Lída Mareš (Nora Král)

Mimosa mi málem vyklouzla z prstů.

Na druhé straně soukromé jídelny, orámovaný zlatým lemováním a lustrem, který stál víc než většina lidských domů, stál Lukáš Kovář.

Můj Lukáš Kovář. Muž, jehož kávu jsem nosila dva roky. Muž, který mě včera nazval chodící pohromou. Muž, který před celou zasedačkou prohlásil, že bych měla dát výpověď, pokud se neumím obléct jako profesionál.

Měl na sobě uhlově šedý oblek, bez kravaty, horní knoflík rozepnutý. Uhlově černé vlasy měl dokonalé, čelist zaťatou a ty ocelově šedé oči upřené na mě s intenzitou, kvůli které se celá místnost smrskla na prostor mezi námi.

A pak jsem to pochopila. To poznání mnou propadlo jako ledová voda po páteři.

Byl to ženich.

Lukáš Kovář byl ten muž, kterého vybral můj otec. Domluvený sňatek. Záhadný manžel. Pan Nakrájejte-to-šikmo-ne-napříč.

„Ne,“ vydechla jsem. „Ne, ne, ne.“

„Noro?“ ozval se za mnou otec a zamračil se. „Zlatíčko, co se děje?“

Nemohla jsem odpovědět. Hrdlo se mi zavřelo. Protože Lukáš teď přecházel místností, pomalu a rozvážně, tak, jak obloha přechází bouře — vidíte, jak se blíží, a nemůžete s tím udělat vůbec nic.

Zastavil se metr od nás. Dost blízko, abych ho cítila. Cedr a peníze a tu věc, kterou jsem za dva roky nošení jeho oběda nikdy nedokázala pojmenovat.

Jeho oči mě přejely. Diorovský kostým. Pravé vlasy, tmavé, lesklé a nezaměnitelně moje. Obličej bez ošklivého make-upu, bez nakřivo nanesené rtěnky, bez falešných brýlí.

Sledovala jsem, jak do něj naráží poznání jako vlna do útesu.

„Lído,“ řekl. Tiše. Smrtelně. Každé písmeno samostatné obvinění.

„Můžu to vysvětlit,“ řekla jsem, což byla naprostá lež, protože neexistovala žádná verze, kterou bych dokázala vysvětlit za méně než hodinu.

„Ty jsi Nora Králová.“

„Technicky vzato jsem obě,“ řekla jsem. „Je to celé takové.“

Na čelisti mu zacukal sval. „Pracovala jsi pro mě. Dva roky. Jako moje asistentka.“

„Na svou obhajobu — byla jsem v tom moc dobrá.“

„Nosila jsi paruku.“

„Vlastně několik. Střídaly se.“

„Noro,“ vskočil do toho otec a jeho hlas náhle zářil potěšením, které jsem z něj nejradši vyrvala. „Vidím, že vy dva se už znáte.“

Lukášova hlava se pomalu otočila k mému otci a viděla jsem, jak bojuje, aby si tvář přeskládal do něčeho zdvořilého. „Pane Král.“

„Kamil, prosím. Budeme rodina.“ Otec se s pomalou opatrností nemocného muže usadil do sametového křesla a u lokte mu poletovala sestra. Ale oči měl ostré. Ostřejší, než byly celé dny. Bavil se až příliš. „Posaďte se. Oba. Máme spoustu věcí k probrání.“

✦

Neposadila jsem se. Stála jsem u okna zády k místnosti, dopíjela zbytek mimosy, zatímco mě otec a Lukáš sledovali, jako bych byla divoké zvíře, které může každou chvíli vystartovat.

Což jsem, abych byla spravedlivá, zvažovala.

„Ujistím se, že tomu rozumím správně,“ řekl Lukáš a jeho hlas zchladl a zploštěl — hlas ze zasedačky, ten, kvůli kterému se dospělí manažeři potili skrz svoje obleky na míru. „Tvrdíte mi, že můj zesnulý otec s vámi podepsal smlouvu. Před osmi lety.“

„Vlastně před jedenácti,“ řekl otec. „Daniel a já jsme ji koncipovali, když naše děti byly náctileté. Dokončili jsme ji rok předtím, než zemřel.“

Otočila jsem se. „Vy jste znal jeho otce?“

„Daniel Kovář byl můj nejbližší přítel na tomhle světě,“ řekl otec a poprvé ta zář pohasla v něco opravdového, starého a bolavého. „Polovinu svých jmění jsme vybudovali proti sobě a druhou polovinu vedle sebe. Vždycky jsme říkali, že jediné, co by bylo lepší než soupeřit, by bylo spojit se. Jedno impérium. Naše dvě děti v jeho čele.“

„Lidi se nedají spojovat jako firmy,“ vyjela jsem.

„Ne,“ souhlasil otec mírně. „Ale můžeš jim dát všechny důvody, aby se do sebe zamilovali, a pak jim jít z cesty.“

Lukáš vydal zvuk, který nebyl tak úplně smích. „Při vší úctě, pane, já se nezamilovávám. Já uzavírám obchody.“

„Tak uzavřete tenhle,“ řekl otec.

Mávl rukou a právník, kterého jsem si ani nevšimla, předstoupil a položil mezi ně na stůl tlustý dokument. Tentýž krémový papír. Tatáž zlatá pečeť Králů. Poznala jsem ji, protože jsem za Lukáše otevřela přesně sto stejných obálek.

„Podmínky jsou jednoduché,“ pokračoval otec. „Po sňatku Nory Královy a Lukáše Kováře se Král Group a Kovář Group sloučí do jedné holdingové společnosti. Nora a Lukáš budou působit jako spolugenerální ředitelé. Stejná pravomoc. Stejné podíly. Ani jednoho nelze odvolat bez souhlasu toho druhého.“

„A když odmítneme?“ zeptal se Lukáš.

Otec se usmál. Nebyl to laskavý úsměv. Byl to úsměv muže, který strávil čtyřicet let vítězením. „Pak Král do konce fiskálního roku získá na volném trhu kontrolní podíl ve Kovářovi a vy, pane Kovář, se stanete zaměstnancem ve své vlastní budově. Mám na to kapitál. Vy víte, že mám.“

Místnost ztichla.

Podívala jsem se na Lukáše. Zíral na mého otce s výrazem, který jsem na něm za dva roky ani jednou neviděla — s výrazem muže, který právě potkal někoho nemilosrdnějšího, než je sám.

„Tati,“ řekla jsem tiše. „To je výhrůžka.“

„To je smlouva,“ řekl. „S následky. Totéž, jen oblečené na večeři.“ Pak se rozkašlal, vlhkým chrčivým zvukem, a sestra přiskočila, a najednou byl z nemilosrdného titána zase umírající stařec, šedý a scvrklý ve svém křesle. „Noro. Podívej se na mě.“

Přešla jsem k němu. Poklekla u křesla, tak, jak Lukáš poklekal u své matky. „Jsem tady.“

„Nedělám to, abych tě polapil,“ zašeptal a slyšela jsem to jen já. „Dělám to, protože mi došel čas, a jediné, co nesnesu, je představa, že po mém odchodu zůstaneš na světě sama. Ty a ten chlapec — už jste napůl manželé a ani o tom nevíte. Držel si tě dva roky, Noro. I s tou ošklivou parukou. Víš, kolik asistentek takový muž vystřídá?“

„Je na mě hrozný,“ zašeptala jsem zpátky.

„A přesto jsi zůstala.“

Na to jsem neměla odpověď.

✦

Lukáš mě našel o dvacet minut později na terase, poté co byli právníci propuštěni a otec odvezen, aby si odpočinul.

Město se pode mnou rozprostíralo zlaté a nekonečné. Sevřela jsem zábradlí a neotočila se.

„Dva roky,“ ozval se za mnou. „Smála ses mi?“

„Cože?“

„Celou tu dobu. Dědička, co si hraje na služku. Sledovala, jak tě nepoznávám. Připadalo ti to vtipné?“

Otočila jsem se. Opíral se o rám dveří, ruce v kapsách, a pod tím chladem jsem viděla něco, co jsem nikdy předtím vidět nesměla. Něco syrového. Myslel si, že jsem si z něj dělala legraci.

„Ne,“ řekla jsem. „Bože, ne, Lukáši. Neschovávala jsem se před tebou. Schovávala jsem se před ním.“ Trhla jsem bradou směrem k jídelně. „Před tím jménem. Před tím, být dcerou Kamila Krále, která si za celý život nic nezasloužila. Změnila jsem všechno, aby na mě pro jednou někdo křičel, protože moje práce byla odfláknutá, a ne kvůli mému příjmení.“

Dlouhou chvíli mlčel.

„Tvoje práce nikdy nebyla odfláknutá,“ řekl nakonec.

Zamrkala jsem. „Včera jsi mi řekl, že jsem chodící pohroma.“

„Rozlila jsi cappuccino na čtyřicetimilionovou smlouvu.“

„To byla Patricia. Vrazila do mě.“

Něco mu přelétlo přes tvář. „Samozřejmě že vrazila,“ zamumlal.

Stáli jsme tam ve zlatém světle, v nejsurreálnějším okamžiku celého mého života, a uvědomila jsem si, že se na něj poprvé dívám pořádně. Ne jako na šéfa. Ne jako na ledovec v obleku od Armaniho. Jako na muže, který byl právě přepaden přesně stejně jako já.

„On to opravdu udělá,“ řekla jsem. „Vezme ti firmu. Neblafuje. Vyrůstala jsem a sledovala, jak to dělá lepším mužům, než jsme my dva.“

„Já vím,“ řekl Lukáš. „Čtení lidí je moje řemeslo. Tvůj otec neblafuje.“

„Tak co budeme dělat?“

Dlouho se na mě díval. A pak Lukáš Kovář, nejchladnější muž ve městě, řekl to poslední, co jsem čekala.

„Vezmeme se,“ řekl. „A porazíme ho v jeho vlastní hře.“