O rok později hlásá cedule venku Zlatá Praha čerstvým zlatým plátkem a každé písmeno je zaplacené a nikdo v budově nikomu nic nedluží, kromě lásky a jejích nedoplatků.

Okno je nové. Výkladní sklo, nejlepší na třídě. Moji štamgasti jsou staří a cítí průvan; některé věci zůstávají ve smlouvě navždycky.

Jídelna teď má šedesát míst a plní se. V březnu přišel gastronomický kritik, objednal si svíčkovou a napsal osm set slov, po kterých Baba Zoya řekla „dostatečné“ hlasem, který se zachvěl. Recenzi jsme zarámovali vedle maminých receptů.

V úterý zavíráme pro veřejnost.

Mé rodině se věci dějí v úterý — tak jsme se začali dít schválně. Rodinná večeře, personál včetně, zbraně odevzdané u dveří do košíku na pečivo, který Yuri střeží se středověkou vážností.

Yuri hraje v úterý vrchního. Usazuje lidi proti jejich vůli. Je to nejšťastnější, jak ho kdy kdo viděl.

Táta v úterý myje nádobí. Z vlastní vůle — o tu práci požádal střízlivý, na schůzce v kostelním suterénu, před jedenapadesáti týdny a jedenapadesáti malými plastovými žetony. Pořád má zákaz vstupu do každé herny odsud až po Cheb, a jednou za měsíc svému zeťovi za ten zákaz děkuje, a jednou za měsíc Nikolai odpoví: „Vracej ty sklenice čistší,“ protože ani jeden z nich upřímnost nepřežije, a oba tím myslí miluju tě.

Katya je na vysoké, filmový obor, kvete na fondu, o kterém předstírá, že ji uvádí do rozpaků. Má čtyřicet tisíc sledujících a dva zdvořilé stíny, kterým pořád říká Boris a Nataša. Minulý měsíc její profesor promítal celé katedře její krátký dokument o restaurační kuchyni. Volala mi s pláčem. Jsme, celkově vzato, velkolepé plačky, my holky Novákovy, a máme to poctivě v krvi.

Veřina penze byla splacena i s jedenácti lety úroků, z kyperského účtu, který se vrátil domů v poutech. Manželky vorů jedí v mé restauraci v neděli zdarma, což Polina nazývá skandálem a nikdy jednu nevynechá. Paralelní vláda nábřeží zasedá nad mými palačinkami. Efim na to posílá z vězení čaj. Neptejte se z kterého; mění se to.

A jednoho šedého čtvrtka na podzim přišla sama žena v rozumném kostýmu a objednala si kulajdu.

Snědla ji celou. Nechala dvacku, žádnou vizitku a noviny složené k titulku o jisté modelingové agentuře, jistém federálním zásahu a jedenatřiceti dívkách jdoucích domů pod vlastními jmény.

Zadní stránky mé rudé knihy našly svého čtenáře.

„Přišla vám na oběd vláda,“ poznamenala Zoya, dívajíc se za ní.

„Není moje,“ řekla jsem. „Ale dává dýška.“

Pokud jde o muže, kterého jsem si vzala — dvakrát, ale zase předbíhám — pořád řídí, co řídí. Vedu legální knihy a auditovala jsem barvu jeho mlčení, a jeho kodex pořád platí, po celém městě, nesmlouvavý: žádné ženy, žádné děti, nic, co dýchá. Stará garda reptá. Stará garda taky jednou dostala nejtučnější výplatu z obshchaku v paměti, jakmile se jistá tři procenta vrátila domů, takže stará garda reptá potichu.

Penthouse jsme si nechali na všední dny. Ale o víkendech spíme v malém bytě nad restaurací, v mém starém pokoji, protože můj manžel — muž, který vlastní čtyři budovy s výhledem na dvě řeky — říká, že oceán zní líp přes laciná okna. Pakhan Volkovovy bratvy spí nejlíp nad českou kuchyní s tikajícím radiátorem.

Nikdy jsem mu to neřekla. Ví, že to vím. Je to v účetní knize věcí, které neříkáme, a ta je už jenom na posledních pár stránkách.

Svatba — ta pravá — byla v říjnu, ve sklepě.

Měli byste vidět, co jsme se Zoyou s tím sklepem provedly. Cihly vydrhnuté do medova, regály moravského vína, svíčky ve starých svícnech — teď vinný sklípek, teplý jako krb. Ale bednu jsme nechaly. Obroušenou, zapečetěnou, stojící tam, kde stála vždycky, pod schody, kde jedna šestnáctiletá holka kdysi rozhodla, že život cizince stojí za jednu lež.

Seznam hostů čítal dvanáct. Kněz byl týž jako ze Zimní zahrady, protože ho Nikolai vypátral a řekl mu, že mu dluží nepřerušený obřad, a kněz, profesionál, řekl, že jde tam, kde je práce.

Katya natáčela. Táta mě předal čistýma rukama od nádobí. Baba Zoya stála tam, kde stojí matky, brada zvednutá jako k pozdravu, a plakala způsobem, na kterém jsme se všichni shodli, že se nikdy nestal.

Tentokrát žádná smlouva. Žádné body, žádný blok na objednávky, žádný rok s propadlištěm. Jen ta stará slova, ta pravdivá, ve sklepě, který voněl svíčkovým voskem a slaboučce, navždy, koprem.

Nasadil mi na prst prostý kroužek. Padl dokonale.

„Změřený z paměti,“ řekl. „Zase.“

„Mohl ses prostě zeptat na moji velikost.“

„Kde by v tom byla oddanost?“

Když přišel čas na dary, dala jsem mu ten svůj první: vlčí nůž, ocel jeho dědečka, vyčištěnou a naolejovanou a nabroušenou na mém vlastním brousku. Úplně znehybněl, tak jak to dělá, když na něčem záleží a jeho obličej to nechce přiznat.

„Vor platí své dluhy,“ řekla jsem. „Měla jsem jedinou cennou věc.“

„Poprvé to byla platba.“ Hlas potřeboval chvíli. „Co je to teď?“

„Půjčka. Střež ji.“

Vytáhl z kapsy její dvojče a poprvé po devíti letech ležel ten pár pohromadě, vlk vedle vlka, na bedně pod schody. Teď visí zkřížené nad dveřmi sklepa. Každá láhev vína, která jde nahoru, prochází pod nimi, což Zoya říká, že nosí štěstí, a v téhle rodině přesně víme, co je štěstí: štěstí je někdo, kdo tiše, léta platí, protože vás miluje.

Nakrojili jsme dort — medový, můj vlastní, bez jediného střepu skla, můj osobní rekord — a manžel tančil s mou babičkou, protože teď je i jeho, fér je fér, společný majetek manželství.

Pozdě, když už svíčky dohořívaly a Katyina kamera konečně usnula, mě Nikolai vzal za ruku a odvedl mě k bedně, a my se na ni posadili spolu jako dva lidé na zastávce ve věčnosti.

„Osm let jsem platil za tenhle blok,“ řekl. „Ochrana. Stálý příkaz. Namlouval jsem si, že je to splátka — dluh, řádně obsluhovaný.“ Otočil naše prsteny proti sobě, palcem našel můj tep, kontroloval, ten starý zvyk. „Nikdy to nebyl dluh, Milo. Bylo to dvoření. Jen jsem neměl odvahu to tak pojmenovat.“

„Nejdelší dvoření v dějinách Varů.“

„Omluvil bych se, ale vzala sis mě obakrát.“

Nahoře tikal radiátor. Oceán si hleděl svého. Někde nad našimi hlavami, v teplé jídelně s novým sklem a starými recepty, bylo všechno, kvůli čemu jsem se kdy postavila před nůž, v bezpečí, najedené a hlasitě se hádající o zákusek.

Někdy to říká, můj manžel, ve tmě, v polospánku, s údivem v hlase, jako by mu ty účty pořád nechtěly vyjít: padesát milionů korun, a ty jsi nikdy nebyla na prodej.

Vždycky říká, že mě koupil.

Oba víme, že tím, kdo vybíral, jsem byla já.