Nakreslili kruh křídou na podlahu mrtvého kostela a já se dozvěděla, že starý zákon má scénické poznámky.

Efim je odříkal jako nešpory. Dva muži. Dva nože. Všechny ostatní zbraně odevzdané u dveří — a byly, celý příborník jich, dost železa na otevření železářství v pekle. První muž, který se vzdá, nebo padne, nebo opustí křídu. Rozhodčím bude — Efim mrkl na základovou barvou přemalované svaté, nevzrušeně — Bůh.

„Tohle je šílenství,“ zašeptala jsem Zoye. „Je o třicet let starší. Nikolai—“

„Podívej se svému strýci do očí,“ řekla Zoya, nešeptem. „Nožový souboj je udělaný z věku, Miločko. Mladý muž bojuje s mužem. Starý muž bojuje s chlapcem, kterého vychoval.“

Svlékli se do košil. Manžel si vyhrnul manžety jako k nedělnímu obědu, a jen já — strážkyně inventury, strážkyně jizev — jsem věděla, co ten poslední měsíc to tělo stál: šrám na rameni sotva zahojený, stehy pod ním starší, ale ne dost staré.

Sergei to věděl taky. Samozřejmě že Sergei to věděl.

Efim spustil ruku.

Viděla jsem souboje. Kuchyňské rvačky, rvačky na promenádě, jednu památnou svatbu. Nikdy jsem neviděla nic takového — tiché, rychlé, hrozně zdvořilé, dva muži kroužící s nízko drženými čepelemi, čtoucí jeden druhého v jazyce, ve kterém oba vyrostli.

Sergei finoval první. Starý, ale lhář v každém kloubu — nůž šel jedním směrem, jeho váha druhým, a podél manželova předloktí se otevřela čára rudé a kostel se nadechl.

„První krev,“ oznámil Sergei, stolu, dějinám. „Vzdej se, Koljo. Odejdi na odpočinek. Nechám ti i tu restauraci. Prý je ta polévka pozoruhodná.“

Nikolai neřekl nic. Nikdy nemluvil, když na tom záleželo; to jsem mohla Sergeiovi říct. Pohnul se.

Co následovalo, trvalo devět vteřin a já se ani jednu z nich nenadechla. Zámek, otočka, loket — Sergeiův nůž sklouzl po kameni do tmy pod stolem — a pak strýc klečel v křídě s čepelí synovce spočívající na straně jeho krku, lehkou jako svatební polibek.

Kostel ztichl jako zadržený dech. Dvanáct starých mužů se naklonilo dopředu, aby vidělo, jak zákon dokončí své dílo.

„Dokonči to,“ řekl Sergei. Tiše. Skoro jemně. Vzhlédl, poslední podvod dlouhé kariéry: „Tvůj otec by to udělal.“

A bylo to tam — sledovala jsem, jak to dopadá, sledovala, jak celá loď čeká, až syn Maxima Volkova konečně vyjde z ledu.

Nikolai se dlouhou chvíli díval dolů na svého strýce.

„Zase sis nás spletl, Sergei Ivanoviči,“ řekl. „To já jsem ten, kdo ho zastřelil.“

Ustoupil. Čepel dolů. Ven z křídy.

„Nezabíjím klečící muže. Nic, co dýchá — je to náhrobek, ne slabost.“ Otočil se ke stolu a odmítl strýce rameny tak, jak to dokáže jen rodina. „Teď patří obshchaku. Suďte si svého vlastního zloděje.“

Šum. Efim pomalu přikyvoval, sklenka čaje se zvedala jako kladívko chystající se dopadnout. Muži se po stupních uvolňovali, na příborník železa všichni zapomněli.

Všichni.

Dvanáct starých vlků a celá manželova armáda, a jediný člověk v tom kostele, který sledoval ruce Sergeie Volkova, byla žena, jež strávila život sledováním mužských rukou u stolů.

Vynořil se z kleku s malou pistolí vytaženou od kotníku, ošklivou a zavalitou a stoupající k obrácenému zádu mého manžela, a svět zpomalil a byl ze skla.

Žádný čas na výkřik. Výkřiky přicházejí až za kulkami.

Ale osm let, jak se ukázalo, přichází přesně na čas.

Osm let vykosťování kuřat a filetování kaprů. Osm let nože s vlčí hlavou žijícího v mém pouzdře mezi škrabkou a vykosťovacím, mé ruky znající jeho váhu tak, jak zná sůl. Osm let od chvíle, kdy krvácející chlapec nechal na bedně jako jedinou platbu, kterou měl.

Hodila jsem ho.

Vlk přeletěl kostelem, sekaje světlo ze svíček, a zasáhl Sergeie Volkova skrz rameno jeho střílející paže, a malá pistole jednou štěkla do krovů a shodila dolů omítku a sto let prachu, a pak se na něj zřítil kostel — Yuri první, pak všichni, železo odevšad, a bylo po všem dřív, než dozněla ozvěna.

Ve zvonícím tichu Efim vstal. Starý zákon, mrtvý kostel, sklenka čaje v ruce jako kalich.

„Dvakrát zloděj,“ řekl a kývl na rudou knihu, na pistoli, na muže přišpendleného pod čtyřmi vojáky s mým nožem v rameni. „Jednou z obshchaku, jednou z kruhu. Bratrstvo si vyrovnává vlastní účty. Vezměte ho.“

Vzali ho. Sergei vyšel z vlastního kostela mezi dvěma muži, které kdysi vlastnil, a řval o nevděku, a dveře zaduněly, a to konkrétní počasí opustilo můj život navždy. Prý se účetní kniha bratrstva do měsíce uzavřela. Nikdy jsem se neptala na zůstatek.

Lev předstoupil dřív, než ho někdo přivolal.

Přišel uličkou neozbrojený, poklekl v křídě, kde právě klečel jeho patron, a položil něco Nikolaiovi k nohám: složku. Oděsa, kompletní, nekopírovaná — „Nikdy ji neměl v rukou, Koljo. Nemohl jsem. Nesl jsem ji dva dny a nemohl jsem.“

Manžel se podíval dolů na muže, který býval jeho bratrem, a já sledovala, jak drží vlastní srdce za pačesy.

„Anton dostal příkop,“ řekl Nikolai tiše. „Ty dostaneš hranici. Zestárni, Leve. Někde, kde o tobě nikdy neuslyším. To je celý rozsudek.“

Lev sklonil hlavu, rozplakal se a odešel bočními dveřmi mrtvého kostela do toho, co z muže zbývá po loajalitě. Yuri se za ním díval a nezastřelil ho, což od Yuriho byla smuteční řeč.

A pak už jsme byli víceméně jenom my — Zoya sháněla dohromady manželky, Efim dopíjel čaj, jako by byl večer mírně obveselující — a manžel přešel křídu a světlo svíček ke mně, kde jsem stála s prázdným pouzdrem na nože a se zbytkem svého adrenalinu.

„Měla jsi zůstat stranou,“ řekl.

„Tobě řekli, že ta polévka je pozoruhodná. Každý něco slýchá.“

Ústa mu praskla — ten smích, bezcelní, jen kratší, protože jeho oči měly plno práce s tím, že byly zase osm let hluboké. Vzal mě za ruku. Za tu levou. Holou tam, kde býval prsten srovnaný s hranami právníkových papírů.

„Podal jsem ti papíry,“ řekl.

„Podal.“

„Řekl jsem, že jsi dluh.“

„Řekl. Byl to moc dobrý výkon. Mám v plánu ti ho fakturovat měsíčně, navždycky.“

„Navždycky.“ Zopakoval to slovo opatrně, jako když ochutnáváte vývar, co mu ještě chybí. Pak Nikolai Volkov, pakhan Volkovovy bratvy, dvakrát postřelený, čerstvě krvácející, neporažený v kruhu, poklekl na jedno koleno do křídy před Efimem, Babou Zoyou, jedenácti ozbrojenými ženami a Božími přemalovanými svatými.

„Vezmi si mě,“ řekl. „Žádná smlouva. Žádné body. Žádný rok. Jediná podmínka: všechno, oběma směry, dokud dýchám.“

Podívala jsem se na svou ruku v jeho — poznamenanou moukou, mozolnatou od nožů, bez prstenu, tentokrát moji, abych ji dala, a nikoho, kdo by si ji vybral.

„Poproš mě ve sklepě,“ řekla jsem.

Znal adresu.