Dobytkářský ples se konal ve stodole velké jako hangár, ověšené tolika světýlky, že to vypadalo, jako by někdo strhl kus oblohy a přibil ho ke krovům.

Měla jsem na sobě ty černé šaty. Ty samé krátké, skandální, rozhodně ne na ranč vhodné šaty, co jsem měla v Zaprášené botě tu noc, kdy mě Jakub vytáhl z Vojtěchových rukou.

Měla jsem je na sobě schválně.

Protože když Jakub vyšel na verandu ve vyžehlené košili a svých dobrých botách, s vlasy ještě vlhkými ze sprchy, a strnul při pohledu na mě — jak po mně přejel očima dolů a zpátky a na půl vteřiny mu poklesla čelist, než to zachytil —, chtěla jsem, aby si vzpomněl přesně na to, co to s ním udělalo poprvé.

„Vyvoláš rvačku,“ řekl.

„S kým?“

„S každým chlapem v té stodole.“ Sešel ze schodů, pomalu, a vklouzl mi dlaní za krk a naklonil mou tvář ke své. „Včetně mě.“

Políbil mě tam ve světle verandy, opatrně kvůli rtěnce, a já cítila, jak celé léto vykrystalizovalo v něco, co můžu držet v dlani.

✦

Věc na malém městě je ta, že všichni to už věděli.

Cítila jsem to ve chvíli, kdy jsme vešli — to zavlnění, otáčející se hlavy, šepot cestující rychleji, než stačila hrát kapela. Jakub Doležal, slavný osamělý vlk, muž, který už léta na nic ženskou nepřivedl, vchází s rukou na zádech té skandální holky z města, co u něj bydlí.

Strávila jsem celý život tím, že o mně šeptali. Znala jsem rozdíl mezi tím druhem, který tě chce strhnout dolů, a tím, který jen chce příběh. Tohle byl ten druhý druh. S tím druhým druhem jsem dokázala žít.

Jakub to celé nesnášel, poznala jsem to — stál příliš zpříma, čelist zaťatou, muž, který to spíš snáší, než si to užívá. Ale ruku na mně nechal celou dobu. Odmítl předstírat, že jsem něco jiného, než co jsem.

Tancoval se mnou, mizerně, což mě potěšilo nade vší míru. Donesl mi pivo a pak druhé a třetí a pár si jich dal i sám, napětí z těch žulových ramen odcházelo lahev po lahvi. Představil mě rančerům a jejich manželkám, stoletému dědkovi jménem Cyril, který znal jeho dědu, ženské, co vede obchod s krmením a štípla ho do tváře, jako by mu pořád bylo dvanáct.

A pak se objevil Vojtěch.

Ucítila jsem, jak Jakub ztuhl, ještě než jsem ho zahlédla. Vojtěch, tři piva za hranou šarmu, se zhmotnil u mého lokte s tím samým namyšleným úsměvem.

„No ne, jestlipak to není ta holka z města,“ protáhl. „Doležal tě pustil z vodítka? Nebo ses zase vyplížila?“

„Přišla se mnou,“ řekl Jakub, a hlas mu klesl do rejstříku, ze kterého dospělí muži přehodnocovali svá rozhodnutí.

„Klid, dědo, jen zdravím.“ Vojtěchova ruka mi přistála na holém rameni. „S ní jsme se minule jen nedotancovali, to je celý. Třeba si chce ten tanec dodělat.“

Jakub nekřičel. Jakub ani nezvýšil hlas.

Jen se postavil mezi nás, sundal mi Vojtěchovu ruku z ramene tou svou a řekl velmi tiše, velmi vyrovnaně: „Ještě jednou se jí dotkneš a budou tě sbírat z parkoviště. Je to jasný?“

Vojtěch se mu podíval do tváře, našel tam, co našel, a zjistil, že má někde jinde nějakou práci.

Ale škoda byla napáchaná. Sledovala jsem, jak se to na Jakuba snáší jako mrak — žárlivost, majetnictví, ztráta sebeovládání, kterou na sobě nenáviděl víc než cokoli jiného. Dorazil zbytek piva. Ruka mu našla můj pas a zůstala tam, prsty se zaryly dovnitř, jako by potřeboval potvrdit, že jsem pořád tady.

„Vezmi mě domů,“ řekla jsem.

Podíval se na mě. Světýlka zachytila zlato v jeho očích.

„Adélo —“

„Domů, Jakube. Hned.“

✦

Oba jsme byli technicky vzato moc rozjetí na řízení, Jakub to věděl a ty prázdné rančové cesty jel stejně pomalu a opatrně, s otevřenými okénky, horká noc se valila dovnitř.

A já — bezohledná, napůl opilá, šest týdnů touhy konečně překypělo — jsem nedokázala vydržet v klidu.

Nechala jsem si nehty zlehka škrábat stehno, dráždivě, jako bych se jen protahovala — ale oba jsme věděli své. Sukni jsem měla už vyhrnutou vysoko a zachytila jsem přesně ten okamžik, kdy Jakubovi ztuhl stisk na volantu, žíly mu vystoupily, jako by se to zatracené auto snažil uškrtit, místo aby ho řídil.

„Ježíšikriste,“ zamumlal hlasem drsným jako rozdrcený štěrk. Zaťal čelist, na zlomek vteřiny po mně střelil pohledem a pak ho zase zaměřil na silnici. „Ty mě zabíjíš.“

„Dobře,“ zapředla jsem a sunula ruku výš. „Možná si to zasloužíš.“

Stehna se mi pootevřela jen tak akorát, aby zahlédl ten nejnepatrnější záblesk krajky, a on zasténal — zvuk tak živočišný, že mi po zádech přejel mráz rovnou dolů.

Začala jsem rozepínat knoflíky svých vlastních šatů. První. Druhý.

„Adélo.“ Zlomil se mu hlas. „Co to —“

„Ukazuju ti, co chci.“ Třetí knoflík. Čtvrtý. „Protože slova evidentně nefungují.“

Šaty se rozevřely. Pod nimi vínová krajka — ta sada, kterou jsem si zabalila s tím, že nebudu mít nikdy důvod ji obléct. Asi jsem se v tom spletla.

Oči mu ztmavly. Zorničky doširoka rozšířené. Dech zrychlený. Strhl auto na krajnici, štěrk vystříkl, a zařadil parkovací stupeň.

„Přestaň.“ Chytil mě za zápěstí, než mé prsty stačily klesnout níž. Hruď se mu zvedala. „Oba jsme opilí. A tvoje první noc —“ Ztěžka polkl, sebeovládání se mu hroutilo v přímém přenosu. „Kurva, Adélo. Tvoje první noc by neměla být proto, že jsem žárlivý, majetnický a úplně mimo kontrolu.“

„A co když je to přesně to, co chci?“

Zíral na mě. Cvrčci v příkopové trávě ječeli. Kdesi daleko probleskoval teplotní blesk bez hromu.

„Chci to chaotické,“ řekla jsem, a nikdy v životě jsem nic nemyslela víc vážně. „Chci to proto, že si nemůžeš pomoct. Strávila jsem jedenadvacet let tím, že jsem byla opatrná, Jakube. Že jsem byla vhodná. Že jsem byla led. Pro svou první noc nechci opatrnost. Chci tebe. Všechno. Tu žárlivou, majetnickou verzi mimo kontrolu, kterou se pořád snažíš zamknout do krabice.“ Otočila jsem zápěstí v jeho sevření, dokud jsem nedržela jeho ruku já. Přitiskla jsem si ji naplocho na holé břicho. „Jsem si jistá. S jasnýma očima. Chtěl jsi jasné oči. Tohle jsem já. Že chci tebe.“

Něco v něm prasklo. Sledovala jsem, jak to mizí.

„Ne tady,“ zachrčel. „Ne v autě na krajnici jako puberťáci. Tolik aspoň dostaneš.“ Zařadil a poslední dvě míle jel, jako by mu byl v patách ďábel.

✦

Vynesl mě po schodech verandy. Doopravdy mě nesl, nohy jsem měla kolem jeho pasu, jeho ústa na hrdle, Méďa matně mlátil ocasem ve tmě, jak jsme se prořítili dveřmi.

Ne do mého utilitárního pokojíku. Do jeho. Toho s tenkou zdí, o kterou jsem šest týdnů ležela vzhůru.

Postavil mě na okraj postele a jen se na mě chvíli díval, dlaněmi mi rámoval obličej, palci přejížděl lícní kosti, a ta touha v jeho výrazu změkla po okrajích.

„Řekni mi, jestli chceš přestat,“ řekl. „Kdykoli. Přestaneme. Myslím to vážně.“

„Já nebudu chtít přestat.“

„Udělej mi to k vůli.“

Svlékal mě pomalu. Šaty, krajku, každou opatrnou vrstvu, jeho drsné ruce změkly proti mé kůži, jako bych byla něco, co by se zlomilo, kdyby nebyl opatrný. Líbal každý nový kousek, který odhalil — klíční kost, vyklenutí ňadra, měkkou plochu břicha, vnitřní stranu stehna —, dokud jsem se netřásla a nelapala po dechu a neříkala jeho jméno jako modlitbu, jejíž slova jsem se nikdy nenaučila.

Když má ústa našla mé centrum, rozpadla jsem se tak rychle a tak silně, že jsem se musela zakousnout do vlastní ruky, abych nevzbudila celý okres.

„To je jedna,“ zamumlal proti mému stehnu, a ten namyšlený zmetek se vážně usmál.

Dal si na čas. Učil se mě tak, jak se učil všechno — trpělivě, důkladně, dával pozor na každý záchyt dechu a vyklenutí páteře, všechno si to ukládal. Než se konečně přesunul nade mě, opřený o předloktí, usazený mezi má stehna, byla jsem za hranicí hrdosti, za hranicí her, za hranicí čehokoli kromě potřeby.

„Podívej se na mě,“ řekl.

Podívala jsem se.

Vsunul se pomalu, celou dobu mi sledoval tvář, mým ústy spolkl můj nádech, znehybněl, když jsem ztuhla, mumlal nízce a drsně proti mým rtům — klid, takhle, mám tě, jsi v pořádku —, dokud se ostrá hrana toho neroztavila v něco hlubšího, něco roztaveného, něco, kvůli čemu jsem se mu zaryla do zad a zvedla boky vstříc.

„Jakube,“ vydechla jsem.

„Já vím.“ Čelo mu kleslo na moje. Sebeovládání měl v troskách, rytmus se mu drásal. „Já vím. Kristepane. Já vím.“

Nebylo to opatrné. Nakonec to nebylo vůbec opatrné — byla to přesně ta chaotická, zoufalá, nekontrolovaná věc, o kterou jsem prosila, my dva přitisknutí k sobě ve tmě, zatímco šest týdnů zdrženlivosti naráz vybuchlo. Šeptal mi do vlasů věci, o kterých myslím, že je říct nechtěl. Já říkala jeho jméno, jako by to bylo poslední slovo, co mi zbylo.

Když jsem se podruhé roztříštila, šel se mnou, mé jméno z něj bylo vyrváno, jako by ho někdo vytrhl odněkud hluboko, kde ho celý život držel pod zámkem.

Potom se neodvalil pryč.

Přitáhl si mě k hrudi, zastrčil mi hlavu pod bradu, kreslil líné vzorce na mou páteř, zatímco se nám dech v souladu zklidňoval. Srdce mu bušilo pod mým uchem, pak se ustálilo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše.

„Jsem víc než v pořádku.“ Políbila jsem ho na srdce. „Mám jasné oči.“

Cítila jsem, jak se zasmál — konečně doopravdy, zaduněl mi to hrudí.

A pak, ve tmě, s pažemi kolem mě a celým tím nemožným létem za oknem, řekl Jakub Doležal to, o čem přísahal, že nikdy neřekne.

„Jsem s tebou v maléru,“ zamumlal mi do vlasů. „Že jo.“

Nebylo to miluju tě. Ještě ne.

Ale na muže, který mi řekl, že si rozbil tu část sebe, co tohle umí, to bylo dost blízko, aby mě ve tmě zapálily oči.

„Jo,“ zašeptala jsem. „Oba jsme.“