Bazilika to nese těžce.

„Veličenstvo.“ Hůl stařešiny Thanea třískne o mramor jako soudcovské kladívko. „Úmluvy jmenují třicet kandidátek. Písařka mezi nimi není.“

„Pak si Úmluvy mohou poznamenat dodatek.“

„Je to úřednice registru.“ Hlas stařešiny Isolde je hedvábí přetažené přes čepel. „Není prověřená. Nevyšetřená. Ne—“

„Vyvolená,“ řekne král. „Teď už je.“

Casimir se zasměje, lehce jako popel. „Bratranče. Konečně, po sto letech, žert. Je nedotknutelná. Chtěl bys korunu spoutat s dívkou, jejíž slovo nelze ani dosvědčit?“

„Vím, co je zač.“

Čtyři slova, plochá jako moje razítko. Z nějakého důvodu dopadnou na Radu jako upuštěná pochodeň.

A tohle nedokážu přestat katalogizovat, ani teď, ani když se mi srdce pokouší uniknout skrz žebra: nesmrtelní nepropadají panice.

Měli staletí na to, aby si nacvičili své tváře. A přece má Thane bílé klouby, Isolde ztuhla a tři lordi, které neumím pojmenovat, si vyměňují pohledy jako pašované zboží.

Kvůli písařce. S inkoustem na palcích.

Založím si to. Zakládání je jediné, co moje ruce umějí, i když se třesou.

Nikdo se mě samozřejmě na nic neptá. U mého okénka se objeví dva strážní v černé a krvavě rudé a vyvedou mě z mého vlastního života. Vezmu si účetní knihu. Nevím proč. Razítko pořád svírám v pěsti.

Za mnou se bílá řada protrhne.

„Wren!“ Nell, rvoucí se s řadou jako kočka v pytli. „Wren!“

Kapitánka stráže, která ji zachytí, je žena s jizvou přes čelist. Všimnu si, že to udělá jemně a promění Nellin výpad v úchop, který vypadá spíš jako protokol než jako zadržení.

Na čtyři, naznačím ústy sestře. Nádech na čtyři. Výdech na čtyři.

Dveře se jí zavřou před tváří. Je to to nejhorší, co jsem kdy viděla, a to jsem kdysi katalogizovala morové roky.

Kolona je devět černých vozů s kouřovými skly a voskovými pečetěmi na klikách, protože tady jsou zjevně i automobily notářsky ověřené.

Posadí mě do třetího vozu.

Už v něm sedí.

Král z Eversgate sedí, jako zima sedí na jezeře — dokonale a bez zjevného úmyslu se z toho vysvětlovat. Celý vůz voní jím. Zima a myrha. Pootevřu okno na centimetr a on mě přitom pozoruje.

„Nebojíte se,“ řekne. Není to otázka. A není to tak docela ani poklona.

„Jsem vyděšená k smrti. Jen v tom nejsem poslušná.“

Cosi mu přeběhne po tváři, rychle jako ryba pod ledem. Zmizí to dřív, než to stačím pojmenovat.

„Proč já?“ zeptám se.

„Ne.“

„Ne, neřeknete mi to? Nebo ne, nevíte to?“

Ticho jako zavřené dveře. On nedýchá, dojde mi. Dýchá jen, aby promluvil, a mezi větami prostě — přestane. Nikdy jsem nebyla nikde takhle tiše, kde by byl ještě někdo další.

Dobrá. S nereagujícím materiálem už jsem pracovala. Většina mých kolegů je z papíru.

„Tak si promluvme o podmínkách,“ řeknu.

„Podmínkách.“

„Můžete přinutit každého člověka v té bazilice. Strážné. Nejspíš i Radu. Mě ne. Ať už jste si mě vybral k čemukoli, mou spolupráci si nelze poručit. Což znamená, že se musí koupit.“ Hlas se mi zlomí jen jednou, na slově koupit, což mě mrzí. „Takže. Podmínky.“

Otočí hlavu a já podruhé za jednu noc dostanu plnou váhu jeho pozornosti. Je to jako stát v lednu v otevřených dveřích.

„Řekněte si cenu, slečno Hallowová.“

Zná mé jméno. Samozřejmě že zná mé jméno. Odložím si to, abych z toho mohla panikařit později.

„Za prvé. Nell Faneová bude vyškrtnuta ze seznamů desátku. Z tohohle Desátku i z každého dalšího. Ona i všechny děti, které kdy bude mít.“ Smlouvy jsem se učila zevnitř; klauzule hnijí, když nezapečetíte rohy.

„Platí.“

Příliš rychle. Deset let pradlenina života, udělených jako drobné. Vypovídá mi to cosi o velikosti toho, co ještě nevidím.

„Za druhé. Přístup do Královského archivu.“

To dopadne jinak.

Odmlka se protáhne natolik, že slyším, jak pneumatiky mění zvuk na mostě k Citadele.

„Proč archiv?“

„Jsem katalogizátorka. Jestli mám žít ve vaší Citadele, chci volný přístup k jejím záznamům. Říkejte tomu profesionální deformace.“

Není to celá pravda. Celá pravda je vytržená kolonka v mé hrudi s nadpisem co se stane s nevěstami, když skončí portréty. Pozoruje mě dost dlouho na to, abych se absurdně ptala, jestli to zamlčení neslyší.

„Otevřené police,“ řekne konečně.

„Což znamená, že některé police jsou zavřené.“

„Což znamená, že máte své podmínky. Obě.“

„Budu to chtít písemně.“

A zase je to tady — to skoro, ten přízrak v koutku jeho úst.

„Samozřejmě že budete,“ řekne král z Eversgate a vytáhne z kabátu plnicí pero jako duelant nůž.

A tak se stane, že moje zásnubní smlouva vznikne na rubu soupisu kolony, bez jediného svědka, podepsaná králem a spolupodepsaná dívkou, jejíž podpis nikdy právně nic neznamenal.

Pero si nechám. Nezastaví mě.

Malá vítězství. Z malých vítězství se přežívá.

Citadela pohltí celou kolonu — brány z černého kamene, pak nádvoří, na které by se vešla celá katedrála. Všechno je osvětlené pochodněmi, což jsem dřív považovala za romantické a teď chápu, že tím prostě svítíte, když je vaše domácnost starší než plyn.

Ujme se mě senešal s tváří jako složený ubrousek. Strážní odpadávají po dvojicích. Král zmizí mezi jedním pohledem a druhým, bez rozloučení, což je, jak usuzuji, královské slovo pro sbohem.

„Nevěstiny komnaty,“ ohlásí senešal a otevře dveře vysoké tři patra.

Nevěstina věž je krásná tak, jak jsou krásná muzea. Studený mramor, všude. Tapiserie, které mají větší cenu než celá moje ulice. Oheň, který kdosi před hodinou zapálil pro ženu, o níž nikdo nevěděl, že přijde.

A něco tu nesedí. Chvíli mi trvá, než to uvidím, a pak už to nemůžu přestat vidět.

V šatníku jsou šaty v šesti různých velikostech. Ušité na míru, nošené, uschované.

Na toaletním stolku leží kartáče se stříbrnými hřbety, a to stříbro je vyryté. O. V.

Ne mé iniciály. Někdo tu byl přede mnou a někdo počítal s tím, že zůstane.

Udělám se strachem to, co dělám vždycky. Provedu jeho inventuru.

Postel, císařská, jedna. Okna, zamřížovaná stříbrnou prací, čtyři — okrasně, ledaže jste tvor, kterému stříbro vadí. Dveře, dvoje, jedny zamčené. Portréty, žádné. Ani jeden, ve věži vystrojené jako muzeum. Zdi mají svůj způsob, jak se přiznat k tomu, co z nich sundali; na kameni jsou světlé obdélníky jako duchové v rámech.

Je po půlnoci, když ho najdu.

Prohlížím zásuvky toaletního stolku — katalogizátorský zvyk, vždycky zkontrolujete vodicí lišty — a zadní papír zrcadla nesedí. Špatná gramáž, špatné století. Všechno v téhle místnosti je rodové dědictví, a ten papír je nanejvýš čtyřicet let starý, nalepený amatérem ve spěchu.

Mám kapesní nůž a žádný dozor. Trvá to čtyři minuty.

Za zadní stěnou zrcadla, naplocho přitisknutý ke dřevu, ukryl někdo deník.

Laciné modré desky, potřísněné vodou. Sešit na seznamy prádla, ten druh, co se kupuje z vozíku. Ve věži plné pokladů se někdo rozhodl ukrýt tu jedinou bezcennou věc.

Což znamená, že měla větší cenu než všechno ostatní v místnosti.

Na první stránce stojí: Odette Vaneová. Nevěsta Devátého desátku. Jestli tohle někdo čte, doufám, že jsi jedna z nás, a doufám, že jsi rychlejší než já.

Oheň zapraská. Málem vyskočím z kůže.

Čtu dvě hodiny. Čtu o vyvolení, před deseti lety — předsedal lord Casimir, král nepřítomen, jeden lord z Rady zvedal Odette bradu, jako když se odhaduje kůň. Čtu o téhle věži. Mé věži. Její věži.

Čtu: Dívají se, jak jím. Dívají se, jak spím. Stařešina v šedém se mě vyptává na babičku a usmívá se, když neumím odpovědět.

Stařešina v šedém. Isolde. Ruce mi zledovatěly.

Čtu: Zeptala jsem se, co se stalo s nevěstou přede mnou, a senešal řekl odešla na odpočinek na Zimní panství, a když jsem chtěla napsat dopis, řekl, že tamní dámy si nepřejí být rušeny.

Čtu: Našla jsem L. dopisy. Mýlila jsem se v něm. Mýlila jsem se ve všem. Není to on, koho bychom se měly bát — a pak jedna stránka chybí, čistě vyříznutá, jeden její proužek pořád ještě všitý do hřbetu.

Někdo tuhle knihu už zredigoval. Někdo s břitvou a bez času.

Poslední zápis je datován třetí zimou po jejím Desátku. Písmo, jinde všude úhledné, se sesouvá z kopce.

Stojí tam: Zítra mě převážejí na Panství. Zítra, říkají, tak, jak se věci říkají dětem. Jestli tohle čteš, ať jsi kdokoli, jednu věc vím jistě a tu si musíš vzít a jít.

Stojí tam: Nikdy nepije z nevěst. Zjisti, co se stalo s těmi předtím—

To je vše.

Věta prostě skončí. Žádná tečka. Žádný podpis. Zbytek knihy je prázdný papír, stránka za stránkou, jako cesta, která spadne z útesu.

Tam nikdo nepřestane psát schválně.