Probudila jsem se vdaná, což se mi zrovna nehodilo, protože jsem na devět ráno měla poradu o tom, jak zničit svého manžela.
Ale popořadě.
Probudila jsem se. Už tahle část se nevyvíjela dobře. Moji lebku někdo přestavěl na bicí sekci a strop nade mnou nebyl můj strop.
Byl hezčí.
První varovný signál. Živím se řízením hotelů. Hezké stropy jsou položka v rozpočtu a já přesně věděla, která firma si tuhle může dovolit.
Pak jsem pohnula levou rukou a něco zachytilo světlo.
Prsten.
Vlastně ne prsten — safír velký jako výhrůžka, zasazený do staré platiny, trůnící na tom prstu, který něco znamená.
Udělala jsem, co by udělala každá vyrovnaná profesionálka na dráze do nejvyššího vedení.
Zaječela jsem do polštáře.
Polštář voněl cedrem a drahou arogancí. Druhý varovný signál. Tu vůni jsem znala — a moje tělo ji poznalo dřív než mozek a spokojeně zavrnělo.
Zrádce.
Na nočním stolku, pod jídelním lístkem room service a jednou opuštěnou umělou řasou, ležel dokument se zlatou pečetí.
Stát Nevada. Okres Clark. Oddací list.
Sloane Everett Bishopová.
Dominic Alexander Hale.
Přečetla jsem si ta jména čtyřikrát, kdyby se náhodou zastyděla a přeskupila.
Nepřeskupila se.
Jedno si ujasněme. Bishopové si neberou Haleovy. Bishopové s Haleovými nejezdí ani ve výtahu. Na oborových galavečerech sedí naše firmy na opačných koncích sálu jako děti ve střídavé péči.
Před třiceti lety postavili můj děda a jeho děda společně jeden dokonalý hotel — a pak se kvůli němu navzájem rozsápali. Ta krevní msta přežila oba. Má lepší docházku než kostel.
A já se v Las Vegas provdala za dědice nepřítele, a to — jak jsem si ověřila pod přikrývkou — v jedné botě.
Šaty mi někdo se znepokojivou péčí přehodil přes židli. Chybějící bota stála na minibaru a přidržovala koktejlový ubrousek s naškrábaným skóre: BISHOP 7, HALE 6.
Pod skóre mým vlastním rukopisem: KDO PROHRAJE, PLATÍ KAPLI.
Takže jsme si stanovili podmínky. Bože. My jsme si stanovili podmínky.
I s totálním oknem si vedu skóre.
Nikdy jsem na sebe nebyla pyšnější ani se sebe víc nebála.
Paměť vyplácela vzpomínky po útržcích, jako když hrací automat sype šrapnel.
Bar na summitu. On, o tři stoličky dál, jak barmanovi vykládá, že moje objednávka pití je jen póza.
Blackjackový stůl. Dědovo šťastné číslo, které prohrává.
Dominicův hlas, tichý a pobavený: „Dvojnásobek, nebo nic.“
Já: „To si netroufneš.“
Neonové zvonky. Muž v overalu pošitém kamínky se ptá, jestli máme prstýnky. Dominic kupuje safír z vitríny s pozůstalostmi, protože jsem s velkou autoritou prohlásila, že diamanty jsou kartel.
Svědkyně jménem Tammy, která si nad vlastní podpis nakreslila srdíčko.
Hlas v kamíncích: „Berete si tohoto muže?“
Já, zjevně, po odmlce tak dlouhé, že by se dala fakturovat: „Přejednáme. Ale ano.“
A smála jsem se.
V každém jednotlivém útržku jsem se smála.
Přesně tenhle detail jsem neměla jak přežít. Nenávist bych správní radě vysvětlila. Na radost budu potřebovat právní zastoupení.
Dveře koupelny se otevřely.
Ve dveřích stál Dominic Hale ve včerejší košili s vyhrnutými rukávy, v rukou dvě kávy, telefon vybalancovaný na rameni, a hlas uvnitř telefonu říkal slova jako anulace a urychlit a zvládnutelné.
Vypadal jako následky velmi dobrého rozhodnutí, které ovšem připadlo někomu jinému.
„Jsi vzhůru,“ řekl.
„Jsem vdova,“ řekla jsem. „Dej mi hodinu, ať to stihnu zařídit.“
Telefon na jeho rameni si odkašlal. „Pane, to je ona? Paní Bishopová, jestli mě slyšíte, můj klient bude požadovat—“
„Váš klient se oženil nad své poměry,“ řekla jsem. „Naúčtujte mu dvojnásobek.“
„Je vzhůru,“ oznámil Dominic svému právníkovi, zcela zbytečně, a zavěsil mu.
Rozsvítil se můj vlastní telefon: Dahlia Reyes, moje advokátka. NEMLUV S NÍM BEZE MĚ. A o čtyři vteřiny později: JINAK GRATULUJU?? CO.
„Neusmívej se na mě,“ řekla jsem. „Vysvětluj.“
„Je to na úředním dokumentu, Bishopová.“ Kývl k oddacímu listu. „A ještě nikdy jsem tě neviděl rozporovat papíry, které jsi podepsala.“
„Byla jsem chemicky kompromitovaná.“
„Uprostřed obřadu jsi kapli přejednala cenu svatebního balíčku. Dolů o čtyřicet procent. Elvis se rozplakal dojetím. Působila jsi naprosto jako ty.“
Nenáviděla jsem to. Znělo to přesně jako já.
Přešel pokoj a postavil jednu kávu na můj noční stolek. Černá, jeden cukr.
Přesně tak ji piju. Což jsem mu nikdy neřekla.
Třetí varovný signál. A tenhle už zvonit nepřestal.
„Došlo mezi námi—“ Mávla jsem k posteli, k pokoji, k celkové katastrofě.
„Usnula jsi uprostřed věty,“ řekl, „když jsi popisovala svůj organigram. Já spal na pohovce. Není zač — za to rytířství i za zničenou bederní páteř.“
Dostavila se úleva. A po ní, absurdně, něco, co bodlo. To bodnutí jsem zaevidovala pod kolonku kocovina.
„Dnešek proběhne takhle,“ přepnul do hlasu, kterým hlásí kvartální výsledky. „Anulace sepsaná do poledne, podaná do tří. V pátek už to bude historka, kterou oba na večírcích popíráme.“
„Konečně. Hale s plánem delším než bar v bazénu.“
„Opatrně. Vaše poslední čtyři hotely při otevření okopírovaly naše spa menu.“
„Konzultovaly,“ řekla jsem. „Důkazní řízení prokáže, že jsme ho vylepšili.“
„Náš ředitel wellness plakal.“
„Vaše vlajková loď má v lobby línou řeku, Dominicu. Je to hotel, ne aquapark s concierge pultem.“
„Máme obsazenost devadesát dva procent.“
„Věznice taky.“
Zarazil se. Věnoval mi to svoje pomalé mrknutí — haleovský ekvivalent ovací vestoje.
„Beru zpět,“ řekl tiše.
Připsala jsem si bod. Bůh ví, že jsem ho potřebovala.
Bishop 8.
Můj telefon si vybral právě tuhle chvíli ke zmrtvýchvstání a bzučel po koberci jako lapený sršeň. Čtyřicet sedm zpráv. Priya, moje asistentka, v eskalujícím caps locku.
THE TURNDOWN MÁ FOTKY. PROČ SE USMÍVÁŠ. ZAVOLEJ MI.
The Turndown je drbárna našeho oboru. Jednou vydala třídílný seriál o transplantaci vlasů konkurenčního ředitele. Slitování nemá v nabídce služeb.
Fotky jsem otevírala, jako se přistupuje k místu činu.
Připravená. V rukavicích. V předstihu truchlící.
A tam jsme byli, před nonstop svatební kaplí Silver Bells. Jeho smokingové sako přes moje ramena. Moje kytice — kde jsem vzala kytici? — zdvižená jako mistrovský pás.
Neušklíbali jsme se. Nekuli jsme pikle.
Smáli jsme se. Hlavy zvrácené, oči zavřené, drželi jsme se jeden druhého, jako by zemská přitažlivost byla k popukání.
Šest let s tím mužem válčím přes konferenční stoly. Znám všech sedmnáct jeho úsměvů a každý z nich je zbraň.
Tenhle jsem nikdy neviděla.
„Smaž je,“ řekla jsem.
„Je to internet, Bishopová. Provozuju resorty, ne zázraky.“
Díval se na tu fotku o vteřinu déle, než by se slušelo na muže plánujícího anulaci.
„Správní rady,“ řekl, když se vzpamatoval. „Ta moje se bude naparovat. Ta tvoje půjde po krvi. Gordon.“
Můj strýc. Dočasný generální ředitel, trvalá překážka a muž, který právě rozhoduje o tom, jestli budu jmenována provozní ředitelkou firmy, kterou vybudoval můj otec.
Tři zmeškané hovory od něj už mi seděly ve výpisu jako nevybuchlá munice.
„Strýček Gordon,“ řekla jsem, „si nechá moji kariéru vypreparovat. Nad krb. S malou mosaznou cedulkou.“
„Tak jednáme rychle.“ Znovu zvedl telefon. „Bennett má návrh napůl sepsaný. Dnes podepíšeme, zítra podáme a v pondělí jsme zase krevní msta v lepším střihu.“
„Souhlas.“ Napřáhla jsem ruku. „Na rychlou a nemilosrdnou smrt našeho manželství.“
Stiskl ji. Dlaň měl teplou a sevřela tu moji, jako by to už někdy dělala a stýskalo se jí.
Kocovina. Eviduju tamtéž.
Vyplaval útržek, nezvaný: tatáž dlaň na mých zádech, jakási střecha, řeka v barvě svítání—
Ne. Tenhle ne. Přibouchla jsem tu zásuvku, jako ji přibouchávám už sedm let.
„Jedna podmínka,“ řekla jsem a vzala si ruku zpátky. „The Turndown dostane prohlášení, že jsem podala první.“
„Ta lež je tvoje. Ber to jako svatební dar.“
„Jsi až moc štědrý. To vysvětluje vaše marže.“
„Důvod?“ zeptala jsem se. „Pro anulaci.“
„Opilost. Oboustranná, velkolepá, bohatě zdokumentovaná.“
„Perfektní. První smlouva, na které jsme se kdy shodli.“
Podívala jsem se na safír. Nesundala jsem ho. Klasifikovala jsem to jako logistické rozhodnutí, nikoli sentimentální, a naplánovala jeho pozdější revizi.
A pak cinkly oba naše telefony.
V tentýž okamžik. Stejným tónem. Kupodivu nejznepokojivější událost celého rána.
Odesílatel: Estelle Marsh, správkyně svěřenského fondu Meridian.
Předmět: Článek VII. Oznámení o rozhodné události.
Meridian. Hotel, který naši dědové postavili společně, ještě před nenávistí. Jediný majetek na světě, na který si činí nárok obě rodiny a neovládá ho ani jedna, zamčený ve svěřenském fondu jako korunovační klenot ve vitríně.
„Proč mi správkyně Meridianu píše v sedm ráno?“ řekla jsem.
Dominic neodpovídal.
Četl. A jak četl, barva mu mizela z tváře po stupních, jako když hotel zhasíná patro po patru.
„Dominicu.“
Zvedl oči. Za šest let otevřené korporátní války jsem toho muže viděla znuděného, nemilosrdného, vítězného a jednou, nezapomenutelně, s otřesem mozku. Nikdy jsem ho neviděla vyděšeného.
Třemi kroky přešel pokoj, vzal mi telefon z ruky, než jsem stihla e-mail otevřít, a odpálil do povětří celý plán, anulaci i ten úhledný pátek.
„Nepodepisuj tu anulaci.“