„Hajzl… co všechno chce vědět…“

Přerušil hovor, a jak se s mumláním otočil, uviděl ji — opřenou o zeď, s založenýma rukama, jak se na něj upřeně dívá.

Z její tváře bylo jasné, že slyšela každé jeho slovo. Celý se schoulil do sebe. Když uviděla výraz jeho tváře, ať se sebevíc snažila smích potlačit, vyprskla.

Sotva uviděl ten její posměšný smích, veškeré rozpaky byly pryč a vztek v něm vyrazil ven desetkrát rychleji. Vrhl se k ní, popadl ji za tvář a přirazil ke zdi.

„Kde se v tobě vzala ta drzost, žes včera udělala, cos udělala…? Myslelas, že mi takhle utečeš…? Co teď uděláš… Mluv…! Nejsi nic než něco, co se rozdrtí pod mojí rukou… Trest za včerejšek ti dám hned teď…“

Přiblížil tvář ještě víc k té její. Místo pevně zavřených očí a rtů třesoucích se strachem, které čekal, uviděl oči, které mu vzdorně hleděly do tváře… Jeho pohled se zachytil o ten její a zůstal. Ani špetka strachu… stála tam naprosto nevzrušená. Poprvé před ním stála žena s válečným pokřikem v očích. Aniž si to uvědomoval, její pohled v něm probudil zvědavost… jakousi zvláštní přitažlivost… k těm očím.

Sevření jeho prstů povolilo. Ten jediný okamžik jí stačil — chytila ho za levé zápěstí, zkroutila ho, otočila ho a přitiskla ke zdi. Obličejem narazil do zdi a zůstal. Jakmile mu zaklesla rameno, zařval, neschopen tu bolest snést. Dveře byly zavřené, takže ven nebylo nic slyšet. Nemohl se ani otočit, ani se z jejího sevření vymanit. Aniž z něj sundala ruce, přiblížila tvář k jeho uchu.

„Já jsem někdo, kdo už nemá co ztratit… Moje tělo je to jediné, co mi zůstalo a co je moje… a nedovolím nikomu, aby se ho proti mé vůli dotkl. Vždyť sis mě vzal kvůli mému tělu, ne…? Dokud jsem naživu, nikdy ho mít nebudeš… Už dál nedokážu mít strach a poddávat se… a už vůbec ne před někým, jako jsi ty… Musím vyhrát… a jestli tě k tomu budu muset zabít, udělám to… Zbytečně mě nepokoušej…“

S těmi slovy mu pustila ruku. S jediným pohrdavým pohledem si vzala ze skříně šaty a odešla do koupelny.

Viktor zůstal úplně paf… Nechápal, co se děje… Jestli v sobě měla tolik kuráže, proč se mě tedy ze začátku tak bála…? Eliška, kterou znal kdysi, a Eliška, která teď byla jeho ženou, neměly spolu pranic společného… Jako by se proměnila v někoho úplně jiného… Od teď si budu muset dávat pozor, když k ní půjdu… Z jejích pohybů je jasné, že umí slušný kus sebeobrany… Přímý útok nezabere… To já skončím potlučený… Ale co se to se mnou děje, když přijde blíž…? Cítím k ní zvláštní přitažlivost… Nic takového jsem dřív necítil… Je to tím, že jsem si ji teď vzal, nebo je to jen zvědavost na tuhle její změnu…? Ty oči… Co je na nich tak zvláštního…? Nedokážu z nich odtrhnout pohled… Pche… co to proboha myslíš, Viktore…? Je to tvůj nepřítel… Obdivovat krásu nepřítele se nesluší…

Viktor zatřásl hlavou.

Pořád jsi tady, viď… ještě tě dostanu… řekl si v duchu a díval se na zavřené dveře koupelny.

Právě v tu chvíli mu zavolal Radek. Kvůli svatbě měl Viktor tři dny volna z kanceláře… Radek byl ten, kdo místo něj vyřizoval všechno. Viktor si ho sám u sebe nechal, když trval na tom, aby po vysoké zůstal s ním. A nejen Radek — byli s nimi i Štěpán a Sofie… Kevin se přidal k otcově firmě… Danny pracoval v jiném městě a čas od času se objevil.

Když uviděl Radkův hovor, Viktor zaváhal, nevěděl, co dělat… Má mu to říct…? Ten parchant by jakoukoli změnu na něm odhalil okamžitě… Komukoli jinému zalhat dokázal, ale před ním by to neudržel.

Viktor se zhluboka nadechl a hovor přijal.

„Hej… kde je… Ublížil jsi jí…? Co dělá… Pláče…?“

(Ten parchant… stará se jen o ni… ptá se, jestli jsem jí ublížil… a co kdyby — postavila mě snad ona na nohy…?)

„Hej… proč nic neříkáš…? Stalo se jí něco…? Cos jí to udělal…?“

„Ať jsem si ji sem přivezl udělat cokoli, určitě jsem to udělal… Nevzal jsem si ji přece proto, abych ji tu měl jako ozdobu, ne…?“

„Je v pořádku…?“

(Ona je, ty hlupáku… To já nejsem v pořádku… Zkus si celou noc ležet na holé zemi v zimě se svázanýma rukama a nohama — pak poznáš, jak je to příjemné… Člověk ani nepozná, která část ho bolí… A ostatně tys byl odjakživa na její straně… Jsi můj kamarád, ty parchante, ne její.)

„Jaký problém… Vždyť sem taky přišla s tím, že tohle všechno čeká, ne…?“

„Viktore… aspoň tentokrát mě poslouchej… Copak už máš tu svou zášť ukojenou…? Už jí neubližuj… prostě ji nech být…“

(Zášť sem, zášť tam — jak mám tomuhle pitomci říct, že se mi ji nepodařilo ani se prstem dotknout, bože můj… Kdyby se to všichni dozvěděli, to bych radši umřel.)

„Probereme to… Volal jsi jen proto, abys mi tohle řekl…?“

„Ne, potřebuju tvůj podpis na pár složkách… Přijdeš do kanceláře, nebo ti je mám přivézt domů…?“

Viktor mu zrovna uprostřed odpovídal, když vyšla z koupelny… Měla na sobě džíny a nebesky modrý top sahající pod kolena, vlasy rozpuštěné… Voda kapající z vlasů jí navlhčila záda topu.

„Hej… proč nic neříkáš… Haló… hej… Viktore… jsi tam…?“

„Á, jsem tu… povídej…“

„Co je s tebou… zníš nějak rozhozeně… Něco se děje, viď…?“

(No vida, neříkal jsem, že na to přijde…)

„Nic to není, zavolám ti zpátky…“

Viktor přerušil hovor a podíval se na ni.

(To si ostříhala vlasy…? Sahaly jí ke kolenům, a teď jsou jen kousek pod rameny…)

Když viděla, jak tam stojí a pochybovačně si ji prohlíží, zvedla obočí a zeptala se, co je.

Pokrčil rameny, že nic.

Zatímco se otočila a upravovala si vlasy, on vyrazil do koupelny, aby se osvěžil… Sotva došel ke dveřím, otočil se a zavolal na ni.

„Nemysli si, že kvůli strachu z tebe couvnu… Tohle je moje hřiště… Ať se bráníš sebevíc, nakonec se budeš svíjet pode mnou, zalitá mým potem… Jsi přece tady… uvidíme…“

„To všechno teprve uvidíme… Nejdřív si jdi vyčistit zuby… Jen já vím, co jsem si předtím vytrpěla, když ses na mě vyřítil s tou svou hubou…“

S těmi slovy ho přejela pohrdavým pohledem a vyšla ven.

Viktorův obličej dopadl jako balonek, ze kterého vypustili vzduch… Pronesl pěknou hrdinskou repliku s výrazem muže, který se jí nikdy nepodvolí — a ona to bez špetky slitování celé přelila studenou vodou. Fuj… nemohla říct něco jiného…? Celé to byla ostuda… Sakra… měl jsem si nejdřív vyčistit zuby a teprve pak jít na tu holku vyjet… pitomost…

Drbal se na hlavě a odšoural se do koupelny.

Než se osvěžil a vrátil, nebylo po ní nikde ani památky… I když si sedl ke stolu k jídlu, oči mu ji bezděčně hledaly… Když to Stanislav viděl, šťouchl do Heleny a ukázal jí to.

(Kam zmizela…? To se vzorná snacha vrhla do kuchyně a dala se do práce…? Jak se jich mám zeptat…?)

„Jen na chvíli si odskočila…“

Helena vyčetla z jeho očí, jak mu pořád sklouzávají ke dveřím kuchyně, i jeho rozpaky zeptat se napřímo, a promluvila na něj.

„Odskočila… kam…? Sem…?“

„To neřekla… Ostatně, přivezl sis ji jen na čas, ne… tak jsme se ani neptali… Dokud je tady, ať si to děvče chodí, jak se mu zlíbí… aspoň tolik bychom pro ni měli udělat, ne… Ty ji milovat nedokážeš… tak dokud neodejde, je to naše dcera…“

(To si tahle holka omotala kolem prstu i je…?)

Zrovna se chystal říct ještě něco, když mu zazvonil telefon.

Bylo to od Eliščiny rodiny… zvali je k sobě domů.

Sotva to uslyšel, na rtech se mu rozlil potměšilý úsměv.

(Tohle je jediné místo, kde se tvoje záludnosti smějí roztáhnout, viď… U vás doma jsi jen malé kotě, co… Byla jsi té celé bandě za služku, ne… Chci vidět, co budeš dělat, až tam budeš…)

✦

„Co je, tati… Přijdou dnes…?“

Zeptala se Mona Romana, když se otočil po zavěšení telefonu… Hned vedle ní stála její mladší sestra Nina.

„Řekl jsem jim to… že mohou za chvíli zavolat…“

Při těch slovech se Moně rozjasnila tvář.

„Však víš, proč jsem ho sem pozval… Pozval jsem je, protože jsem se dozvěděl, že po něm toužíš… Jinak bych po té holce ani okem nehodil… Je to símě té ženské, co zahodila mou čest a utekla… Proto jsem to manželství zařídil, i když jsem věděl, že je to jen proto, aby trpěla… a to ještě potom, co jsem si vymohl záruku, že se nikdy nevrátí nárokovat si, co je její…“

Tohle je Roman… Eliščin strýc.

Eliščin dědeček, Jaroslav Mareš, a babička, Bohumila, měli dvě děti… Pavlu a Romana… Pavla, která odešla do města studovat ošetřovatelství, se zamilovala do lékaře smíšeného původu… Ivana Savina… Jeho matka byla z jejich kraje… Irena… a jeho otec nějaký velký statkář ze vzdálené provincie… Přemysl Savine…

Zrovna když se chystali o své lásce rodině povědět, rozhodla rodina o Pavlině sňatku s Romanovým přítelem Vítem… Pavla se to dozvěděla, teprve když přijela domů na dovolenou… Hned své rodině o své lásce řekla, ale oni s ní nesouhlasili s tím, že už dali Vítovi slovo… Navíc ji uvalili do domácího vězení a rozhodli se svatbu rychle uspořádat… S něčí pomocí dala Pavla o všem vědět Ivanovi… Přijel se svým otcem požádat o její ruku, ale Roman je urazil a vyhodil… Ještě té noci Ivan Pavlu z domu odvezl a oženil se s ní… Pro Romana to byla strašná potupa… přísahal, že ženu, která si odešla za vlastními choutkami, už nikdy do rodného domu nevpustí… Ivan odvezl Pavlu do své domoviny… Po letech jim Jaroslav Mareš odpustil a zavolal je zpátky… Romanovi se to ani trochu nelíbilo… Ale cestou zpět Pavla i Ivan zahynuli při nehodě… Jejich dcera byla Eliška… Tehdy jí byly tři roky… Pak ji vychovávali dědeček s babičkou… jako by tím odčiňovali to, co provedli dceři… Roman se otci postavit nedokázal, a tak svou nelibost také skrýval… Ale Eliščiny zlé časy začaly po dědově smrti… Byla tehdy v deváté třídě… Tím se z ní v tom domě stala obyčejná služka… Babička byla často bezmocná… přesto dohlédla na to, aby dívce nepřestalo školní vzdělání… Romanovu zlost na Elišku jeho žena Simona a obě dcery využívaly do sytosti… Dřely ji do úmoru… Vštípily jí vědomí, že je vychovávána z jejich milosti… Neměla ani schopnost se ohradit, ani se za sebe postavit… a tak poslouchala všechno, co jí řekli, do puntíku.

Bylo to dva roky poté, co začala chodit na vysokou, kdy nastaly potíže s Viktorem… Svůj žal nemohla nikomu svěřit… Ale později, když přišla do domu Viktorova nabídka k sňatku, pochopila, že její strýc je manažerem v jeho kanceláři a že vzal velkou sumu za to, že ji Viktorovi vydá… A nejen to… Viktor také dal záruku, že se nikdy nepřijde domáhat matčina právoplatného podílu… Přesto, v domnění, že strýc o Viktorově zášti vůči ní neví, mu to šla říct — jen aby slyšela, že jí to Viktor už řekl sám… Zrovna to vysvětloval své ženě a dcerám, které se pozastavovaly nad tím, proč ji provdává do tak vznešené rodiny…

Pochopila, že její život skončil… Všechno odevzdala do rukou Božích a beze slova se všemu podvolila.

Žádná okázalá svatba to nebyla… Sňatek na úřadě a po něm malý obřad v kapli, kde jí navlékl na prst prsten — to bylo všechno.

Bylo to v den svatby, kdy Mona poprvé uviděla Viktora… V okamžiku, kdy na něj padl její zrak, celá roztála… Čím víc se dívala na jeho širokou hruď a pevné, tvrdé tělo, tím víc v ní rostla nezkrotná touha po něm… Oči jí hladově přejížděly po jeho těle… Umínila si, že ho za každou cenu získá… Otec s matkou o její touze věděli a podněcovali ji.

„To samo o sobě nestačí… Musíte jí nějak sehnat práci ve vaší kanceláři… To bude lepší způsob, jak se k němu dostane… Hned jak přijdou, musíš s ním o tom promluvit… Až se jednou v té kanceláři uchytí, naše holka už se sama postará, jak se mu vetře do života… viď, zlatíčko…“

Tohle řekla jeho žena, která uprostřed jejich rozhovoru vešla do pokoje.

✦

Radek mu podal složku a pronikavě si Viktora změřil… Viktor pod jeho pohledem na okamžik zaváhal, ale nedal to najevo a seděl se skloněnou hlavou nad složkou… Radek ho stále pozoroval s podezřením v očích.

„Hej… řekni mi pravdu… Kde je…? Co jsem přišel, ještě jsem ji neviděl…“

Viktor se mu zrovna chystal něco říct, když na dvůr zajelo auto… Skrz skleněnou stěnu kanceláře ho viděli… Vystoupila z něj Eliška se spoustou nákupních tašek.

Pokračování příště…