Druhý den ráno jsem se probudila do slunce a vůně kávy a do upřímně dezorientujícího zážitku být v teple, v náručí a naprosto, hloupě šťastná.
Jakub už byl vzhůru, opřený o jeden loket, pozoroval mě s výrazem, který jsem na něm nikdy neviděla — otevřeným. Bez obrany. Jako by nechal dveře nejen pootevřené, ale dokořán rozevřené.
„Přestaň zírat,“ zamumlala jsem do polštáře. „Mám ranní vlasy.“
„Máš skvělé ranní vlasy.“ Odhrnul mi je z tváře. „Zaspali jsme budík. Poprvé za devět let jsem spal po páté.“
„Skandál. Zavolej mému otci.“
Nezasmál se. Při slově otec mu přes tvář něco přeběhlo, bylo to tam a zase pryč, a já si to uložila, protože jsem se ho učila číst a nelíbilo se mi, co jsem přečetla.
Ale pak mě políbil na rameno a vyklouzl z postele, samý nespravedlivý sval a samozřejmý půvab, a já si to dovolila zapomenout.
✦
Dny, které následovaly, byly nejlepší v celém mém životě, a to říkám jako někdo, kdo trávil léta na jihu Francie.
Přestali jsme předstírat. Tomáš dostal plné potvrzení, o které usiloval, a oslavil ho tím, že byl k nesnesení. Méďa si zvykl spát napříč Jakubovými dveřmi do ložnice jako chlupatý strážce našeho hrozného tajemství, které nebylo tajemstvím.
Jakub měkl po kouskách. Ranč pořád řídil jako šikovatel, pořád ode mě čekal, že vstanu a budu pracovat, pořád měl nároky, kterým jsem musela doopravdy dostát. Ale krutost byla pryč. Zdi byly pryč. Na jejich místě byl suchý, zničující humor, o kterém jsem nevěděla, že ho má, a něha, kterou rozdával, když si myslel, že se nikdo nedívá — ruka na kříži, polibek na spánek mezi pracemi, moje káva udělaná přesně tak, jak mám ráda, čekající na lince každé ráno.
Teď mluvil. O svém otci, který obdělával tuhle půdu před ním a zemřel na ní. O letech po Daně, kdy nechal ranč stát se jedinou věcí, kterou uměl milovat, protože půda tě nemohla opustit. O tom, že je o dvacet let starší než já, a co to znamená, a o té části sebe, která pořád věřila, že je blázen, že tohle vůbec dopustil.
„Lidé budou mluvit,“ řekl jednou v noci, my dva propletení, sledující bouři hvězd oknem. „O tom věku. O tom, že jsem přítel tvého otce. O tom všem.“
„Lidé o mně mluví od šestnácti, Jakube. Jsem extrémně dobrá v tom je nebrat.“
„Je to jiné, když je ti třiačtyřicet a lidé si myslí, že jsi zneužil holku o polovinu mladší.“
„A zneužil?“ Nadzvedla jsem se, abych se na něj podívala. „Zneužil jsi mě?“
„Ne.“ Zaťal čelist. „Ty jsi ta, co mě nenechala na pokoji.“
„To si piš, že nenechala.“ Slíbala jsem mu protest z úst. „Pro pořádek, kdyby to někdy padlo u tvého soudu: pronásledovala jsem tě. Neúnavně. Vydržel jsi šest týdnů jako mučedník. Jsou svědci. Tomáš bude svědčit.“
To vyvolalo ten opravdový smích, ten, na kterém jsem si zvykala, a stáhl mě dolů k sobě a starost se rozplynula ve tmě.
✦
Jednu noc mi pořádně ukázal hvězdy.
Odvezl nás autem na vzdálený hřeben, přehodil koňskou deku přes chladnoucí kapotu a vytáhl — z všech věcí — dalekohled a otlučený hvězdný atlas, o kterém se s rudýma ušima přiznal, že si ho objednal na internetu týden potom, co jsem mu vyprávěla o Kassiopeji.
„Ty sis koupil hvězdný atlas,“ řekla jsem.
„Nedělej z toho divnost.“
„Koupil sis hvězdný atlas, protože mám ráda hvězdy.“
„Adélo.“
Políbila jsem ho tak prudce, že upustil dalekohled do prachu.
Leželi jsme na kapotě jeho auta celé hodiny, zatímco jsem pojmenovávala všechno, co jsem si pamatovala, a ke zbytku si vymýšlela příběhy, a Jakub — který znal zemi tak, jak jsem já znala oblohu — ukazoval na šmouhu Mléčné dráhy klenoucí se nad jeho vlastními pastvinami, jako by ji viděl poprvé.
„Můj profesor na Karlově univerzitě říkal něco, co jsem nikdy nezapomněla,“ řekla jsem mu, hlavou na jeho hrudi. „Že každý atom v tvém těle těžší než vodík se ukoval v umírající hvězdě. Že jsme všichni jen vypůjčený hvězdný prach, na chvíli zapůjčený, předávaný kolem dokola vesmírem.“ Obkreslila jsem mu souhvězdí na hrudní kosti. „Vzdala jsem se toho. Astronomie. Kvůli muži, kterého jsem si měla vzít, abych potěšila otce. Legrační, že jsem se musela dostat do vyhnanství na dobytkářský ranč, abych zase ležela pod skutečnými hvězdami.“
Jakub byl dlouho zticha.
„Neměla ses toho vzdát,“ řekl nakonec.
„Je trochu pozdě.“
„Není.“ Otočil hlavu, aby se na mě podíval, a bylo v tom cosi zarputilého. „Je ti jedenadvacet, Adélo. To je pravý opak pozdě. Ať se stane cokoli s —“ zarazil se. „Ať se stane cokoli. Nedovol jim, aby ti vzali oblohu podruhé.“
Tehdy jsem si nevšimla, jak se zarazil. Ať se stane cokoli s —
Byla jsem příliš zaneprázdněná svým štěstím, abych v tom slyšela varování.
✦
Ten telefonát přišel v úterý.
Byla jsem ve stodole, po lokty v opravě postroje, kterou mi Jakub doopravdy svěřil, když jsem zaslechla, jak se mu v kanceláři dole v uličce mění hlas. Jak přechází z toho vřelého chrapotu, na který jsem si zvykla, zpátky do toho plochého, ovládaného žulového tónu, který jsem celé týdny neslyšela.
„Richarde,“ řekl.
Znehybněla jsem.
Otcovu stranu jsem neslyšela. Slyšela jsem jen Jakubovu — úsečná ano, dlouhá ticha, sval, který jsem prakticky slyšela poskakovat na jeho čelisti i z deseti metrů.
A pak: „Daří se jí dobře. Tvrdě pracuje. Rychle se učí.“ Odmlka. „Ne. Žádný malér.“
Další ticho, delší.
„Dva týdny,“ řekl Jakub, a mně se propadlo dno žaludku. „Jasně. Takže svatba pořád platí.“
Nepohnula jsem se. Kožený řemínek mi visel v rukou zapomenutý.
„Ne,“ řekl Jakub velmi tiše. „Ne, postarám se, aby byla připravená přijet domů.“
Zavěsil.
Stála jsem tam v šeré uličce, prach visel zlatě ve světle, a čekala, až vyjde a řekne mi, že to nebylo, jak to znělo.
Vyšel. Uviděl mou tvář. A já sledovala, jak se ty dveře, které jsem šest týdnů páčila, zavírají, cihla po cihle, přímo přede mnou.
„Skandál vyšuměl,“ řekl hlasem, ve kterém nebylo nic. „Markovi lidé vydali nějaké prohlášení. Pelikán je ochotný pokračovat se zasnoubením. Tvůj otec tě chce za dva týdny doma, aby se začalo s přípravami na svatbu.“
„A ty jsi řekl ano.“
„Řekl jsem, že se postarám, abys byla připravená.“
„Jakube.“
„Tohle vždycky mělo skončit, Adélo.“ Nedíval se na mě. Zvedl smotek lana, který nebylo třeba zvedat. „Šedesát dní. Sama jsi to řekla v den, kdy jsi přijela. Máš život. Skutečný. Jméno, snoubence, celý svět, který není tohle.“
„Já nechci Karla. Nikdy jsem Karla nechtěla. To víš —“
„Co vím,“ řekl, a teď se na mě díval, a oči měl té chladné, co jsem si pamatovala z letiště, té chladné, o které jsem si myslela, že jsem ji nadobro roztavila, „je, že jsem třiačtyřicetiletý rančer, který udělal chybu s dcerou svého nejlepšího přítele. A za dva týdny ta chyba nasedne do letadla a vrátí se tam, kam patří. A my oba ji necháme.“
To slovo chyba dopadlo jako Markova ruka na mém krku. Hůř. Protože Marek mě nikdy doopravdy ublížit nedokázal a Jakub mi celé týdny držel celé srdce ve svých dlaních zjizvených od lana.
„To nemyslíš vážně,“ řekla jsem.
„Myslím.“
„Podívej se mi do očí a řekni, že mě nemiluješ.“
Zaťal čelist. Klouby na laně mu zbělely.
A pak Jakub Doležal, ten nejupřímnější muž, jakého jsem kdy potkala, řekl jedinou skutečnou lež, jakou jsem od něj kdy slyšela.
„Nemiluju tě,“ řekl. „Jeď domů, Adélo.“
Vyšel ze stodoly do bílého moravského světla, Méďa zakňučel hluboko v krku a já stála v prachu, kde šest týdnů bývalo štěstí, a konečně jsem pochopila tu věc, před kterou se mě snažil varovat pod hvězdami.
Řekl mi, že vždycky odejdou.
Jen mi neřekl, že to bude on, kdo mě donutí.