Ta ruka patřila Romanovi.

„Minuta vypršela,“ řekl. Radimovi, ne mně. Hlas měl příjemný. Oči ne.

„Mluvili jsme spolu,“ řekl Radim.

„Domluvili jste.“ Roman nezvýšil hlas. Nemusel. Prostě mě posunul o půl kroku za sebe, tak, jak se posouvá něco, co jste se rozhodli střežit, a teplota na terase klesla o deset stupňů. „Řekněte dnes večer mé ženě ještě jedno slovo a koupím budovu, kterou si váš fond pronajímá, a do pondělí vás vystěhuju na ulici. Tu pohledávku už držím. Zeptejte se své banky.“

Radim otevřel ústa.

Roman na to čekal skoro s nadějí.

Radim ústa zavřel a odešel.

Pak jsme zbyli jen my, chlad a město.

Chtěla bych říct, že mě nebylo třeba odtamtud dostávat. Že jsem to měla pod kontrolou. A měla jsem to pod kontrolou — z té terasy bych odešla po svých a s páteří v celku, vždycky odejdu.

Ale je rozdíl mezi tím nepotřebovat záchranu a nemoct aspoň jednou, uprostřed nejhoršího týdne svého života, cítit, jak velký nebezpečný muž bez vyzvání rozhodne, že ten, kdo vám ubližuje, skončil.

Cítila jsem to. I tohle jsem si založila.

„Slyšels to,“ řekla jsem. Nebyla to otázka. Sledoval hodiny. Sledoval mě.

„Slyšel jsem dost.“ Otočil se a poprvé byl trezor otevřený a uvnitř byl vztek — ale ne na mě. Sálal z něj jako žár z asfaltu, mířený ke dveřím, kterými Radim odešel. „Řekl, že tě akvíroval. Jako trading desk. Jako nájemní smlouvu.“

„On mě opravdu akvíroval. To je ta pointa. Ty papíry jsem podepsala sama.“

„Ne.“ Řekl to tak ostře, že jsem sebou trhla. Pak tišeji, pomalu, každé slovo položené jako kámen: „Poslouchej mě. Tebe nikdo neakvíruje. Tuhle hlavu nikdo nevlastní. On ne. Já ne. Nejsi aktivum, Evo, a každý chlap, který ti to kdy řekl, se jenom chránil před tím, co doopravdy jsi.“

„A co doopravdy jsem,“ řekla jsem, protože jsem byla rozdrásaná a bezohledná a chtěla jsem vidět, jestli ucukne.

Neucukl.

„Nejnebezpečnější člověk, vedle kterého jsem kdy stál,“ řekl. „A stál jsem vedle vrahů.“

Měla jsem na to mít něco jízlivého. Neměla jsem nic.

„Je tam klauzule,“ řekla jsem místo toho, protože to bylo bezpečnější než způsob, jakým se na mě díval. „Zítra o půlnoci. Jestli jsem podala návrh první, model automaticky připadne jemu. Navždycky. Podala jsem ho dnes odpoledne. Podali ho tvoji právníci.“

„Já vím.“ Už šel, už vytahoval telefon, už byl tři tahy napřed na šachovnici, kterou jsem neviděla. „To je problém na zítra a zítra ho vyhrajeme. Pojď se mnou.“

„Kam.“

„Ke mně domů. Opravdová válečná místnost se rozjíždí dnes v noci. Vezmi ten disk.“

Jeho dům byl tišší, než jsem čekala. Žádné trofeje. Žádná stěna s vlastní tváří. Jen knihy, tmavé dřevo a jedna rozsvícená lampa v pracovně, která voněla cedrem a studeným vzduchem.

Šel něco nalít. Zatoulala jsem se, protože pokoje čtu stejně jako trhy a hledám, kde se prozradí.

Našla jsem ho na psacím stole.

Desky. V rozích měkké od toho, jak často je někdo bral do ruky. Otevřela jsem je dřív, než jsem si stačila říct, ať to nedělám.

Uvnitř bylo těch sedm příspěvků.

Moje příspěvky. Cassandřiny příspěvky. Vytištěné — ale ne minulý týden, ne čerstvě z nějakého horečnatého hledání. Papír zežloutl. Okraje se roztřepily. A po stranách, tvrdým šikmým písmem, byly roky poznámek — šipky, otázky, podtržená věta, kterou jsem napsala ve dvaadvaceti, a vedle ní tři vykřičníky, a v jednom rohu, inkoustem zhnědlým stářím, čtyři slova.

Kdo VLASTNĚ jsi? — R.

Nenašel mě minulý týden.

Četl mě, schovával si mě a přemýšlel o mně šest let.

„Evo,“ řekl Roman tiše za mnou.

Neotočila jsem se.

„Jak dlouho,“ řekla jsem, „tohle máš.“