Přijela za úsvitu v zaprášeném pickupu, vypadala bezstarostně krásně a s takovým tím nenuceným sebevědomím, které mě přimělo ji okamžitě nenávidět.

Vysoká, blond, něco přes třicet, s tou bezděčně přitažlivou aurou, kdy pravděpodobně vylezla z postele a rovnou vypadala skvěle. Šla rovnou k Jakubovi, dotkla se jeho ramene a usmála se způsobem, který naznačoval společnou minulost, o níž jsem rozhodně nechtěla nic vědět.

„Ahoj, cizinče,“ řekla teplým hlasem. „Slyšela jsem, že tu máte nějaké škody po bouřce. Říkala jsem si, že zkontroluju stádo.“

Celá Jakubova řeč těla se změnila. Uvolnil se. Otevřel. Verze jeho samého, kterou ke mně nikdy neobrátil.

„Děkuju,“ odpověděl Jakub tónem, kterému chyběly ty ostré hrany, jaké měl v mé přítomnosti.

Bavili se o veterinárních věcech – střídání pastvin, očkovací plány, nějaký kůň, co kulhá –, zatímco já tam stála a připadala si asi tak relevantní jako kočka ve stodole. Ten způsob, jakým se ho dotýkala. Ležérně. Důvěrně. Ten způsob, jakým jí to dovolil…

Něco horkého a zlostného se mi zkroutilo v hrudi. Žárlivost.

Skvělé. Moje oblíbená emoce.

Ale očividně jsem na ni neměla žádné právo. Žádný nárok na Jakuba Doležala kromě toho, že jsem byla jeho nechtěný host a dcera jeho nejlepšího přítele. Jenže když jsem ji sledovala, jak se směje něčemu, co řekl, jak se její ruka zdržela na jeho paži…

Našla jsem Tomáše u kůlny s krmením, jak se snaží vypadat zaneprázdněně a nedaří se mu to. „Kdo je ta veterinářka?“

„Doktorka Málková. Šárka.“ Nezvedl hlavu. „Jezdí sem jednou za měsíc. Někdy víc.“

„Vypadá s Jakubem hodně… přátelsky.“ Snažila jsem se mluvit neutrálně a nepovedlo se mi to.

Tomáš se znalecky usmál. „Jsou spolu nazpřátky už roky. Nic vážného, jenom –“ udělal neurčité gesto. „Ví, jak to chodí.“

„Jsou teď spolu?“

Tomáš pokrčil rameny. „Jakub moc na to ‚být spolu‘ není. Ale jo, někdy. Když to oběma vyhovuje.“

Při představě Jakuba a Šárky propletených dohromady se mi cosi majetnického vydralo do hrdla. Což bylo šílené. Neměla jsem žádné právo se starat o to, koho Jakub šuká.

Až na to, že mi na tom záleželo. Bůh mi pomáhej, záleželo mi na tom tak moc, že to fyzicky bolelo.

Toho večera, zmítaná jakousi potřebou dokázat svou hodnotu i mimo práci na ranči, jsem se rozhodla uvařit večeři. V životě jsem vlastně žádné jídlo neuvařila – vždycky tu byli kuchaři, catering, restaurace –, ale jak těžké může být uvařit hovězí guláš?

No, byla to katastrofa.

Ale chtěla jsem něco dokázat. Že umím být domácká. Schopná. Ten typ ženy, která uvaří večeři místo toho, aby si rezervovala stůl.

Ten typ ženy, jakou by Jakub mohl doopravdy chtít.

O hodinu později vypadala kuchyně jako místo činu a guláš voněl… špatně. Připálený na dně, ale nějak pořád vodnatý nahoře. Zelenina byla buď kaše, nebo kameny. Maso mělo strukturu podrážky.

Vyrobila jsem něco doopravdy nepoživatelného.

Jakub vešel, zastavil se a jedním pohledem si vzal obrázek na vědomí. „Co se tady stalo?“

„Uvařila jsem večeři.“ Slova vyšla obranně. „Hovězí guláš.“

Přešel k hrnci, podíval se dovnitř a já pozorně sledovala, jak se jeho výraz pečlivě nemění. „Nikdy předtím jsi nevařila.“

Ne otázka. „Záleží na tom?“

Jeho prvním instinktem zřejmě byla kritika – viděla jsem to na tom, jak mu ztuhla čelist –, ale pak zachytil můj obličej, uviděl tu zranitelnost, kterou se mi nedařilo skrýt.

Něco mu přelétlo přes tvář. „Ne. Nezáleží.“

Vzal misku, naložil si pořádnou porci a mně se sevřel žaludek. „Nemusíš –“

„Uvařila jsi to. Sním to.“

Skončili jsme na verandě, protože kuchyně byla na to, co se mezi námi dělo, příliš malá. Jakub ten příšerný guláš vážně jedl bez stížností, i když jsem si všimla, že žvýká mnohem déle než normálně.

„Můžeš to vyplivnout,“ řekla jsem. „Neurazím se.“

„Je to dobrý.“

„Je to odpad.“

„Je to tvůj první pokus.“ Podíval se mi do očí. „A to za něco stojí.“

Ta laskavost v té větě bolela hůř, než by bolela kritika.

Pohrávala jsem si s vlastní miskou, nedokázala jsem polknout víc než jedno sousto. „Šárka vypadá mile.“

„To je.“

„Máte spolu minulost.“

Jakub odložil lžíci. „Tomáš moc mluví.“

„Ptala jsem se. Odpověděl.“ Odmlčela jsem se. „Jste spolu, někdy.“

„Někdy.“ Opřel se a zkoumal mě. „Proč tě to zajímá?“

Protože jsem zběsile, nevhodně žárlivá na ženu, kterou jsem potkala jednou na šest minut.

„Jen tak konverzuju.“

„Jasně.“

Ticho se protáhlo. Přerušila jsem ho, protože ticho s Jakubem vždycky působilo jako prohra.

„Věříš ty vůbec na lásku? Jako na opravdovou lásku. Ne jen na… pohodlnost.“

Jeho smích byl ostrý. „Ne.“

„A to je všechno? Prostě ne?“

„Když si někdo, komu věříš, vybere peníze místo tebe, dost to upraví tvůj pohled na svět. Vyberou si jistotu místo vášně, postavení místo blízkosti, a tobě v rukou zůstanou střepy něčeho, o čem sis myslel, že bylo vzájemné.“

Dal si další sousto příšerného guláše.

„Takže ne, princezno, na nic vážného nejedu. Na zranitelnost nejedu. Držím věci jednoduché, fyzické, nekomplikované.“

„To zní osaměle,“ řekla jsem tiše.

„To je realistické.“

Přisunula jsem se blíž a vzala jeho prázdnou misku. Nechala jsem své prsty otřít se o jeho, když jsem ji brala. Zdržela jsem se o trošku déle, než bylo nutné.

„Možná jsi jen ještě nenašel toho správného člověka.“

Jakub znehybněl. Ten specifický druh znehybnění, který znamenal, že přesně přečetl, co dělám. „Adélo.“

Naklonila jsem se k němu, dost blízko, abych cítila jeho teplo. „Co?“

Vstal tak rychle, že jsem málem upustila misky. Záměrnými kroky mezi nás vložil odstup. Když se na mě podíval, jeho oči byly chladné. Vypočítavé. Ta něha ze stodoly byla naprosto vymazaná.

„Myslíš si, že protože jsme spolu měli ten okamžik v bouřce, protože jsem snědl tvoje příšerné vaření, že to něco znamená?“ Jeho hlas byl plochý, bez emocí. „O nevinné, nezkušené holky nemám zájem. O pannu, která nikdy nepustila chlapa dost blízko, aby zjistil, co potřebuje. Ty bys rozhodně nedokázala uspokojit ty moje.“

Slova dopadla přesně a zdrcujícím způsobem. Řekl to, jako bych byla dítě, co si hraje na převlékání. Jako by moje panenství byl jakýsi diskvalifikační faktor a ne prostě… fakt o mně.

„To si o mně myslíš?“ Můj hlas vyšel menší, než jsem chtěla. „Že jsem jen nějaká natvrdlá holka?“

„Myslím si, že je ti jednadvacet a potřebuješ si najít někoho ve svém věku, s kým se to budeš učit, Adélo. Někoho, kdo chce vztah a city a všechny ty věci, o kterých jsem ti už řekl, že je dát nemůžu.“ V jeho hlase nebylo ani špetka tepla. „Já ten muž nejsem.“

Jakub odešel dřív, než jsem stihla zformulovat odpověď. Dřív, než jsem mu mohla říct, ať jde do prdele. Dřív, než jsem stihla zpracovat to ponížení, které mi spalovalo hruď.

Ranní žárlivost mi ve srovnání s tímhle připadala roztomilá. Šárka s ním měla minulost. Dospělou minulost. Ten druh nekomplikovaného fyzického vztahu, který jsem zjevně byla příliš nevinná na to, abych poskytla.

Vylila jsem guláš do dřezu s větší silou, než bylo nutné. Drhla jsem hrnec, dokud mě nezačaly bolet ruce. Snažila jsem se nebrečet a vydrhnout to bodnutí jeho slov a totálně se mi to nepovedlo.

‚Ty bys rozhodně nedokázala uspokojit ty moje.‘

Ať jde do prdele. Ať jde do prdele s tou svou povýšeností. Ať jde do prdele s tím, jak se na mě díval.

Ale pod tím vztekem se kroutilo ještě něco jiného. Něco, co připomínalo stud.

Protože možná měl pravdu. Možná jsem si jen hrála na dospělou, zatímco skuteční dospělí jako Šárka chápali, jak se v touze pohybovat, aniž by ji komplikovali.

Možná jsem byla přesně to, jak mě nazval: holka, která se snaží něco dokázat.

Nenáviděla jsem, že ten odhad seděl. Nenáviděla jsem, že jeho odmítnutí bodalo hůř než Markovo přepadení.

Nenáviděla jsem, že jsem ho přesto chtěla.