„Hele… už dost, chlape. Kolikátá je to sklenička? V tomhle stavu se chystáš jít za ní…?“
„Půjdu… půjdu za ní přesně takhle. Musí mě poznat takového, jaký doopravdy jsem… Do dnešní noci musí pochopit, jak bude vypadat celý zbytek jejího života.“
Rozvalený mezi lahvemi od alkoholu — některé prázdné, jiné ne — to ledabyle zamumlal.
„Má pravdu — neodmítla ho snad přede všemi na koleji? A jak to dopadlo… Stejně je jejím údělem skončit a svíjet se mu v rukou…“
Jako by v něm slova kamaráda něco probudila, oči mu divoce zaplály — vystoupily v nich rudé žilky, připomínka šelmy, která v něm dřímala.
„Dost, Štěpáne — přestaň ho navádět. Je to ubohá, bezbranná dívka. Jak má přijmout muže, kterého ani nechce? A vždyť jí to nenabídl z nějaké opravdové lásky… Byla to sázka — strávit s ní jediný den. Když jí to řekl, odmítla. Která dívka ze slušné rodiny by si přišla na jeden den lehnout s někým jen proto, že ji o to požádá? Kvůli tomu v sobě živil zášť, a sotva jsme dostudovali, ze vzteku si ji vzal…“
S pohrdáním na rtech se Viktor zvedl z podlahy.
„Přesně tak… je to pomsta. Pomsta za to, že se nějaká ubohá holka opovážila říct, že mě nechce… Všechno, co jsem kdy chtěl, jsem si srazil k nohám. Dodnes mě žádná žena neodmítla — ani na jeden den, ani na pár hodin. Tak čím je ona výjimečná? Každý další den teď bude žít s vědomím, že mě tenkrát měla prostě přijmout. Bude si říkat — kdyby ano, bylo by po všem za jediný den…“
Radek si k němu klekl.
„Viktore… nedělej to. Není jako ostatní holky, co jsi znal. Sám jsi viděl, jak s ní zachází i vlastní rodina. Koupil sis ji — řekl cenu a uzavřel obchod. Už z toho bys měl pochopit, jaký byl její život. Neubližuj jí ještě víc… Copak jsi tu svou válku pýchy už nevyhrál? To stačí, Viktore. Jestli ji nechceš, prostě ji pošli pryč. Někam odejde a bude si žít svůj vlastní život.“
„Cha… buď chvíli zticha, ano, Radku? Je to jeho svatební noc, ne? Celou tu dobu čekal právě na tenhle jeden den. Ať si to chlap užije… Nebo co — máš k ní snad ty sám nějaké zvláštní city?“
„Drž hubu, Štěpáne… Mám doma sestru, zhruba jejího věku. Jen mě napadá — co kdyby v té situaci byla ona? Copak vám ještě nestačí, jak jste ho zničili? Aspoň teď ho nech být…“
Když Radek popadl Štěpána pod krkem, Viktor se zvedl z podlahy, došel k němu a násilím mu odtáhl ruku.
„Můj milý Radku… nezlob se na něj zbytečně. Nikdo mě nezkazil. Já prostě takový jsem. Chci ji — pod svýma nohama. A až mě omrzí, sám ji pošlu pryč. Věděl jsem, že dokud budeš nablízku, nic z tohohle se nestane, tak jsem tě pod záminkou nějakého projektu nechal poslat odsud pryč…“
„Viktore… každá holka, co s tebou kdy něco měla, byla poblázněná tvými penězi nebo tvým vzhledem. Cokoli jsi dělal, dělal jsi s jejich svolením. Ona taková není, Viktore. To se na ni opravdu chystáš vztáhnout ruku násilím? Neklesej tak hluboko…“
„Máš pravdu — žádné ženy jsem se nikdy nedotkl proti její vůli. Takhle to nemám rád. Vždycky mě vzrušovalo, když žena, kterou chci, touží i po mně. Ale ji — ji chci. Proto jsem si ji vzal. Teď nad ní mám úplnou moc. Můžu s ní udělat cokoli… ani mi v tom nedokáže zabránit. Řekla, že mě nechce, ne? No — tak teď bude muset právě toho muže uspokojit svým tělem. Teprve pak jí to vrátí tu hanbu, kterou mi způsobila před celou kolejí…“
„To všechno bylo dávno… Teď, když ses s ní opravdu oženil, proč se nepokusit s ní žít šťastně?“
Při Radkových slovech se Viktor začal smát. Když ho viděli propuknout v smích, Radek a Štěpán se na sebe nechápavě podívali.
„Žít… s ní? Nikdy. Jakmile bude má potřeba naplněna, zbavím se jí. Chci ženu, která se mi dokáže postavit, tváří v tvář. Jen takovou bych si nechal po boku navždy…“
A s tím obrátil celou láhev, kterou držel v ruce, do úst.
„Tak — všechno, jak jsme se domluvili. Půjdu teď za svou ženou… dobrou noc.“
Mrštil lahví o zem, roztříštil ji, setřel si z tváře úsměv a vrávoravě odešel — a Radek za ním hleděl se sevřeným srdcem.
Byl to Viktor Sokol… jediný dědic Sokol Group. Dítě narozené pozdě, dostával od otce Stanislava a matky Heleny o trochu víc lásky a rozmazlování, než bylo zdrávo. Zaslepeni něhou si nikdy neuvědomili, jak špatně to na jejich syna působí. Jejich jedinou starostí bylo položit mu před oči všechno, co se mu zalíbí, dřív, než si o to vůbec řekl — a výsledkem bylo, že v něm rostla povaha, která musela mít na dosah cokoli, po čem zatoužila. Jediné přátelství, které k němu kdy přišlo bez vlastního zájmu, byl Radek. Všichni ostatní byli jen ocasy, které se za ním táhly kvůli jeho penězům. Teprve když se objevil Radek, začal se ten pýchou nadmutý chlapec aspoň trochu chovat k druhým s pokorou. Viktor potkal Radka poprvé, když nastoupili do prvního ročníku střední. Tichý kluk, který se držel stranou a nikdy si s nikým nezačal — býval často Viktorovou kořistí; posmívat se mu a trápit ho bývala pro Viktora zábava.
Pak jednou přišel Viktor do školy, přestože měl horečku — protože ten den se konala školní slavnost. Nedlouho po začátku programu se mu udělalo špatně. Cestou z umývárny, kde se šel osvěžit, se zhroutil. Při pádu se udeřil do hlavy, čelo měl rozseknuté a krvácelo. Zrovna v tu chvíli probíhalo na hřišti přetahování lanem, takže všichni studenti i učitelé byli venku.
Byl to Radek, který právě tudy procházel, kdo ho našel. Aniž by mu měl za zlé cokoli, co mu Viktor kdy provedl, právě Radek ho podepřel, vynesl ven a řekl to učitelům. Tak začalo jejich přátelství. Protože Viktor poznal Radkovu upřímnost, jen Radek měl právo radit mu a napravovat ho víc než kdokoli jiný. Viktor ho nerad zarmucoval. Radkova společnost v něm vyvolala drobné změny — ačkoli jeho pýcha a umíněnost ho nikdy úplně neopustily.
Jakmile nastoupil na vysokou, pustil se do užívání života. Peníze, které měl v rukou, a jeho svůdná krása byly tím, co k němu lidi přitahovalo.
Ta síť přitažlivosti, která se kolem něj utvořila, byla pro něj vzrušením. Poblouznění dívek — a závist, kterou to rozněcovalo v očích kluků — ho opájely. Ty, které po něm toužily, nikdy nezklamal; ta dychtivost, kterou v nich viděl, když si je bral, ho těšila.
A právě takovému muži se přihodilo, že ho jedna dívka prostě nechtěla. Její odmítnutí byla velká hanba.
Kromě Radka a Štěpána byli jeho přáteli Veronika, Marek a Lukáš.
Vysokoškolský život ubíhal v jednom velkém veselí a poslední ročník přišel, jak se zdálo, ani nevíš jak.
Bylo to, když tak všichni přátelé postávali a povídali si, kdy Štěpán navrhl sázku: dokáže si Viktor získat a předvést kteroukoli dívku, kterou určí? Viktor to se smíchem odbyl — nikdy sám nikoho neoslovil. Ale když se z toho stala výzva, řekl, že dobře.
Vtom Štěpán ukázal na dívku vycházející ze třídy — jejich mladší spolužačku. Viktor ji viděl poprvé, nebo si jí spíš poprvé všiml. Pozorně si ji prohlížel. Vždy v prostých, cudných šatech. Tašku tiskla k sobě, oči sklopené, šla, jako by se bála ublížit i té zemi pod sebou. Nevypadala špatně. Na tváři ani stopa po líčení. Bledá, vymytá pleť. Jediné, co stálo za zmínku, byly její dost dlouhé vlasy spletené do copu. Čím víc si ji prohlížel, tím víc se mu krčila tvář; jeho nechuť byla všem zřejmá.
„Chlape, tahle vesnická šedá myš je to nejlepší, co jsi vymyslel? Řekni někoho jiného…“
„O to nejde. Je to pro tebe výzva, ne? Musíš si získat dívku přesně takovouhle. Nic víc — jen jeden den s tebou, to je všechno. Tak co? Dokážeš to?“
Viktor se na ni ještě jednou podíval.
„Jak se jmenuje?“
„Eliška.“
Tentokrát mu oči přejely po jejím těle. Vstřebal křivky její postavy, a vyloudilo mu to úsměv na rtech.
Sotva tu dívku uviděl a pochopil, že je to mírné, bezbranné stvoření, Radek se proti tomu postavil — ale Viktor si ho nevšímal.
Hned druhý den ji zastavil a řekl jí, co chce. Vyděšená utekla pryč. Pak si z toho udělal zvyk, a sotva ho uviděla, oči se jí začaly plnit slzami.
Když dny míjely a od ní nepřicházela příznivá odpověď, rozzlobil se; a když se mu kvůli tomu začali posmívat kamarádi, nevydržel to. Jak vyšla po hodině ven, odvlekl ji a postavil pod strom. Tělo se jí třáslo strachem; oči se jí naplnily a přetekly.
„Poslouchej… dám ti ještě jeden den. Zítra ti přede všemi vyznám lásku, a tehdy budeš souhlasit. Nemám k tobě žádnou velkou lásku — stačí mi jediný den, a to jen proto, abych něco dokázal kamarádům. Jinak bych se po tobě ani neotočil — a ona si pak může připadat tak pyšná. Když zítra budeš souhlasit, můžeme to celé udržet v tichosti. Slyšíš mě?“
Sotva to dořekl a odešel, klesla s pláčem k zemi.
Druhého dne ji přede všemi požádal o ruku. S pláčem ho prosila, ať ji nechá být — tohle nechce. „Nejsem ten typ dívky, co půjde s někým strávit den,“ řekla a poklekla před ním se sepjatýma rukama v prosbě. Poprvé uviděl, jak se v některých očích, které se na něj obrátily, hromadí pohrdání. Když ti samí lidé, kteří se na ni kdysi dívali s obdivem, teď hleděli na něj jako na nějakého hulváta, oči mu zrudly vztekem. Jak ji zvedal ze země, odstrčila ho a utekla. Zasáhlo ho to jako facka. Když na něm spočívaly oči všech, cítil se naprosto zostuzený. Tam se zrodila jeho pomsta vůči ní — umíněný slib, že si ji udělá svou.
Sotva Viktor odešel, vrhl Radek na Štěpána tvrdý pohled a odešel také. Štěpán zůstal ležet na zádech. V jeho očích byla v tu chvíli Eliška — její tělo. To on ji měl mít první; ale ona se nedala získat žádným způsobem. Proto navedl Viktora, ať si ji udělá svou. Jakmile by se Viktorovi poddala, mohl by toho využít a podmanit si ji sám. Jenže odstrčila i jeho, a to v něm rozdmýchalo umíněnost — a on byl přímo u toho, aby rozdmýchal i tu Viktorovu. Nápad se svatbou byl také jeho. Zanedlouho Viktora omrzí a ona bude vyhozena, a tehdy chtěl do sytosti vychutnat tu chuť — jak tam stojí zlomená.
Počítaje si v duchu kdovíco, zůstal ležet.
✦
Viktorovi otevřela dveře matka. Pohled na stav, v jakém byl, ji naplnil zármutkem, a s bolestí sledovala, jak kolem ní vrávoravě prochází.
Otevřel dveře svého pokoje a vešel dovnitř — a uviděl Elišku spící na pohovce. Zamkl dveře a došel k ní.
Poklekl před ní a přiblížil tvář k její. Když uviděl, jak tam leží stále se snubním prstenem, který jí sám navlékl na prst, na rtech mu vykvetl pohrdavý úsměv. Aniž by se jí dotkl, vdechl hluboko její vůni. Ruka se mu zvedla k její hrudi — a v příštím okamžiku ho tvrdý kop do podbřišku poslal k zemi.
Pokračování příště…