Na Představení mě obléknou do krvavě rudé a černé, což jsou barvy Dvora a také, jak podotýkám, barvy zaschlých ran.

Mistr obřadů mi obřad odříká dvakrát. Mohla bych mu ho odříkat zpátky; archivovala jsem čtyřicet let jeho papírů. Nevěsta poklekne. Král jí před shromážděným Dvorem uchopí zápěstí.

Bod čtyři rubriky jsou zuby.

Jedno ochutnání, obřadné jako vosková pečeť. Tak tomu říká záznam. Představení vyvolené.

„Snažte se netřást,“ radí mi Mistr obřadů.

„Zapíšu si to do diáře.“

Trůnní síň dělá z baziliky obyčejnou kapli. Černé sloupy stoupající do vlastního počasí. Kouř ze svíček visící ve stuhách. Tisíc let chladu nasáklého do mramoru, stoupajícího mi skrz střevíčky, jako by podlaha pila mé teplo.

Dvůr se shromažďuje tak, jak vzniká jinovatka. Tiše a naráz.

Pokleknu tam, kde velí rubrika. Lucien Draven sestupuje po stupních pódia a síň se nakloní — hladová po tom starém divadle, po zápěstí, po kousnutí, po důkazu.

Uchopí mou ruku. Palcem najde můj tep a spočine na něm, rozvážně, tak, jak držíte ptáka, kterého si nemíníte nechat.

Jeden tep. Dva. Deset.

Zima a myrha, a jeho oči na mně jako otázka, kterou odmítá vyslovit nahlas.

Pak spustí mou ruku, otočí se ke svému Dvoru a řekne: „Dvůr ji spatřil. To postačí.“

Nepostačí to. Je slyšet, jak moc to nepostačí. V šumu, který obejde síní, jsou nože.

Vrátí se po stupních pódia, aniž se na kohokoli podívá, a obřad je u konce, a já jsem nějak zároveň zachráněná i uražená ve stejných čtyřech vteřinách.

Odmítnutá mužem, který si mě vybral. Nový osobní rekord, a to už mě jednou vyhodil muž ve stejném týdnu, kdy mě přijal, když se revize nucení vrátila s razítkem neověřitelná.

„Odpustíte Dvoru jeho zklamání.“ Hlas dorazí dřív než muž, hedvábí dřív než pavouk. „My si to naše malé divadlo tolik užíváme.“

Lord Casimir se ukloní nad mou rukou. Rty mi přejedou přes klouby, studené jako mince ponechaná ve sněhu.

„Písařka,“ řekne a to slovo ochutná. „Jak občerstvující. Můj bratranec vždycky sbíral přehlédnuté.“

„A vy, můj pane? Co sbíráte vy?“

„Výsledky.“ Usměje se tím zimním úsměvem. Zblízka je krásný, jako jsou krásné ledové květy — složité a příznak mrazu. „Přijdete za mnou,“ dodá jemně, „kdyby s vámi tady někdy zacházeli špatně.“

Ten tlak pod slovy je tak hladký, tak vycvičený, že ho málem obdivuji. Přelije se přese mě jako mlha přes sklo.

A nedělá nic.

Nasadím prázdnou tvář, kterou nasazuji každému počasí. Jeho zorničky se cvaknou doširoka — překvapení, pak něco horšího. Potěšení.

„Úžasné,“ zamumlá. „Jako klepat na namalované dveře.“

Odplyne do Dvora a já stojím úplně nehnutě a neotírám si klouby o šaty, protože by to viděl a udělalo by mu to radost.

„Seznámila jste se s okouzlujícím bratrancem.“ Kapitánka stráže s jizvou z baziliky se zařadí vedle mě a vyvádí mě ven. „Kapitánka Seraphine Vaelová. Mým úkolem je udržet vás naživu.“

„Je to tady těžké?“

„Historicky,“ řekne, „ano.“

Rozhodnu se, že ji mám ráda. Rozhodnu se, že jí nic neřeknu. Obě rozhodnutí mi připadají konstrukčně pevná.

Královský archiv se otevírá z nádvoří mrtvých fontán a je to první věc v Citadele, která mi dává smysl.

Deset pater galerií naskládaných na sobě, kovová schodiště, žebříky na mosazných lištách. Kouř za deset tisíc svíček zkamenělý v klenbě. Ten pach mě zasáhne jako návrat domů — prach, kůže, duběnkový inkoust, starý papír. Jestli to někdy stočí do lahví, budu nezaměstnatelná úplně novým způsobem.

Královský archivář se na mě snese jako můra s názory.

„Nevěsta,“ řekne Mistr Ferrand a zní to jako jméno havěti. Je hubený na kost a starší než část regálů. „Police nejsou promenáda. Sbírka se nepůjčuje. A nevěsta se ne—“

„Vaše folia Třetí úmluvy máte založená pod Druhou,“ řeknu.

Zarazí se.

„Skříň devět.“ Ukážu. „Krvavě rudé pečeti, ne karmínové. Karmín se začal míchat až po Concordu popela, takže ta folia jsou pro tuhle skříň o šedesát let mladší, ledaže někdo padělá pečeti, a v tom případě máte zajímavější problém než mě.“

Mistr Ferrand se podívá na skříň. Na mě. Na skříň.

„Můžete se posadit,“ řekne, což je, jak se později dozvím, ta nejvřelejší věta, kterou za dvě stě let zplodil.

Posadím se. Zůstanu šest hodin.

Tohle mi otevřené police dají, jakmile přestanu obdivovat vazby a začnu tahat záznamy Desátku jako zuby.

Každý Desátek: třicet kandidátek, jedna královská nevěsta, vybraná Radou za nepřítomnosti krále, uvedená do mé věže. Každá vláda každé nevěsty: tři roky, pět, sedm. Pak tatáž písařská ruka, dekádu za dekádou: převedena na Zimní panství, z milosti Dvora.

Penzijní dopisy rodinám, podepsané v zastoupení.

A pak nic. Žádné soupisy o návratu. Žádné účty domácnosti. Žádné pohřební záznamy, které existují pro všechny ostatní, protože Dvůr pohřbívá i své služebnictvo s papíry.

Jedenatřicet žen vchází do záznamů jako řeky do pouště. Ani jedna nevyjde ven.

Ale dech se mi zastaví až u starších polic. Registry Desátku tři století zpátky existují — svázané, katalogizované, přítomné — a uvnitř jsou celé stránky utopené v cenzorském inkoustu. Pruhy černi, pevné jako víka rakví. Jména, rodokmeny, celá dekáda dějin Dvora vyložená a pak na stránce pohřbená.

Někdo to udělal pořádně, trpělivě, s pravomocí. Archivy se nebojí vandalů. Bojí se majitelů.

„Mistře Ferrande. Kde bych našla originály cenzurovaných registrů?“

„V zavřených policích.“ Nezvedne oči.

„Kdo má klíč?“

„Koruna.“ Pod jeho prsty se otočí stránka. Pak, tak tiše, že to málem přeslechnu: „Nechte zavřené police zavřené, slečno Hallowová. Dívky, které je čtou, přestanou být dívkami, které čtou.“

Je to ten strach v tom, co si založím. Dvě stě let starý, a bojí se regálů.

Vrátím se po večeři. Nikdo mě nezastaví; moje smlouva mluví o otevřených policích a já mám v úmyslu být poslušná přesně do písmene.

O půlnoci je archiv světlem svíček a chladem a tím dobrým tichem papíru. Mám cenzurovaný registr otevřený pod lampou, když se změní kvalita vzduchu.

Zima a myrha.

„Čtete, jako jiní páchají vloupání,“ řekne král z konce mé uličky. Žádné kroky. Samozřejmě žádné kroky.

„Chodíte, jako jiní odposlouchávají.“ Nezvednu oči, protože moje srdce se chová směšně a on to nejspíš slyší. „Hlídkujete ve své knihovně často?“

„Je to má nejoblíbenější místnost v Citadele.“ Pauza. „To se všeobecně neví.“

„Vaše tajemství je v bezpečí. Moje slovo stejně nikdo neověřuje.“

Přiblíží se. Podívá se na to, co čtu, a já mu to dovolím, protože skrývat to by mu prozradilo víc.

„Cenzorský inkoust,“ řekne. V hlase vůbec nic. Podle toho poznám, že na tom záleží.

„Celé dekády ho. Váš archiv má jizvy, Veličenstvo.“

„Všechny staré věci mají jizvy.“ Otočí stránku mých poznámek, bez vyzvání, čte mé těsnopisné značky, jako by to byl tisk. „Váš katalogizační systém je barbarský.“

„Můj systém je válečný zločin,“ přitakám. „Ale je můj a najdu v něm cokoli za necelou minutu. Může totéž říct váš Dvůr, nebo je právě od toho ten inkoust?“

Ticho se napne. Možná jsem právě obvinila krále z Eversgate, že pohřbívá vlastní dějiny, o samotě, o půlnoci, v místnosti, kde by nikdo neslyšel vůbec nic.

„Nikdy nepijete z nevěst,“ řeknu. Tiše. Zkouším tu jedinou Odettinu větu, kterou mohu utratit, aniž bych utratila její deník.

Ztuhne tak, jak to umí jen jeho druh. Zastavené hodiny v tvaru muže.

„Kdo vám to řekl?“

„Písaři klevetí.“

„Písaři,“ řekne, „o tomhle neklevetí.“ Napřímí se a světlo svíčky se pohne po jeho tváři a nenajde, čeho se zachytit. „Zvědavost má vůni, slečno Hallowová. V tomhle domě jí noste méně.“

A je pryč, tak, jak odchází počasí.

Sedím, dokud si můj tep zase nezaloží pořádek. Pak, protože jsem, co jsem, přitáhnu cenzurovaný registr zpátky do světla lampy.

Okraj pergamenu mě chytne přes bříško prstu. Ostrý, zlomyslný polibek. Riziko povolání.

„Dobře,“ zamumlám. „Vždycky ochutnáš první.“

Vyduje se korálek krve a spadne dřív, než ho stačím zastavit — jeden tmavý peníz, rovnou na cenzorský pruh.

Sáhnu po pijáku.

Zarazím se.

Inkoust se hýbe.

Pod krví se černý pruh zachvěje jako hladina rybníka a skrz něj začnou stoupat písmena — bledá, trpělivá, vynořují se jedno po druhém po třech stech letech, jako utopené věci, které se mi zvedají vstříc.

Inkoust tohle nedělá.