Vyšel zpoza rohu domu s vyhrnutými rukávy a plechovkou barvy v ruce, uviděl ji u brány a zastavil se.

Ani jeden z nich nehrál divadlo. To bylo na tom to milosrdné. Žádný běh, žádný proslov, žádné padání do čehokoli. Prostě tam stál v dubnovém světle, hubenější, starší, s barvou na předloktí, a díval se na ni tak, jak se muž dívá na počasí, kterému nerozumí a k němuž se rozhodl chovat s úctou.

„Ta okenice drží,“ řekla, protože buď tohle, nebo nic.

„Nakonec jsem vyndal celý rám,“ řekl Vik. „Ukázalo se, že jsem rok opravoval špatnou věc. Ta okenice nikdy nebyla ten problém.“

„Ne,“ souhlasila Eliška. „To bývá málokdy.“

Postavil plechovku na zem. „Chceš jít dovnitř, nebo bys radši, abych vyšel ven? Obojí je naprosto v pořádku. Hodně jsem o tom přemýšlel a rozhodl se nemít preferenci.“

„Preferenci mít smíš.“

„To opravdu nesmím,“ řekl. „V tomhle ne. Tak nějak jsem se sám se sebou dohodl.“

Otevřela si tedy bránu sama, a jak to dělala, pochopila, že v tom je celá architektura té věci — že strávil rok budováním života, ve kterém každé dveře, kterými projde, bude muset otevřít její ruka, a ne jeho.

✦

Povídali si v zahradě, dokud nepadlo světlo, a nebyl to rozhovor, který si nacvičil kdokoli z nich.

Vyprávěla mu o krabicích a o těch čtyřech stech stranách a o matce, která jedenáct let psala dopisy. On jí vyprávěl o stavební buňce a o mužích, kteří ho neměli rádi, a o pomalém zjištění, že se ve čtyřiatřiceti učí řemeslo.

Ani jeden z nich se nezmínil o budově. Seděla mezi nimi, obrovská a nevyslovitelná, a dvě hodiny ji zdvořile obcházeli, a pak Eliška — která v životě nedokázala nechat věc být — řekla: „Tři patra. Kousek od přístavní silnice.“

Vik si prohlížel obzor. „To bych opravdu nedokázal říct.“

„Dal jsi tam doložku,“ řekla, „která tobě samotnému zakazuje dozvědět se, kde ty rodiny bydlí.“

„To zní jako věc, kterou by člověk mohl udělat.“

„Proč.“

A tehdy se na ni podíval, doopravdy, a přestal hrát, protože se zeptala přímo.

„Protože přesně vím, co jsem,“ řekl. „Jsem ten muž, který si tě koupil. A měl jsem rok na to, abych přemýšlel, k čemu jsou peníze, a jediné, čím jsem si jistý, je, že každá moje koruna, kterou by šlo před tebou někdy vytáhnout jako důvod, proč bys na mě měla být hodná, je koruna, kterou je potřeba zapečetit dřív, než opustí místnost. Tak jsem ji zapečetil.“ Pokrčil rameny, bylo mu to nepohodlné. „A taky jsem chtěl, aby Lucie měla budovu. Měla mít budovu. Měla mít asi padesát let, ale k dispozici byla ta budova.“

Eliška s tím chvíli seděla.

Pak sáhla do kabátu, vytáhla obálku a položila ji na stůl mezi ně, přesně tam, kde kdysi ležela složka, a neuniklo to ani jednomu z nich.

„Co je to,“ řekl Vik.

„Papíry.“

Docela ztuhl. „Aha.“

„Ne tyhle papíry.“ Přisunula obálku k němu. „Otevři to.“

Otevřel. Přečetl první stránku, pak ji přečetl znovu, a pak ji velmi opatrně položil na stůl, jako by se z ní stalo zvíře, které by se mohlo probudit — a Eliška sledovala, jak se muži v obličeji rozpadá celý rok.

„Je to žádost,“ řekl. Hlas mu odešel.

„Je.“

„O uzavření manželství.“

„Je.“

„Je tam — Eliško, je tam jenom jeden podpis.“

„Ano,“ řekla. „O to tak nějak šlo.“

Vstala, protože se někde kolem třetí hodiny cesty rozhodla, že to řekne vestoje.

„Poprvé,“ řekla Eliška, „jsem byla prodaná. Byla stanovena cena a ta byla zaplacena a nikdo se mě v žádné fázi na nic nezeptal. Ty sis mě vzal, abys vyhrál. Já jsem si vzala tebe, protože mi jeden muž v jedné místnosti řekl, že mě to dostane do domu posledního jména na mém seznamu.“ Držela jeho pohled. „Všechno na tom bylo vzaté. Tebou i mnou, a ani jedinou poctivou hodinu si z toho nikdo nevybral.“

„Já vím,“ řekl Vik tiše.

„Takže bych to ráda udělala obráceně.“ Kývla na papír na stole. „Žádná sázka. Žádná cena. Žádná páka jakéhokoli druhu — nechala jsem to Radka projít, není v tom nic tvého ani nic mého, začínáme s nulovým dluhem na obou stranách a tohle je nesmlouvavé. Nikdo si nikoho nekupuje.“ A pak, protože její hlas začal konečně dělat něco, co z něj nedokázala vycvičit, dodala: „Ptám se. To je všechno. Je to první věc za deset let, kterou chci a kterou mi nikdo nedluží a kvůli které nikdo nezemřel. Ráda bych byla za tebe provdaná záměrně, Viktore. Řekni ano nebo řekni ne, ale proboha to řekni rychle, protože tohle jsem nikdy nedělala a zjišťuju, že mi to vůbec, ale vůbec nejde.“

Vik Sokol, který kdysi řekl baru plnému svých přátel, že tuhle ženu zlomí a vyhodí, až s ní skončí, si na okamžik složil hlavu do dlaní, a když ji zvedl, měl mokrou tvář a neobtěžoval se s tím cokoli dělat.

„Ano,“ řekl. „Samozřejmě ano. Ano už asi před rokem. Ano na schodišti se svíčkou, jestli máme být upřímní, což jsem tenkrát nebyl.“

✦

Vzali se v červnu, u moře, na tom výběžku, kde kdysi chlapec s kočičíma očima řekl to, o čem devatenáctiletá dívka věřila, že jí to nikdo nemůže vzít.

Eliška o tom hodně přemýšlela a rozhodla se, že v tom nebude sentimentální, a pak v tom byla naprosto sentimentální. Chtěla mít na svatbě své mrtvé. Deset let je s sebou nosila ve tmě a nehodlala začít tu poctivou půlku života tím, že je nechá doma.

Bylo jich devatenáct. Matěj, který od začátku plakal bez rozpaků. Jirka v obleku, tím oblekem zděšený. Mája, která přinesla foťák a neustále ho používala a nedala se přemluvit, aby na jediném snímku stála v klidu. Radek s matrikou a s výrazem nesmírného soukromého zadostiučinění. Helena v první řadě, která za poslední rok přišla o dům, dvě divize a velký kus jistoty a která potom řekla, že by to všechno ráda ztratila dvakrát.

A Stanislav, který Elišku vedl po písku, protože ho o to požádala, a který se v půlce zastavil a řekl: „Rok jsem ti říkal dcero, když jsem na to neměl právo. Smím teď?“ — a Eliška řekla: „Teď smíte,“ a starý muž musel chvíli počkat, než mohl jít dál.

Měla na sobě žlutou.

Nikdo se nemusel ptát. Máje se zalily oči v okamžiku, kdy vyšla z domu, a Matěj se na chvíli odvrátil k moři, a Helena jí velmi silně stiskla ruku a neřekla vůbec nic, protože na té pláži nebyl jediný člověk, který by nevěděl o šestnáctileté dívce na slavnosti ve žlutých šatech, jak se směje.

Vikův slib byl krátký a bylo zjevné, že ho napsal hodně dávno a nedokázal ho vylepšit.

„Bylo jedno nádvoří,“ řekl. „A sázka, a kluk, který si myslel, že mu svět něco dluží. To ti vrátit nemůžu. Přestal jsem předstírat, že existuje verze mě, které se za to dá odpustit.“ Držel ji za ruce. „Takže tohle je všechno, co mám. Každý den po zbytek života budu opakem toho kluka, a budu to dělat, ať si toho někdo všimne, nebo ne, a ať mě za to někdo odmění, nebo ne, a jestli to někdy přestaneš chtít, otevřu ti dveře sám, přesně jako předtím, a nenechám tě za ten odchod platit. To je celé. To je všechno, co mám.“

Eliščin slib byl kratší.

„Deset let jsem byla pro jednu věc,“ řekla. „Byla jsem slib, který dala jedna dívka mrtvému muži na dně tmy, a dodržela jsem ho, celý, a nelituju toho.“ Za ní pokračovalo moře. „Ale je mi dvaatřicet a je to hotové a zjistila jsem, že člověk může být potom pro něco jiného. Mám v úmyslu být pro tohle. Ne proto, že to dlužím. Ne proto, že někdo zemřel. Protože jsem se podívala na celý svůj život a tohle je ta část, kterou bych si vybrala.“

✦

Štěpán nakonec dostal dvacet šest let a odvolání mu došla ve čtvrtém z nich, a Eliška nebyla ani na jediném dni z toho všeho, což několik novin shledalo zklamáním.

Potom na něj myslela snad dvakrát za rok. Chtěl ze všeho nejvíc být tím, co ji stvořilo — ranou, kterou nosí, důvodem všeho, posledním slovem jejího příběhu. Nedostal to. Dostal celu a číslo a dlouhý nudný střední věk, ve kterém nikdo nepřicházel, a žena, kterou se pokusil pohřbít, na něj v neděli nemyslela.

Tohle byl ten trest. Ten druhý byla jen aritmetika.

✦

O mnoho let později, byl čtvrtek na podzim a od moře se zvedl vítr.

Eliška vyšla na schod se dvěma šálky kávy a stála a poslouchala a zjistila, že na něco čeká.

Nic nebouchlo. Vysoko na západní straně okenice držela a držela dál, tak, jak věc drží, když někdo vyndá celý rám a udělá to pořádně a přestane opravovat to, co nikdy nebyl ten problém.

„Nespadne,“ ozval se za ní Vik. „Docela mě uráží, že to kontroluješ.“

„Kontroluju to vždycky.“ Podala mu šálek. „A nikdy s tím nepřestanu. To bys měl vědět rovnou.“

„Já to vím,“ řekl. „Vzal jsem si tě záměrně.“

Stáli tam, dokud se nesetmělo, a vítr se hnal zahradou a nenašel nic uvolněného, co by mohl vzít.

„Pojď dovnitř, Eli,“ řekl.

Bylo to poprvé, co to jméno použil. Dal jí ho Adam na kraji moře, když zapadalo slunce, a ona ho s ním pohřbila v rokli, a deset let nesměl žádný živý člověk to jméno vykopat.

Čekala, že ucukne.

Neucukla.

„Dobře,“ řekla Eli, vzala svého muže za ruku a šla dovnitř.