V nemocnici bylo to ticho, které křičí.

Byli jsme tam za jedenáct minut — Roman řídil, jako by mu ďábel účtoval po vteřinách — a já proběhla těmi dveřmi už připravená na nejhorší, protože nejhorší je jediné, co život kdy spolehlivě doručil, když šlo o lidi, které miluju.

„Vladimír Reyes,“ řekla jsem u pultu. „Prosím vás. Přivezli ho před dvaceti minutami—“

„Rodina?“

„Jsem jeho—“ Slovo uvízlo. „Je to jediný otec, který mi zbyl.“

Sestra se mi podívala do tváře a rozhodla se se mnou nehádat.

Vladimír byl naživu.

Zpřelámaný — roztříštěná noha, tři prasklá žebra, otřes mozku, kvůli kterému mi první hodinu říkal jménem mé matky —, ale živý, při vědomí, a když mě jeho oči konečně našly, vyjasnily se, a první, co ten starý muž skrz tu trosku obličeje řekl, nebylo o jeho bolesti.

„Evo.“ Jeho ruka sevřela tu mou, papírová a divoká. „Ten grant. O to tady jde. Někdo chce, abych mlčel.“

„Vladimíre, ne—“

„Poslouchej mě.“ Jeho hlas byl pod morfiem ze železa. „Znal jsem tvého otce. Ten grant jsem před třiceti lety sám podepsal jako svědek a za celý svůj život jsem nezapomněl jediný dokument, pod který jsem dal své jméno. Můžou mi rozdrtit nohu. Můžou mi rozdrtit zbytek. Doplazím se do té svědecké lavice třeba na nosítkách a odpřisáhnu, co jsem viděl, protože Tomáš Slavík byl nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznal, a oni z něj podruhé lháře neudělají.“

Vladimír mě houpal na koleni, když mi byly čtyři. Na otcově pohřbu stál vzadu, protože rodinná lavice byla plná lidí, kteří nás opustili, a on nesnesl pomyšlení, že by měl sedět mezi nimi. Každý rok na otcovy narozeniny poslal pohlednici, jen jeden řádek — dnes myslím na Tommyho. myslím na tebe.

Nechala jsem ho odplout, tak jak člověk nechá odplout lidi, kteří mu připomínají ránu, z ničeho krutějšího než ze zbabělosti. A on tady teď ležel v nemocniční posteli s roztříštěnou nohou a dělal si starosti o dokument, o čest mrtvého muže, o mě.

Položila jsem si čelo na hřbet jeho ruky a nebrečela jsem, protože brečení byl luxus a mně běžel čas.

Ale bylo to o fous.

„Ochráníme vás,“ ozval se Roman ode dveří a Vladimír na něj přimhouřil oči.

„Ty jsi ten Trnkův kluk.“ Zachrčení něčeho, co mohl být smích. „Tommy vždycky říkal, že buď zachráníš svět, nebo ho sežereš.“

„Porota se zatím neshodla,“ řekl Roman.

„Vem si jeho holku a budu hlasovat pro záchranu,“ řekl Vladimír, zavřel oči a usnul.

Na chodbě, pod tím příšerným světlem, nás oba najednou dostihly poslední tři dny.

„Někdo se pokusil zabít starého muže,“ řekla jsem, „aby pravda o mém otci zůstala pohřbená. Zase. Ta samá pravda. Dvakrát za jeden život.“

„Já vím.“

„Mám v sobě takový vztek, Romane. Takový — nemám ho kam dát.“

„Dej ho do mě,“ řekl.

„Cože?“

„Ten vztek. Říkalas, že ho nemáš kam dát.“ Přistoupil blíž, hlas mu klesl a nebylo v něm nic jemného. „Dej ho do mě. Namiř ho na Radima, na Ambros, na to všechno — podržím ho, ponesu ho, pomůžu ti mířit. Už ho nemusíš polykat, Evo. Polykáš ho celý život. Mám velmi silný žaludek a delší paměť než kdokoli z nich.“

Podíval se na mě. A cokoli to bylo, co se v pracovně přerušilo, pořád tam bylo, čekalo to, hučelo to pod strachem i vztekem, a já viděla, jak se rozhoduje on, a viděla jsem, jak se rozhoduju já, a poprvé za celý svůj obezřetný život jsem neudělala to chytré.

Políbila jsem ho.

Nebo políbil on mě — pravda je, že jsme se setkali uprostřed, tvrdě, obě ruce a žádné zaváhání, na nemocniční chodbě, která páchla dezinfekcí a hrůzou, a nebylo to ani trochu jako to opatrné divadlo pro kamery. Bylo to rozhodnutí. Obou z nás, ve stejnou chvíli, s očima otevřenýma cestou tam a zavřenýma ve chvíli dopadu, líbali jsme se jako lidé, kteří oba šest let na něco čekali, aniž by věděli na co.

Odtáhl se o centimetr. Dech měl roztřesený. „Tohle nebylo pro nikoho,“ řekl. „Žádné kamery. Žádná smlouva.“

„Ne,“ souhlasila jsem. „To jsem byla jenom já.“

„Dobře,“ řekl a políbil mě znovu, jako by ho to slovo nestálo nic a zároveň všechno.

Vynořili jsme se do zvuku mého telefonu.

Pavlína. A ještě než jsem to zvedla, poznala jsem podle výšky první slabiky, že si ta noc ještě nevzala všechno, co chtěla.

„Vymazali to,“ řekla.

„Co vymazali.“

„Serverové logy. Historie verzí. Autorské tagy. Všechno na Ambrosově diskovém poli a všechno, co jsem si zkopírovala — moje disky, Evo, dostali se mi na disky, celá stopa autorství, šest let tvého jména na tom modelu — je to pryč. Vynulované. Přepsané. Ten krtek nejenom leakoval. Ten krtek to před dvaceti minutami všechno spálil do základů. Máme argument se zakládacím grantem a svědka na trakci a nic — vůbec nic —, co by dokázalo, že jsi napsala jediný řádek.“

Podlaha předvedla svůj známý trik a pokusila se odejít.

Vzali mi otce. Vzali mi manželství, moje jméno, mých pět let. Teď sáhli do stroje a smazali důkaz, že moje vlastní mysl kdy existovala.

A jak jsem tam stála na té chodbě, s Romanovou rukou svírající tu mou a s Vladimírem dýchajícím za zdí, něco ve mně, co dvacet osm let vytrvale zachovávalo rozum, konečně tiše vyhlásilo válku.

„Ať si to udělají,“ řekla jsem.

„Evo—“

„Ať to vymažou.“ Můj hlas zněl vyrovnaně a cize a jistě. „Myslí si, že důkaz žije na disku. Nežije. Napsala jsem každý řádek toho modelu. Každou funkci. Každý komentář. Každou ošklivou malou berličku ve tři ráno. Není to na serveru, Priyo.“

Zvedla jsem oči k Romanovi a usmála se, a nebyl to laskavý úsměv.

„Je to v mojí hlavě. Ten důkaz jsem já.“

Pavlína byla na lince zticha. Pak tiše: „Tuhle verzi smazat nedokážou.“

„Ne,“ řekla jsem. „Nedokážou. Můžou spálit každý disk ve městě. Můžou poslat starého muže do nemocnice. Můžou setřít šest let mého jména ze šesti let serverů.“ Podívala jsem se ven na světla města, které si mě tak dlouho pletlo s kulisou. „Ale nemůžou mi sáhnout dovnitř do lebky a smazat způsob, jakým přemýšlím. To je to jediné, co nikdy nevlastnili, protože ani jednoho z nich nenapadlo, že by to mohlo mít nějakou cenu.“

„A já to celé postavím znovu z paměti, přímo před nimi, a donutím je se dívat.“