako s rovnocennou, která mu shodou okolností rozpalovala krev. Ta kombinace byla svůdnější než jakýkoli nacvičený šarm a nadobro roztříštila můj vztek na něj za jeho dřívější slova.

Dnes se něco posunulo. Protože tohle jsem si všimla, zatímco jsem si lízala raněnou hrdost: nedokázal ze mě spustit oči.

Jeho pohled sledoval každý můj pohyb, když si myslel, že se nedívám. Ty oříškové oči mě provázely přes dvůr, po stáji, kamkoli jsem se v jeho zorném poli pohnula.

Ruce mu prodlévaly na mém pase, když mi pomáhal z náklaďáku — o půl vteřiny déle, prsty se mi zaryly do kyčelních kostí, než se vzpamatoval a stáhl se, jako bych ho popálila.

Ten sval, co mu poskočil v čelisti pokaždé, když se k němu Tomáš přiblížil moc blízko, byl moc přátelský, moc… cokoli.

Dnes večer jsem s těmihle hrátkami skoncovala. Jestli si myslel, že nedokážu naplnit jeho potřeby, fajn — donutím ho přiznat, že o tu nezájem lže, až se mu od pusy práší.

Bosá jsem se přišourala chodbou k jeho dveřím. Byly pootevřené jen natolik, abych ho viděla ležet na přikrývce, pořád oblečeného, jak zírá do stropu, jako by ho ten strop osobně urážel.

Tiše jsem zaklepala.

Otočil hlavu a oči se mu rozšířily, když mě uviděl — holé nohy, příliš velké tričko trochu vyhrnuté, vlasy ještě vlhké. „Adélo —“

„Nemůžu spát.“ Nečekala jsem na svolení, prostě jsem vešla dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře. „Napadlo mě, že možná máš stejný problém.“

Ta lež byla očividná. Oba jsme to věděli. Ale neřekl mi, ať odejdu.

Vlezla jsem mu na postel, jako bych na to měla plné právo, a přitiskla se mu k boku. Ztuhl, každý sval napjatý, ale přesto — neřekl mi, ať odejdu.

Moje ruka našla jeho předloktí, prsty obkreslovaly jizvy z let práce na ranči. Zatajil dech. Položila jsem mu hlavu na rameno a cítila, jak mu pod mým uchem buší srdce.

„Vážně si myslíš, že jsem moc mladá?“ zeptala jsem se tiše.

Ticho. Jen jeho hrudník stoupal a klesal, dech nepravidelný.

„Protože když jsem s tebou, mladá si nepřipadám,“ zašeptala jsem.

Zavřel oči. Sledovala jsem, jak mu poskočil ohryzek, když ztěžka polkl. Koleno jsem mu přehodila přes stehno, čímž zmizela poslední opatrná vzdálenost mezi námi, a cítila jsem, jak se napnul jako příliš utažený drát.

„Myslím na tebe,“ řekla jsem, dech teplý na jeho krku. „Pořád. Když pracuju, když se snažím usnout, když se probudím. Nedokážu na tebe přestat myslet.“

Vypustil dech, který zadržoval, drsný a roztřesený. Zvedla jsem hlavu, abych se na něj podívala, a zjistila, že jeho oči už spočívají na mých — tmavě oříškové, rozervané, plné touhy, kterou se zoufale snažil udržet na uzdě.

„Myslíš na mě taky?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď už znala.

Z toho, jak se na mě díval, jak se mě dotýkal, jak ode mě prostě nedokázal dát ruce pryč, ať se snažil sebevíc.

Zavřel oči. „Adélo, měla by ses vrátit do svého pokoje.“

Žádná odpověď. Vytáčka.

„Na to jsem se neptala.“

„Je pozdě. Jsi unavená. Tohle není —“

„Kecy.“ Vztek se přihlásil rychle. „Přestaň předstírat, že ne —“

„Nic nepředstírám. Snažím se zachovat se správně.“

„Tím, že lžeš?“

„Tím, že držím hranice, které se ty pořád snažíš smést ze stolu.“ Hlas měl ovládaný, opatrný. Až moc ovládaný. „Musíš jít.“

To odmítnutí — zase — dopadlo přesně špatně. Tři dny jeho horko-studeného divadla, kdy se na mě díval, jako bych byla všechno, po čem touží, a zároveň nic, co může mít, a teď tohle.

Další odbytí. Další připomínka, že jsem prý moc nezkušená, moc mladá, moc něco na to, abych měla význam.

Tak. Tohle. Ne.

Posunula jsem se, přehodila mu nohu přes boky a obkročmo se na něj posadila dřív, než stačil ten pohyb vůbec zpracovat.

Ruce mu automaticky vyletěly a sevřely mi pas — buď aby mě zastavily, nebo aby se o mě opřel, nebylo jasné, co z toho. „Adélo, co to —“