Ráno nás vrátilo k drsné řeči práce, ale vzduch mezi námi byl nabitý. Jakub neřekl nic o tom baru, nic o mém pokusu o svádění v autě.

Jen mi podal vidle a ukázal směrem ke stájím.

Jestli si vážně myslel, že jsem nějaká nezralá holka, co si hraje na hry, kterým nerozumím, fajn. Ukážu mu zralost. Zodpovědnost. Ženu, která přijme kritiku a vyroste z ní, místo aby kula pomstu.

Stala jsem se neuvěřitelně sladkou. Přehnaně poslušnou. Každou práci jsem dělala s veselým nadšením a nevinným úsměvem.

„Jasně, Jaku! Ráda pomůžu, Jaku!“

Doslova jsem zářila jako sluníčko, mrkala řasami a do kroku přidala extra pohyb boků, když jsem nosila pytle s krmením.

Prokoukl mě zhruba za třicet sekund.

Jeho odpovědí byla strohá věcnost a naprostá lhostejnost. Žádná reakce na mé úsměvy, žádné uznání mých pokusů o šarm.

Když jsem se ho snažila zatáhnout do řeči, odpovídal jednoslabičně. Když jsem se zasmála něčemu, co Tomáš řekl, Jakub ani nezvedl hlavu.

K dopoledni jsem si uvědomila, že lacinné flirtování nezabere.

„Pojď sem,“ řekl po obědě a ukázal směrem ke kanceláři ve stodole.

Uvnitř rozprostřel po stole papíry — rozpisy krmení, rotační tabulky, výpočty, které vypadaly jako vyšší matematika.

„Jestli chceš být užitečná, nauč se tohle. Krmné dávky podle váhy dobytka. Spotřeba vody v závislosti na teplotě. Ukaž mi, že umíš přemýšlet, ne se jenom usmívat.“

Vzkaz byl jasný: cenil si schopností víc než šarmu. A navzdory mému podráždění se mi v hrudi něco zahřálo při té výzvě.

Tohle bylo to, po čem jsem toužila — být ceněná za svou mysl místo za svůj vzhled.

Studovala jsem tabulky, kladla skutečné otázky, opravdu se nořila do té složitosti. A poprvé jsem v jeho výrazu viděla něco, co nebyl chladný soud.

Možná respekt.

„Chytáš to rychle,“ řekl skoro neochotně.

„Chtěla jsem studovat astronomii,“ řekla jsem, aniž bych přemýšlela. „Tohle je jen matika. A v matice jsem dobrá.“

Tehdy se na mě podíval, opravdu podíval, a viděla jsem, jak se mu rodí otázka, než ji potlačil. Ale ten okamžik mezi námi visel — křehký, skutečný.

O hodinu později nás Tomáš našel v uličce stodoly, s tím svým bezstarostným úsměvem.

„Čau, Adélo. Měla bys dnes večer přijít omrknout větrné mlýny. Hvězdy jsou tady úplně šílený — mnohem lepší než cokoli, co uvidíš v Praze.“

Něco zapadlo na místo, vykrystalizoval nápad.

Ostrý. Okamžitý. Potenciálně katastrofální.

Tomáš nabízel nevinné pozorování hvězd, ale Jakub to nevěděl. Po včerejší majetnické scéně jsem chtěla zjistit, jestli ta jeho sebekontrola zase praskne.

„To zní úžasně,“ řekla jsem a přitopila tón hlasu na maximum. „Vlastně fakt romanticky. V kolik?“

Tomáš zamrkal, zaskočený. „Ehm... romanticky? Já jen myslel —“

„V osm?“ Naklonila jsem se blíž a hrála to nahlas. „Mám něco přinést? Víno? Deku na pozorování hvězd?“

Z druhé strany stodoly Jakubova hlava vystřelila vzhůru.

Bingo.

„Tomáš má práci,“ vpadl do toho Jakub hlasem ostrým dost, aby pustil žilou. „A ty taky. Na žádné mlýny není čas.“

„Ale do té doby už bude práce hotová,“ poznamenala jsem se vší nevinnou bezradností. „Že jo, Tomáš?“

Tomáš, chudák, koukal z jednoho na druhého, jako by omylem zabloudil do minového pole. „No... jo, teoreticky —“

„Máš moc práce na to, abys koukal na mlýny.“ Jakubovo sevření vidlí, které držel, viditelně zesílilo. „Konec diskuze.“

Postavila jsem se, stále s deskami v ruce, a vykročila k němu s rozmyslnou pomalostí. Ulička ve stodole připomínala jeviště a já měla té počestné role plné zuby.

„Co se děje, taťko?“ Slovo vyznělo provokativně, posměšně. „Žárlíme, co?“

Ta rýpnutí zasáhla cíl. Viděla jsem, jak dopadla na jeho zaťatou čelist, na jeho napjatou ruku.

Dvěma kroky překonal vzdálenost a chytil mě za loket — pevně dost, aby dal najevo, co myslí. Pak mě nasměroval k prázdné komoře na postroje, zatímco Tomáš se s úctyhodnou rychlostí vypařil.

„Neříkej mi tak,“ řekl Jakub hlasem tichým a nebezpečným.

„Proč ne? Chováš se, jako bys mě vlastnil. Tak proč to nedotáhnout do konce.“

„Dnes večer to není bezpečné.“ Pustil můj loket, ale neustoupil. „Blíží se bouřka. Varování před přívalovou povodní v oblasti potoka. Nic víc.“

„Co je tak děsivého na bouřce?“ zeptala jsem se, ne tak docela přesvědčená, že to je ten pravý důvod.

„Potok přes východní pastvinu se rozvodní rychle. Když mi bylo čtrnáct, přišla letní bouře. Zůstal jsem tam venku, když voda stoupla. Přívalová povodeň. Utopil bych se, kdyby mě Richard nenašel, nevytáhl ven a neudržel při dechu, dokud nepřišla pomoc.“

Hlas mu ztichl a já sledovala jeho tvář, to, jak mu za očima zablikal starý strach.

„Zachránil mi život. Ten dluh — o tom to celé je. Proč jsi tady. Proč nemůžu dopustit, aby se ti něco stalo.“

To přiznání dopadlo jinak, než jsem čekala. Ta zranitelnost v jeho doznání zasáhla jinak než jakýkoli jeho hněv.

„Nevěděla jsem to,“ řekla jsem nakonec. „Nikdy mi to neřekl.“

„Richard o tom nemluví. Ale já si to pamatuju.“ Jakubův výraz ztvrdl, zdi se znovu stavěly. „Takže když říkám, že to není bezpečné, nesnažím se tě ovládat. Jsem zodpovědný.“

Odešel dřív, než jsem stačila zformulovat odpověď, a já tam stála a poprvé v celé téhle situaci jsem si připadala jako kráva.

Večer mě zastihl neklidnou. Zatoulala jsem se do kuchyně pro vodu a zarazila se. Jakub seděl u stolu, otevřená kniha, na nose brýle s drátěnými obroučkami, které jsem nikdy předtím neviděla.

Ty brýle ho proměnily — méně tvrdý rančer, víc intelektuál.

„Cormac McCarthy,“ řekla jsem a četla z hřbetu. „Krvavý poledník.“

Vzhlédl, něco neobrněného v jeho výrazu, než to zamaskoval. „Ty jsi to četla?“

„Na Karlově univerzitě. Je to brutální. Krásné a brutální.“ Přiblížila jsem se. „Nečekala bych, že čteš.“

„Je toho hodně, co o mně nevíš.“ Sundal si brýle a složil je. „A hodně, co já nevím o tobě. Třeba ta astronomie.“

Opřela jsem se o linku, unavená ze her. „Otec říkal, že se to nehodí pro budoucí manželku. Že bych měla mít titul z dějin umění, něco elegantního a k ničemu. Tak jsem ho udělala. A od té doby hraju vhodnou roli.“

„Proto jsi pořád panna?“ Ta otázka byla tichá, přímá, nečekaná. Když jsem na něj zírala, pokrčil rameny. „Tomáš se zmínil, že jsi v baru odmítla skoro každého chlapa před Vojtěchem. Umím číst mezi řádky.“

„Protože nevěřím mužským pohnutkám,“ řekla jsem a ta upřímnost mě překvapila. „Protože zranitelnost se proti tobě obrátí jako zbraň. Protože mi někdo dokázal, že když si někoho pustíš blízko, zničí tě.“

Jakub si mě dlouho prohlížel. „Lítost je zvláštní věc. Uděláš jedno rozhodnutí — zvolíš bezpečnou cestu. Odmítneš to, co doopravdy chceš, a ono to definuje všechno, co přijde potom. Pýcha tě tam drží, i když si uvědomíš, že jsi zvolil špatně.“

Už nemluvil o mně. Možná o sobě.

Na okamžik se něco v jeho výrazu pohnulo. Něco, co vypadalo skoro jako —

Rádio na lince zapraskalo a probudilo se k životu, nouzové vysílání protnulo ten okamžik.

„...platí varování před přívalovou povodní pro okres Lipovec až do půlnoci. Obyvatelé v blízkosti vodních toků by měli okamžitě vyhledat výše položená místa...“

Jakubovy oči potemněly starým strachem a novou zodpovědností. Postavil se a přešel k oknu, kde se v dálce mihl blesk. Zaduněl hrom, dost blízko, abych ho ucítila v hrudi, a když se na mě podíval zpátky, jeho výraz byl složitý.

Ochranitelský a frustrovaný a ještě něco.

„Běž se vyspat,“ řekl tiše. „A jestli se bouřka rozjede naplno, drž se dál od oken.“

Přikývla jsem, ale nepohnula se. Stáli jsme tam s Cormacem McCarthym a bouřkovými varováními mezi námi a já si uvědomila, že všechno, co jsem si o Jakubovi Doležalovi myslela, byl jen povrch.

Pod ním byl někdo, kdo četl brutální poezii, kdo nosil životní dluhy jako kotvy, kdo rozuměl lítosti líp než kdokoli, koho jsem kdy potkala.

Hrom se znovu ozval, teď blíž, a začaly padat první kapky deště.