Aniž by se jí dotkl, vdechl hluboko její vůni. Ruka se mu zvedla k její hrudi — a v příštím okamžiku ho tvrdý kop do podbřišku poslal k zemi. Chvíli nemohl pochopit, co se stalo. Schoulený bolestí pomalu zvedl hlavu a podíval se.

Posadila se na pohovce a upřeně na něj hleděla. Viktor se na ni díval, jako by ji viděl úplně poprvé. Tohle nebylo ani trochu jako dřív. V očích upřených na něj nebylo ani zrnko strachu — naopak byly rudé vztekem. Na okamžik dokonce zapochyboval, jestli je to vážně Eliška. Vzpomínka na ten kop se mu vrátila, a s vrčením „Ty—“ se na ni vrhl. Aniž by se zvedla z místa, kde seděla, zamířila mu na kotník a kopla, a on se svalil obličejem napřed na zem. Už předtím jen napůl při vědomí teď ztratil i ten zbytek a zůstal ležet na podlaze. Vstala a přišla k němu. Nohou ho převalila na záda. Tvář měla zkřivenou odporem k němu. S pohrdavým úsměvem na rtech zvedla prostěradlo, které tam leželo, a roztrhla ho vejpůl. Jednou polovinou mu svázala nohy, druhou ruce. Vzala pásku a přelepila mu i ústa. Pak na něj naposledy pohlédla, vzala telefon a vyšla ven.

„Májo… jak to dopadlo… tam…“

„Mm… vyřiď jim, ať se nebojí…“

„Ne, tady je všechno v pořádku…“

„Nebojte se… já si dám pozor…“

„Zavolám… měj se.“

I když zavěsila, ještě chvíli zůstala sedět na tom balkoně. Jak hleděla do venkovní tmy, vyvstala jí v mysli tvář s kočičíma očima a dolíčky. Jeho usměvavá tvář ji celou naplnila chladem. Zavřela oči a vtáhla jeho tvář do svého srdce. Pravou ruku si přitiskla na levou stranu hrudi, těsně pod klíční kost. Tiše její rty zašeptaly—

„Árone… 😍“

Jak jí ty slabiky splývaly ze rtů, doprovázely je i oči — ronily slzu za slzou. Do mysli se jí vhrnuly temné vzpomínky na minulost a ona prudce otevřela oči. Teď v nich nebyla žádná bolest — jen ničivá zuřivost někoho, kdo je připraven srovnat všechno se zemí.

Po nějaké době vešla do pokoje. Viktor se pokoušel vstát, ze všech sil se snažil vyprostit z pout. Zamkla dveře a zůstala stát opřená o ně, ruce založené, a dívala se na něj. Jeho bezmoc jí rozlila úsměv po tváři. Jakmile to uviděl, ostře po ní střelil pohledem. S přelepenými ústy nemohl říct ani slovo. Ležel na zemi a svíjel se.

„Tolik se nenamáhej… nezískáš nic než bolest, nic nezmůžeš… A já tě nerozvážu. Tak buď hodný a lež klidně…“

A s tím ho překročila, došla k posteli a lehla si.

Nemohl snést, že to ona ho poráží. Vyostřilo to v něm hrot pomsty. Ale protože v tu chvíli nedokázal reagovat a tížila ho únava z alkoholu, nedokázal už dál přemýšlet. Poprvé v životě usnul na holé podlaze.

✦

Stála s očima upřenýma na moře. I na její tváři ležela krása zapadajícího slunce. Náhle ji zezadu objaly dvě silné paže. Místo úleku jí to vyloudilo na tváři zářivý úsměv. Zavřela oči, zaklonila hlavu a opřela se mu o rameno. Paže, které ji objímaly, sevřela ve svých dlaních.

Naklonil hlavu a přitiskl rty ke straně jejího čela. Při chladu jeho rtů otevřela oči a otočila se k němu čelem. V jeho kočičích očích viděla, jak se jeho láska k ní vzdouvá jako moře. Zvedla ruku a dotkla se jeho očí. Oči se mu samy od sebe zavřely. Pomalu mu na rtech rozkvetl úsměv, který dokázal okouzlit kohokoli, a jako by chtěly jeho krásu ještě umocnit, objevily se mu na obou tvářích hluboké dolíčky. Sledovala výrazy přebíhající mu po tváři s údivem a velkou něhou. Její prsty stekly z jeho očí dolů a usadily se v dolíčcích. Zastřižené strniště ji lechtalo na prstech. Pohled jí sklouzl k jeho lehce oranžovým rtům a prsty se posunuly za ním. Sotva mu palcem jemně přejela po spodním rtu, chytil tu ruku a otevřel oči. Druhou rukou ji vzal za zátylek a přitáhl k sobě. Přitiskl si čelo k jejímu a chvíli tak zůstal.

„Miluju tě, Eliško ❤️“

Sotva se jí jeho něžný hlas usadil v uchu, s trhnutím se probudila.

Ve chvíli, kdy si uvědomila, že to byla vzpomínka zbarvená dávno minulým časem, ustoupilo štěstí, které do té chvíle cítila, bolesti.

Z toho snu se neměla probouzet… Kdyby to byl věčný spánek, byla by nesmírně šťastná. Proč jsi mě opustil, Árone… Copak jsi nevěděl, že se tvoje Eliška bez tebe neobejde… Přijdu za tebou. Až těm, kdo nás od sebe odtrhli, dám odpověď, jakou si zaslouží, vrátím se k tobě. Až budu stát před tebou, ponesu v rukou hrst odpovědí jen pro tebe… Neušetřím jediného z nich… Budu je trýznit každičký okamžik. Když se její oči pokusily spláchnout bolest jejího srdce, silou vůle je pevně zavřela — nedovolila té bolesti polevit, roztavila ji ve výhni své mysli a překovala v podobu neuhasitelné pomsty.

S povzdechem otevřela oči a slezla z postele. Teprve tehdy si všimla Viktora, schouleného zimou.

„Proč tolik vzteku, Eliško… Ty sama ani nevíš, co děláš, když se rozzlobíš…“

V uchu jí zazněl Áronův hlas… Nepřehnala jsem to…? Ale přišel mi přece ublížit, ne… Přesto jsem mu aspoň deku dát mohla… Ne — není nejmenší důvod ho litovat… Stačí si vzpomenout, jak k téhle svatbě vůbec došlo.

Jak se její mysl začala houpat sem a tam, zatřásla hlavou, klekla si k němu a tiše, aby ho neprobudila, mu rozvázala pouta na rukou i na nohou… a jemně i pásku přes ústa. Trochu sebou škubl a natáhl se na záda. S pohledem na něj odešla do koupelny.

Když sešla dolů, Viktorova matka byla v kuchyni, a s ní i žena, která přišla vypomáhat s prací. Sotva ji matka uviděla, usmála se.

„Tak ses probudila, drahá… Jano, dej jí čaj…“

„Není třeba… radši si dám kávu… udělám si ji sama…“

Udělala si kávu a vyšla s ní ven. Na zahradě seděl na lavičce Stanislav a četl noviny. Sotva ji uviděl, pokynul jí, ať jde blíž. Přešla k němu a posadila se naproti. Mezitím tam přišla i Helena.

„Včera jsem si s tebou nestihl promluvit, drahá… Vím, jak se k tobě chová… My staří ho zastavit nedokážeme, dítě… Je to dítě, které nám bylo dopřáno až velmi pozdě, po dlouhých modlitbách a slzách… a tak jsme ho vychovali tak, že jsme mu dali až příliš lásky a rozmazlování… Zatímco jsme mu obstarávali všechno, po čem kdy zatoužil, neviděli jsme tu umíněnost a pýchu, které v něm rostly… Než jsme si svou chybu uvědomili, bylo už dávno pozdě… Od chvíle, kdy jsme se mu začali stavět na odpor, se od nás začal vzdalovat… Teď už jen sdílíme tenhle dům, nic víc… není mezi námi jediné slovo…“

Když to říkal, hlas se mu lámal… Helena ho pevně chytila za ruku.

„Vzteku a tvrdohlavosti má sice nadbytek, ale když ho budeš milovat, nikdy tvou ruku nepustí… I když se zlobí, stačí, když se k němu budeš chovat s láskou… Láskou se dá změnit…“

Z Heleniných slov vycítila úzkost matky… S úsměvem proto postavila šálek s kávou a pohlédla na ně.

„Když už všechno víte, řeknu vám i svou část… Tak jako tak, jakmile váš syn dosáhne svého, jsem pryč… Vzal si mě jen proto, aby zvítězil před kamarády, ne… Ale nade mnou nezvítězí… Nedovolím mu, aby si mě podmanil… A i bez toho vím, jak se z tohohle svazku dostat… Všechno snášet… zahrnout ho láskou… čekat na jeho slitování — to dělat nehodlám… Tak ode mě nečekejte žádné povinnosti snachy… Berte mě prostě jako platícího hosta, který může každou chvíli odejít…“

„Drahá, vždyť ti navlékl na prst snubní prsten… Nedáš tomuhle svazku šanci?“

„Snubní prsten… Snubní prsten a celá jeho posvátnost jsou věci, které mají v manželství ctít oba… Tohle manželství je pro mě obchod… obchod uzavřený nade mnou bez mého souhlasu… A kromě toho nemá tenhle svazek nic posvátného, čemu by stálo za to dávat šanci…“

„Ale…“

Helena se chystala říct ještě něco, ale Stanislav ji zarazil.

„Dobrá… drahá, nikdo tě tu k ničemu nutit nebude… O jakoukoli pomoc nás můžeš požádat… Potíž je jen v tom být snachou, viď… Dokud neodejdeš, můžeš tu žít jako naše vlastní dcera…“

„Moc vám děkuji, že mě chápete, strýčku…“

Řekla to a sevřela jeho ruce ve svých.

Řekla, že si musí na chvíli odskočit, a vstala. Ušla pár kroků kolem nich, když se otočila.

„Mimochodem… v sebeobraně budu možná občas muset vašemu synovi ublížit, ano… Jen proto, že nebudu mít jinou možnost…“

Helenu to vyděsilo, ale Stanislavovi na rtech hrál úsměv.

„Čemu se to usmíváš…“

Když odešla, Helena se zeptala manžela.

„Až dosud jsem se o život svého syna bál… Teď už ne… Je to chytrá holka… Jen ona dokáže našeho chlapce napravit… Už se neboj… všechno bude dobré… O takové dívce jsem jako o snaše snil…“

Při těch slovech se úsměv z jeho tváře přenesl i na ni.

✦

Viktor pomalu zamžoural a otevřel oči. Bolelo ho celé tělo. Hlava jako by se mu rozskakovala. S rukou na hlavě se zvedl z podlahy. Vrátilo se mu do mysli všechno, co se předešlou noc stalo. Podíval se na své ruce… žádná pouta… Že by se mu to všechno v opilosti jen zdálo…? Když přejel očima kolem, uviděl prostěradlo, kterým byl spoutaný, ležet roztržené na dva kusy.

Soptě vzteky se chystal vyrazit k ní, když mu zazvonil telefon… Byl to Štěpán… volal, aby zjistil, jak předešlá noc dopadla.

Zhluboka se nadechl a hovor přijal.

Jak čekal, Štěpán se chtěl dozvědět o událostech minulé noci. Mohl snad říct, že ho zpráskala…? To by se přece ztrapnil… Tak to po svém přikrášlil… Nakonec se ho zbavil tím, že je po probdělé noci pořádně unavený.

„Hajzl… co všechno chce vědět…“

Přerušil hovor, a jak se s mumláním otočil, uviděl ji — opřenou o zeď, s založenýma rukama, jak se na něj upřeně dívá.

Pokračování příště…