Trik, jak přežít obřad Desátku, je brát ho jako inventuru.
Kandidátka číslo čtyřicet šest: Della Vossová, třiadvacet, květinářka. Šaty, půjčené. Úsměv, nacvičený. Ruce, roztřesené přesně podle předpisu.
Orazítkuji jí kartu a strčím ji zpátky pod mosaznou mřížku. „Další.“
Bazilika úmluv voní kouřem ze svíček a studeným mramorem, se spodním tónem hrůzy, kterou nikdo nezakládá. Já zakládám všechno ostatní. To je moje práce.
Každých deset let platí Eversgate nájem.
Upíří dvůr drží naše hradby vzpřímené, mor za branami a divočejší dvory dál od našich hrdel. Výměnou za to, jednou za deset let, Desátek.
Třicet nevěst desátku, upravených, vyšňořených a předvedených jako ovoce na oltáři.
Oficiálně jsou to kandidátky ucházející se o čest Dvora.
Neoficiálně má moje účetní kniha kolonku pro nejbližší příbuzné.
„Další,“ zavolám.
Kandidátka číslo čtyřicet sedm přistoupí k mému okénku a žaludek se mi propadne rovnou skrz mramor.
Nell.
Moje nevlastní sestra tam stojí v úřední bílé, třese se tak silně, že jí karta drnčí o mřížku.
„Jméno,“ řeknu. Důstojník nucení stojí metr ode mě po levici a protokol je jediná zeď, kterou mám, tak se za ni schovám.
„Moje jméno znáš,“ zašeptá.
„Do záznamu.“
„Nell Faneová. Dvaadvacet. Pradlena.“ Zvedne bradu, zatímco ji ruce prozrazují. Ta brada nás protáhla čtyřmi pěstounskými rodinami a jednou pořádně zlou zimou.
Razítkuji jí kartu pomaleji než cokoli jiného v celém životě.
„Dýchej na čtyři,“ zamumlám. Martino pravidlo z roku, kdy jsme sdílely jednu postel, jednu deku a nic víc. „Nádech na čtyři. Výdech na čtyři.“
Nell zacuká koutkem k úsměvu. „Nemáš s námi mluvit.“
„Spoustu věcí nemám. A ony se nějak pořád dějí.“
Důstojník Brandt se naklání přes mou přepážku, samý vyleštěný knoflík a vypůjčená hrozivost. „Nějaký problém, písařko?“
„Ne, důstojníku. Ověřuji kandidátku.“
„To je moje práce.“ Otočí se k Nell a jeho hlas klesne do naolejovaného rejstříku, který učí na akademii. „Mluv pravdu. Jsi Nell Faneová, zapsaná pod vlastním jménem?“
Ten tlak se z něj valí v pomalé, sirupovité vlně. Sleduji, jak dopadá na ni — zorničky se rozšíří, páteř se napřímí, pravda jí otevírá ústa, ať už ji tam chce, nebo ne.
„Ano,“ řekne, plochá jako sklo.
Ta vlna dosáhne i na mě. Vždycky dosáhne.
Roztříští se a stéká ze mě jako déšť po okně.
Nic. Nedělá vůbec nic.
Brandt se na mě přes její hlavu ušklíbne. „Nemám rovnou ověřit i tvou písařskou přísahu, když už jsem v ráži, Hallowová? Aha. No jo. Škoda dechu.“
„Pravidelně,“ přitakám a mávnutím pošlu Nell dál, než moje tvář stihne provést nějakou hloupost.
S tím, být nedotknutelná, je to takhle. Zní to jako superschopnost a žije se s tím jako s trestním rejstříkem.
Nucení na mě nefunguje. Žádný tlak, žádné vnuknutí, ani to spoutání pravdou, na kterém stojí každá smlouva v tomhle městě.
Žádný domácí nezaváže můj nájem. Žádná banka nezaváže mé slovo. Žádná počestná rodina nestojí o dívku, jejíž sliby nelze dokázat.
Neověřitelná, stojí v registru. Jako bych byla fáma v botách.
Tak katalogizuji záznamy Desátku pro Úřad Concordu, protože mrtvým spisům je jedno, komu dávám slovo.
Papír po mně nikdy nechce, abych se dokazovala. Papír jen bere — vždycky ochutná první. Zeptejte se mých říznutí od papíru.
„Další.“
Kandidátka číslo čtyřicet osm probrečí celou proceduru. Kandidátka číslo čtyřicet devět flirtuje s Brandtem, což je jako flirtovat s registračkou, jenom míň vřele.
Kandidátka číslo padesát tři omdlí. Zapíšu čas.
„Mám se uklonit stařešinům, nebo podlaze?“ ptá se mě kandidátka číslo padesát šest, bledá až ke rtům.
„Podlaha je shovívavější,“ řeknu jí. „Miřte na ni.“
Jsem u kandidátky číslo padesát devět, řeznické dcery se statečnýma očima, když všechny zvony v bazilice začnou najednou bít.
Celá síň přestane předstírat, že se nebojí.
Velká vrata se otevřou Dvoru z Eversgate. První přichází stařešina Thane, s černou holí a tváří jako zavřená soudní budova. Za ním stařešina Isolde v šedém hedvábí barvy utopených věcí.
Za nimi tucet lordů s tvářemi jako krásné mince, ražené staletí od sebe a nikdy neutracené.
A samozřejmě lord Casimir, který sto let předsedá každému Desátku. Hedvábný hlas. Zimní úsměv. Ten druh krásy, po němž si přepočítáte prsty, když vám stiskne ruku.
Jenže Casimir se zastaví.
Jenže herold neohlašuje jeho.
„Jeho Veličenstvo Lucien Draven,“ volá herold hlasem, který se přelomí přesně vejpůl, „král z Eversgate, Strážce úmluv, Pán dlouhé noci.“
Král nechodí na Desátky.
Král už sto let nechodí nikam. Je to podpis na proklamacích. Profil na minci. Světlo v nejvyšším okně Citadely, které se nikdy, nikdy nepohne.
Síň poklekne. Celá, samet i mramor i kost, dolů na jediný nádech, jako pole pod náporem větru.
Dokonce i plameny svíček se naklánějí.
Písaři se klanějí u svých stolů; je to v příručce. Skloním hlavu s ostatními a dívám se skrz řasy, protože dívat se je jediná věc, kterou mi nikdo nikdy nedokázal vzít.
Není takový, jak jsem čekala.
Čekala jsem pomník. To, co místo toho kráčí střední lodí, je tišší a horší — tmavovlasý, beze spěchu, čtyři sta let oblečených do muže jako do velmi dobrého kabátu. Vypadá jako pauza před rozsudkem.
V sále je takové ticho, že slyším kapat vosk ze svíček.
„Veličenstvo.“ Casimir se vzpamatuje první, hladký jako nalitá smetana. „Poctil jste nás. Kdybychom byli věděli—“
„Byli byste všechno zařídili.“ Králův hlas není hlasitý. Přesto dolehne až do poslední řady. „Já vím. Pokračujte.“
Dvě řady od pódia zbělely jednomu stařešinovi klouby kolem černé hole.
Zajímavé. To si taky založím.
Předkladatel začíná litanii a kandidátky se zvednou do jedné dlouhé bílé řady. Třicet dívek. Šedesát roztřesených rukou.
Král z Eversgate prochází podél řady jako muž, který čte hřbety knih v knihovně, jež už mu patří.
První kandidátku mine, aniž otočí hlavu.
Druhou. Pátou. Devátou.
Na galeriích se zvedne šum a strachem odumře.
Každá dívka, kterou mine, jako by se trochu složila, úleva a urážka na jeden nádech. Deset let příprav, a jeho oči ani jednou nezavadí.
Dojde k Nell.
Miň ji, pomyslím si vším, co ve mně je, každá buňka seřazená a řvoucí jedním směrem, pro jednou v životě. Miň ji. Miň ji.
Mine ji.
Zase začnu dýchat. Na čtyři, jak nás to učili.
Kandidátka číslo šedesát je dcera loďaře s korunkou z papírových růží. Mine i ji, a teď už není koho minout.
Předkladateli dojde litanie uprostřed slova.
Král kráčí dál.
Třicet nevěst stojí za ním jako věta, kterou odmítl dokončit. Před ním je jen zábradlí — zábradlí, které odděluje obřad od písařských přepážek, zábradlí, jež existuje proto, aby se lidé jako oni nikdy nemuseli dívat na lidi jako my.
Překročí ho, aniž zpomalí.
Bazilika zapomene, jak fungují plíce.
Na téhle straně síně není nic než účetní knihy, inkoust a já.
Udělám to, co dělám vždycky, když se svět nakloní. Vezmu do ruky pero.
Kandidátka číslo šedesát: přehlédnuta, napíšu, velmi úhledně.
Světlo na mém stole potemní.
Zima a myrha. To ke mně dolehne první, přes kouř a starý papír — chladná jako zapečetěná kaple, sladká jako nabalzamované růže. Vůně jako zamčené dveře.
Zvednu oči.
Nikdo se na mě nedívá. To je první věc, kterou se naučíte, když jste to, co já. Oči kloužou z neověřitelné dívky stejně jako nucení.
Král z Eversgate se na mě dívá tak, jak se díváte na slovo, na které se čtyři sta let snažíte vzpomenout.
„Kandidátky jsou vlevo od vás, Veličenstvo,“ řeknu.
Někde za ním vydá Předkladatel zvuk jako šlápnutá flétna.
Neusměje se. Cosi se stane v koutku jeho úst, co kdysi, před staletími, mělo možná k úsměvu blízko.
Zblízka nejsou jeho oči černé. Jsou šedé jako svítání skrz kouř, a vůbec ze mě neklouzají.
Dívá se na mé prsty potřísněné inkoustem. Na razítko. Na účetní knihu. Na jizvu na palci, kde mě papír léta ochutnává.
Trvá to tři vteřiny a připadá mi to jako revize celého mého života.
Pak se otočí — k Radě, k Předkladateli, ke třiceti nevěstám v bílém a tisícovce klečících svědků — aniž by přitom docela spustil oči z mých, což by nemělo být možné, a pro nikoho jiného ani není.
„Ji.“