Můj otec ho nezastřelil.

Prvních třicet vteřin to bylo, přiznávám, o fous.

Varovala jsem Jakuba. Řekla jsem mu přesně, jak to půjde — že Richard Bartoň otevře dveře, uvidí svého nejstaršího přítele stát na prahu vedle své dcery, dá si dvě a dvě dohromady a že budeme mít štěstí, když odejdeme bez scény. Jakub stejně trval na tom, že přijde. Řekl, že se kolem mě nebude plížit, jako by se styděl, řekl, že jestli má být v mém životě, tak do něj vejde předními dveřmi.

Tak jsme vešli předními dveřmi.

Otec otevřel sám. Podíval se na Jakuba. Podíval se na mě. Podíval se na to, jak měl Jakub ruku omotanou kolem mé, a na to, jak jsem stála — ne za Jakubem, ne před ním, vedle něj —, a já sledovala, jak čtyřicet let přátelství a jeden život otcovství naráží za jeho očima.

„Richarde,“ řekl Jakub. Nepustil mou ruku. „Musíme si promluvit. A než to uděláme, měl bys vědět, že se nepřišel omlouvat za to, že ji miluju. Omluvím se za to, jak jsem to zvládl. Neomluvím se za fakt, že to tak je.“

Nastalo velmi dlouhé ticho.

Pak otec ustoupil a podržel dveře a řekl přiškrceným hlasem: „V pracovně je whisky. Budeme ji potřebovat.“

✦

Nevím všechno, co si řekli. Část toho mě poslali z místnosti, což jsem dovolila právě jednou a už nikdy nedovolím.

Ale vím, že otec řekl slova zneužil a vím, že Jakub před nimi neuhnul, jen řekl pravdu — že jsem ho pronásledovala já, že vydržel šest týdnů, že byl počestnější, než měl jakékoli právo být, a pak veškerou počestnost zahodil ve chvíli, kdy na tom záleželo, tím, že mě poslal domů. Vím, že otec řekl slovo věk a Jakub řekl: „Vím přesně, kolik mi je, Richarde, a přesně, kolik je jí, a ona to ví taky, a je to ona, čí názor je důležitý.“

A vím, že v jednu chvíli otec řekl velmi tiše tu věc, která to ukončila:

„Vytáhl jsi mou dceru z povodně. Tak jako já kdysi vytáhl tebe.“

Protože Tomáš mu to řekl. Nebo Jakub. O tom teleti, o proudu, o Jakubově paži, která se mi ovinula kolem pasu a strhla mě zpátky od kraje. Dluh, který tohle všechno odstartoval — Richard zachraňující čtrnáctiletého Jakuba z potoka — se uzavřel do kruhu. Jakub na oplátku zachránil Bartoňovou z vody.

Když mě konečně pustili zpátky, whisky byla z poloviny pryč a oba muži vypadali vyždímaní, a otec vstal, přešel ke mně a položil mi ruce na ramena.

„Strávil jsem celý tvůj život,“ řekl, „snahou zařídit ti dobré manželství. Smlouval s tebou jako s aktivem, řekla by tvoje matka. A ukázalo se, že nejlepší muž, jakého znám, celou tu dobu seděl na ranči na Moravě, a já tě k němu poslal jako trest.“ Zavrtěl hlavou. „Skončil jsem se zařizováním tvého života, Adélo. Dala jsi velmi jasně najevo, že si ho dokážeš řídit sama. Líp, než jsem ho kdy řídil já za tebe.“ Podíval se na Jakuba. „Jestli jí ublížíš, nejstarší příteli nepříteli, nikdy nenajdou tělo.“

„Jestli jí ublížím,“ řekl Jakub, „přinesu ti lopatu.“

Otec se proti své vůli zasmál, nalil třetí sklenku, a takhle nám Richard Bartoň dal své požehnání — neochotně, neohrabaně a úplně.

✦

Vrátila jsem se na Moravu.

Ne nadobro, ještě ne — Karlova univerzita začínala na jaře a já hodlala být tam, hodlala honit oblohu, kterou jsem si nechala vzít. Ale z Prahy na Moravu je to pár hodin autem, na které si Jakub stěžoval, že platí, a pak to stejně zaplatil, a zbytek vyřešíme tak, jak jsme vyřešili všechno: zarputile, oba v tom špatní, spolu.

Méďa se zbláznil, když jsem znovu prošla dveřmi. Čirá, nekomplikovaná radost, všech jeho čtyřicet kilo, které mě porazily do prachu, kde jsem stála v den, kdy jsem přijela a všechno nenáviděla.

Tomáš se opíral o stodolu a culil se. „Vítej doma, holka z města.“

„Zabiju tě,“ řekla jsem mu. „Za tu dobytkářskou konferenci.“

„Není zač,“ řekl. „Nejlepší práce, co jsem kdy udělal. Lepší než to laso.“

A Jakub — Jakub stál na verandě, kde mi lhal, kde mě políbil ve světle, kde sledoval, jak odjíždím do prachu, a tentokrát, když jsem vyšla po schodech, mě potkal v půli cesty a nepustil.

✦

Tu noc jsme vyjeli na vzdálený hřeben.

Ta samá koňská deka přes chladnoucí kapotu auta. Ten samý otlučený hvězdný atlas, teď ohmatanější, protože ho celou dobu, co jsem byla pryč, četl dál, jako by mu souhvězdí mohla říct, kam jsem zmizela. Ta samá obrovská moravská obloha, tak hustá hvězdami, že holce vychované pod světelným smogem nepřipadala skutečná.

„Musím ti něco říct,“ řekl Jakub, „a potřebuju, abys z toho nedělala divnost.“

„Nic neslibuju.“

Sáhl za sedadlo a vytáhl dlouhou plochou krabici, z těch, co jsem poznávala z života, kdy jsem dostávala drahé věci od lidí, kteří něco chtěli. Až na to, že Jakub po mně nikdy nic nechtěl kromě té části, kterou jsem si nechala pro sebe.

Uvnitř byla listina o vlastnictví.

„Východní pozemky,“ řekl, uši rudé v hvězdném světle. „Půda, kterou Dana chtěla, abych prodal. Hřeben, na kterém sedíme.“ Odkašlal si. „Nahoře je rovinka, nejlepší tmavá obloha v okrese. Třicet mil žádná světla. Měl jsem tu chlapa, aby se na to podíval. Můžeš tam postavit hvězdárnu. Skutečnou. Pro až budeš doma ze školy, a potom. Pro až budeš mít dost studování hvězd jiných lidí a budeš chtít najít vlastní.“ Nedíval se na mě. „Je to tvoje. Ať se s námi stane cokoli, i kdyby ses ohledně toho věku vzpamatovala a utekla, zůstane to tvoje. Nedovolím jim vzít ti oblohu podruhé. I kdyby se ukázalo, že ten, kdo se o to pokouší, jsem já.“

Dlouhou chvíli jsem nic neřekla, protože jsem nemohla.

Tenhle muž. Tenhle zarputilý, žulový, vyděšený muž, který odmítl prodat svou půdu ženě, co ho opustila, dával kus té půdy ženě, o které si byl jistý, že ho taky opustí — ne aby si mě udržel, ale aby zajistil, že budu mít oblohu, ať se rozhodnu o něm jakkoli.

„Jakube Doležale,“ vypravila jsem ze sebe konečně hlasem v kouscích. „Ty se mi snažíš dvořit?“

„Nepřeháněj to, princezno.“ Ale usmíval se, tím opravdovým, oči měl vlhké, a když jsem ho políbila, ochutnala jsem sůl, která nebyla moje.

„Pro pořádek,“ řekla jsem proti jeho ústům, „já se nevzpamatuju. Vzpamatovala jsem se na dobytkářském ranči, když jsem v pět ráno házela koňská hovna. Tohle jsem já. Vzpamatovaná.“

Zasmál se a stáhl mě dolů na kapotu auta a my leželi pod víc hvězdami, než kolik jich za jeden život dokážu pojmenovat, a já ukázala na Kassiopeju — královnu, která znala svou cenu a byla za to připoutána k obloze — a řekla mu, že jsem se rozhodla, že nakonec dopadla dobře.

„Nejlepší místo v sále,“ řekla jsem. „Celý vesmír se kolem ní navěky točí. Mohlo to být horší.“

„Mohlo to být horší,“ souhlasil Jakub, zastrčil si mě pod bradu a my sledovali, jak se vypůjčený hvězdný prach valí nad hlavou, dokud obloha na východě nezačala šednout.