Lukáš Kovář

Tu noc jsem nespal.

Seděl jsem ve své kanceláři ve dvacátém pátém patře se zhasnutými světly a městem hořícím pode mnou a se sklenkou skotské, kterou jsem nevypil, a snažil jsem se, aby ta rovnice vyšla.

Lída Mareš byla Nora Králová.

Žena v paruce, která mi každý den přesně ve 12:59 nosila sendvič — dvojitý krocan, provolone, bez rajčete, nakrájený šikmo — byla dědičkou jediného impéria většího, než bylo to moje. Stála v mé zasedačce v odřených balerínkách a zachránila obchod s Ambrož třemi větami, a pak se odešla zpátky do svého kouta, jako by nic neudělala.

Dva roky jsem ji považoval za nejnedůležitější osobu v budově.

Nejsem muž, který se často mýlí. Když se mýlím, nemám z toho radost.

Ale to nebyla ta část, kvůli které jsem nemohl spát.

Část, kvůli které jsem nemohl spát, byla vzpomínka, kterou jsem pohřbil tak hluboko, že jsem se málem přesvědčil, že neexistuje. Můj otec, rok před svou smrtí, seděl naproti mně v téhle samé kanceláři s touhle samou skotskou a říkal mi: „Jednoho dne si vezmeš Kamilovu holku. Budeš se bránit. Pak mi poděkuješ.“ A já, dvacetiletý a arogantní, jsem se mu vysmál do tváře.

Nikdy jsem mu za nic poděkovat nestihl. Vykrvácel na zadním sedadle auta před osmi lety a vzal si s sebou každé nevyřčené slovo.

A teď jeho poslední uspořádání sedělo v hotelu na druhém konci města, popíjelo oblíbené šampaňské mé matky a nosilo oblíbenou tvář mé matky.

Protože tohle byla ta další věc.

Moje matka, která si nedokázala vzpomenout na moje jméno, která mě devět dní z deseti nazývala Danielem, si pamatovala Lídu. Ptala se na ni při každé jediné návštěvě ode dne, kdy jsem ji vzal s sebou. Je to diamant. Neztrať ji.

Nejsem pověrčivý člověk. Ale nejsem ani hlupák.

✦

Smlouvu jsem měl na stole do rána a své právníky v křeslech do osmi.

„Je neprůstřelná,“ řekl Reis, můj hlavní právní zástupce, a vypadal, jako by přes noc zestárl o deset let. „Váš otec ji podepsal svobodně. Dva svědci, notářsky ověřená, všechno. Pokud se na nás Král pohne na volném trhu, nemůžeme ho zastavit. Má víc likvidního kapitálu, než kolik činí naše tržní kapitalizace.“

„Takže naše možnosti jsou vzít si tu dceru, nebo přijít o firmu,“ řekl jsem.

„V podstatě.“ Reis zaváhal. „Je tu ještě jedna věc. Vytáhli jsme staré spisy, jak jste chtěl. Ten obchod, který váš otec vyjednával tu noc, kdy byl zabit.“ Posunul po stole složku. „Byla to fúze. Kovář a Král. První pokus o tohle samé spojení, před jedenácti lety.“

Místnost se lehce naklonila.

„Obchod, který ho zabil,“ řekl jsem pomalu, „byl tenhle sňatek.“

„Fúze, kterou měl zpečetit. Ano. A byla tu třetí strana, která měla přijít o všechno, kdyby se Kovář a Král spojili. Muž, který vybudoval své jmění tím, že hrál ta dvě impéria proti sobě.“ Reis poklepal na složku. „Šebestián Jeřábek.“

To jméno jsem znal. Znal ho každý. Jeřábek Invest — supí fond, který se živil válkami mezi většími firmami, který vydělával miliardy v mezerách. Kdyby se Kovář a Král kdy spojili, nezbyla by žádná mezera, ve které by se Jeřábek mohl pást.

„Nikdy nebylo dost důkazů na obžalobu,“ řekl Reis tiše. „Střelec zemřel ve vazbě. Stopa vychladla. Ale váš otec vždycky věřil —“

„Vím, čemu věřil můj otec.“ Vstal jsem a přešel k oknu. Osm let chladného podezření krystalizovalo do něčeho tvrdého a jasného. „Věřil, že Jeřábek ho nechal zabít, aby zastavil přesně tuhle fúzi.“

„Nikdy se to nedokázalo.“

„Ne,“ řekl jsem. „Ale brzy to bude velmi důležité. Protože ve chvíli, kdy Nora Králová a já podepíšeme tu smlouvu, Šebestián Jeřábek ztratí to, kvůli čemu zabíjel, aby tomu zabránil.“

✦

Přišla do mé kanceláře to odpoledne.

Ne jako Lída. Jako Nora. Krémové hedvábí a tmavé vlny a páteř jako ocelová tyč, a Patricia u recepce málem spolkla vlastní jazyk, když Nora prošla kolem, aniž by ji poctila jediným pohledem.

„Chtěl jsi mě vidět,“ řekla Nora a posadila se naproti mně, aniž by ji někdo vyzval. Jako moje asistentka to nikdy neudělala. Vždycky stála, notes přitisknutý k hrudi, a čekala, až bude propuštěna.

Zjistil jsem, že se mi tahle verze vsedě líbí. Nezkoumal jsem proč.

„Jsou věci, které musíš vědět, než to uděláme,“ řekl jsem. „O mém otci. O tom, jak zemřel.“

A řekl jsem jí to. Všechno. Auto. Krev. Obchod, který s ním zemřel. Šebestiána Jeřábka a mezeru, ve které se pásl. Sledoval jsem, jak se jí mění tvář, jak chápe — hrůza, pak svítání, pak ta chladná soustředěnost, kterou jsem viděl přesně jednou, v té zasedačce s Victorií Ambrož.

„Takže když se vezmeme,“ řekla, „neslučujeme jen dvě firmy. Dokončujeme to, kvůli čemu Jeřábek nechal zabít tvého otce, aby tomu zabránil.“

„Ano.“

„Půjde po nás.“

„Ano.“

Chvíli mlčela. Pak: „Dobře.“

Zvedl jsem obočí.

„Můj otec vybudoval své impérium na krvavých penězích,“ řekla. „Celý život jsem se za to styděla. Jestli ta úplně první věc, kterou s těmihle dvěma firemními příšerami uděláme, bude sejmout muže, který zavraždil tvého otce —“ Hlas se jí lehce zlomil a ona ho ustálila. „Pak možná dokážu žít s tím, že jsem Králová.“

Díval jsem se na ni přes stůl. Žena, která mi dva roky nosila kávu v ošklivé paruce. Dědička, která vedle mě právě bez sebemenšího zaváhání vyhlásila válku.

Neztrať ji, řekla moje matka.

„Mám podmínku,“ řekl jsem. „Pokud to uděláme. Pokud se vezmeme.“

„Jakou.“

„Nesmí to být falešné. Ne úplně.“ Zachytil jsem její pohled. „Moje matka věří, že už jsi moje. Je to jediné, co si pamatuje. Nebudu lhát umírající ženě, a nedovolím, abys jí lhala ty. Takže ať už je tohle mezi námi cokoli — uděláme to dost skutečné, aby ji to nezlomilo.“

Nora dlouho mlčela.

„Dost skutečné,“ zopakovala tiše.

„Dost skutečné,“ řekl jsem.

Natáhla ruku přes stůl, tak, jak byste uzavírali jakýkoli obchod.

„Pak máme dohodu, pane Kovář.“

Vzal jsem její ruku. Byla teplá a malá a hodila se do mé, jako by k tomu odjakživa byla určená.

Držel jsem ji o tři vteřiny déle, než ta dohoda vyžadovala.

A ona moji taky.