Déšť udeřil, jako by si na nás Bůh osobně zasedl, a během nějakých osmi minut proměnil ranč z funkčního v apokalyptický.

Jakub už byl v pohybu, rozrazil dveře s naléhavostí, která nepřipouštěla žádné řeči. „Plot na jižní pastvině je dole. Dobytek se tlačí k potoku.“

Potok. Ten, který ho před lety málem zabil.

„Co potřebuješ?“

Podíval se na mě, jako by zvažoval rizika proti zisku, pak strhl z háku pláštěnku a strčil mi ji do rukou.

„Zůstaň tady v suchu. Nebo jeď se mnou. Tvoje volba, princezno.“

Pražská Adéla by si vybrala sucho. Utrousila by nějakou poznámku o tom, že za tyhle sračky nedostává dost zaplaceno, a nalila si další skleničku vína.

Ale ta dívka mi připadala jako někdo, koho jsem znala v minulém životě, než puchýře a časná rána vytesaly z mého zevnějšku někoho jiného.

„Jedu.“

Něco mu přelétlo přes tvář – překvapení, možná i respekt – a pak byl ze dveří a já za ním. Déšť mi promáčel kůži, ještě než jsem si stačila obléct pláštěnku.

Koně byli vyplašení, koulely očima až do bělma, ale Jakub mi toho mého osedlal za necelé dvě minuty. Svalová paměť z desítek let nouzových situací přesně jako tahle.

„Drž se u mě,“ překřikl hřmění. „Když ti řeknu, ať se vrátíš, vrátíš se. Žádné dohadování.“

Přikývla jsem a už se vyhoupla do sedla.

Noc se proměnila v chaos s vlastním zvukovým doprovodem. Brány se divoce houpaly na polámaných pantech. A pod tím vším ta kovová chuť strachu usazená přímo pod jazykem.

Dorazili jsme k plotu a jo, bylo to zlé. Dvacet kusů dobytka se tlačilo k díře, k potoku, který už byl rozvodněný a rozzuřený a vydával zvuky, jaké by voda vydávat neměla.

Jakub seskočil z koně a opravoval plot s Tomášem – který se odnikud vynořil a vypadal napůl utopený – zatímco já se snažila zabránit dobytku, aby se ve splašeném úprku nevalil tou dírou.

Což by bylo snazší, kdybych měla aspoň trochu tušení, co dělám, kromě toho, že jsem ječela a mávala rukama jako nějaký pomatený dopravní policajt.

Pak jsem to uviděla. Malou siluetu ve vodě, kterou to táhlo k plotu, kde se proud měnil v něco, co vypadalo doopravdy vražedně.

Tele. Možná tři měsíce staré. Bečelo hrůzou.

Seskočila jsem z koně dřív, než můj mozek dohnal moje tělo.

„Adélo, NE –“

Jakubův výkřik se ztratil ve hřmění, když jsem se brodila dovnitř, a chlad mě udeřil jako facka. Proud byl silnější, než vypadal, snažil se mi podrazit nohy, ale zaťala jsem kolena a prodírala se k teleti.

Strčila jsem mu ruce pod břicho, drobné tělíčko se třáslo tak silně, že jsem myslela, že se mu rozklepou kosti. Zvedla jsem ho, jenže vážilo víc, než jsem počítala, a proud táhl a –

Jakub byl u mě, po pás ve vodě, převzal váhu telete, jako by nic nevážilo. Společně jsme ho táhli ke břehu, bláto a voda a kravský hnůj činily všechno kluzkým, všechno ztěžovaly.

Dostali jsme tele na vyvýšené místo a ono odklopýtalo pryč, s bečením po matce.

„To bylo dobré,“ zakřičel Jakub napůl pochvalně, ale jeho další slova byla čirá výstraha. „Ale s takovouhle vodou nedostaneš druhou šanci. Rozumíš mi? Co tě to sakra –“

Už jsem se otáčela zpátky k plotu, abych pomohla s ostatními, když moje bota narazila na něco kluzkého. Tvrdě jsem upadla, rukama jsem se sápala po čemkoli, ale nacházela jsem jen vodu a proud a náhlé, drásavé pochopení, co vlastně znamená utopit se.

Jakubova ruka vystřelila a sevřela mi zápěstí železným stiskem. Druhou paží mě objal kolem pasu a trhnutím mě odtáhl od kraje takovou silou, až mi to stlačilo žebra.

Chvíli jsme tam stáli, jeho hruď se mi dmula na zádech, a když jsem k němu vzhlédla, měl oči vytřeštěné něčím, co vypadalo jako hrůza.

„Zbláznila ses?“ Žádný křik. Horší – syčení, které proťalo bouři. „Mohla ses– Ježíši Kriste, Adélo, nemůžeš jen tak –“

„Jsem v pořádku,“ vypravila jsem ze sebe, pořád ještě lapajíc po dechu.

„Nejsi v pořádku. Málem jsi–“ Zarazil se, čelist zaťatou tak silně, že jsem viděla, jak mu poskakuje sval. „Tohle nesmíš. Ne, dokud jsem za tebe zodpovědný. Mohla jsi spadnout do vody! Mohlo tě to odnést po proudu!“

Pořád mě svíral pevně, skoro až do modřin, a cítila jsem, jak se třese, než mě prudce pustil. „Nasedni na koně. Ještě nejsme hotoví.“

Kázání pokračovalo celou cestu zpátky ke stáji. Litanie všeho, co jsem udělala špatně, všeho, co mohlo dopadnout hůř, všech způsobů, jimiž jsem ho prý přivedla k infarktu. Tomáš se moudře vypařil.

Než jsme se dostali dovnitř, adrenalin opadával a já si začínala uvědomovat, jak je mi vlastně zima. Promáčená na kost, roztřesená, bláto všude, kde jen bláto mohlo být.

Jakub na tom byl stejně, ale nějak vypadal míň jako utopená krysa a víc jako hrdina z akčního filmu. Nespravedlivé.

„Tady.“ Popadl deku a omotal mi ji kolem ramen rukama, které zaváhaly, když se otřely o moji klíční kost. Setrvaly o půl vteřiny déle, než bylo nutné. „Musíš se převléct. Než se titulkem místo bleskových povodní stane podchlazení.“

Smích mi vyšel roztřeseně. „To by byl pekelný způsob, jak natáhnout brka. Pražská smetánková kráska zmrzla v moravské stodole. Marek by to zbožňoval.“

„Nech toho.“ Jeho hlas byl drsný, a když jsem vzhlédla, měl ve tváři výraz, který jsem nedokázala rozluštit. „Nežertuj o… prostě toho nech.“

Svlékali jsme si pláštěnky mlčky, v tom druhu ticha, které bylo nabité věcmi, jež ani jeden z nás neuměl vyslovit. Prsty jsem měla zkřehlé a nemotorné, nezvládla jsem rozepnout zip na pláštěnce.

„Nech mě.“ Přistoupil blíž, pomohl mi se zipem, s rukávy, které se promáčením přilepily.

Jeho ruce byly v porovnání s mými teplé, opatrné způsobem, z něhož se mi něco sevřelo v hrudi. Na jeden nádech – možná dva – v těch rukou přebývala něha.

V tom, jak mi přitáhl deku těsněji kolem ramen. V tom, jak mi prsty setrvaly na ramenou. Ve výrazu jeho tváře, který říkal, že pořád ještě zpracovává, jak málo chybělo, aby mě to odneslo.

„Vedla sis dobře,“ řekl tiše. „Pitomě, ale dobře.“

„Nejvyšší pochvala od samotného Jakuba Doležala.“

Koutek úst mu zacukal. Skoro úsměv. „Ať ti to nestoupne do hlavy.“

Pak ustoupil, vytvořil mezi námi bezpečný odstup, a ten okamžik se roztříštil jako sklo.

Později jsem seděla na verandě domu, kde déšť pořád padal v proudech, zabalená do suchého oblečení a té samé deky, kterou mi Jakub dal, a snažila se zpracovat, co se to ve mně v hrudi pohnulo.

To kázání. To se mi pořád přehrávalo.

Celý život mi lidé říkali, že je mě moc. Příliš bezohledná, příliš křehká, příliš náchylná se zlomit nebo ztrapnit nebo potřebovat zachránit.

Ale Jakubův strach dnes večer nepramenil z toho, že by mě považoval za neschopnou.

Neřekl mi, ať zůstanu vzadu, protože by si myslel, že to nezvládnu. Bál se, protože věděl, že to zvládnu, věděl, že to udělám, a představa, že by mě kvůli tomu rozhodnutí ztratil, ho připravila o jeho pečlivě udržovaný klid.

To bylo jiné. To bylo… Bože. To bylo všechno.

Byl tam, když jsem ho potřebovala. Pevný a jistý a přesně tam, kde měl být. Ale nezacházel se mnou jako se sklem. Nesnažil se mě zabalit do bublinkové fólie a chránit před vším nebezpečím.

Nechal mě vyjet do bouře. Nechal mě se rozhodnout. A pak mě zachytil, když jsem padala.

To poznání – ta nemožná rovnováha mezi důvěrou a ochranou – ve mně v hrudi probudilo cosi divokého. Něco, co působilo, jako by to mohlo být doopravdy skutečné místo toho představení, které jsem hrála od doby, kdy jsem byla dost stará na to, abych pochopila, co společnost očekává.

Déšť dál padal a já dál seděla a cítila něco, co možná byly city, a možná to byly city právě k němu.

Což byl, objektivně vzato, ten nejhorší možný vývoj.

Ale nedokázala jsem se přimět, aby mi na té nejhorší možné věci záleželo.

Záleželo mi na tom, jak jeho ruce zápasily s mojí pláštěnkou. Na strachu v jeho očích, když mě popadl. Na něze, kterou se tak usilovně snažil skrýt.

Na všech těch způsobech, jimiž se Jakub Doležal stával méně překážkou a více člověkem, na kterého jsem nedokázala přestat myslet.

Do prdele.