Telefon ležel displejem vzhůru na stole mezi námi a tohle neměl být schopný udělat. Dvakrát obešel pozemek s měřákem a donutil mě dívat se, jak signál klesá na nulu — fakt, o kterém předpokládal, že vydrží. Zvonil dál. Ani jeden z nás se nepohnul. Jeho ústa byla pořád deset centimetrů od mých, což je vzdálenost, kterou jsem asi devadesát vteřin nedokázala překonat.

„Ani jsem se nechystala,“ řekla jsem. Jedenáct zazvonění. Počítala jsem je, protože počítám věci, a protože počítání byla jediná moje část, která ještě fungovala. Pak to přestalo.

„To je opakovač,“ řekl. „Někdo zaparkoval dost blízko, aby dotlačil signál do tohohle údolí, a zavolal, aby zjistil, jestli je v místnosti teplo.“

„A je?“

„Je.“ Už byl v pohybu. Ne rychle — to na něm bylo to zvláštní, nikdy nevypadal rychle. Vypadal jako muž, který odchází z restaurace o kus dřív než účet. Zhasl lampičku. Pak světlo v kuchyni. Pak na verandě. Dům dostal barvu bouřky.

„Jak dlouho?“

„Čtyři minuty. Šest, když půjdou po břehu.“

„Přijdou od vody,“ řekla jsem. „Příjezdovka se u propustku zaplavuje. Četla jsem okresní geodetické zaměření ten den, co jsme sem přijeli — cokoliv těžšího než sedan v tom zapadne.“

Podíval se na mě na okamžik, který jsem si nemohla dovolit vychutnat. „Ty sis ten dům zinventarizovala.“

„Inventarizuju všechno. Jenom proto stojím za zabití.“

Vložil mi do ruky zavírací nůž a jeden po druhém mi na něm sevřel prsty, jako by nastavoval číselník na hodnotu, kterou potřeboval přesnou.

„Pravidlo pět,“ řekl. „Když půjdu k zemi, vyjdeš dveřmi do loděnice a půjdeš dál. Nevrátíš se pro mě.“

„Zaznamenáno.“

„Jano.“

„Řekla jsem zaznamenáno. Zaznamenáno není odsouhlaseno.“ Stejně jsem si vzala pohrabáč od kamen. Litina, pětasedmdesát centimetrů, těžší na pracovním konci.

„Tohle ne,“ řekl.

„Já vím.“ Nechala jsem si ho. V zádveří byla šedá rozvodná skříň s proužkem malířské pásky přes dvířka, popsaná něčí pečlivou rukou. HLAVNÍ DŮM. MOLO. LODĚNICE. REFLEKTORY J. REFLEKTORY S. Přečetla jsem si to první noc tak, jak člověk čte požární plán na dveřích hotelového pokoje — automaticky, zbytečně.

Já věci nezapomínám.

Přišli za čtyři minuty. Ne za šest.

První šly dveře k jezeru — ne vykopnuté, vypáčené, zárubeň se vylomila celá se zvukem, jako když praská strom. Pak přední. Obojí naráz.

Kilián sebou praštil o podlahu a strhl mě s sebou, jednou paží přes má záda, a stěna nad námi přestala být stěnou. Omítka. Písek v zubech. Někdo vyvolával čísla.

Okny k jezeru projel blesk a na čtvrt vteřiny je vytiskl doběla — čtyři muži, mokří po stehna, brýle stažené přes oči.

Noční vidění.

Přinesli si tmu s sebou a ta tma patřila jim.

„Dolejš.“ Hlas z kuchyně. Skoro příjemný. Skoro úřednický. „Dolejš, ustup. Zakázka byla přidělena jinam. Peníze stejně dostaneš.“

Cítila jsem, jak se mi jeho dlaň přitiskla na páteř.

„Odejdi předním vchodem. Nikdo tady s tebou nemá problém.“

Neřekl ne. Říct ne by stálo vteřinu a tu už utratil.

Zvedl se z podlahy. Následující čtyři vteřiny jsem si přehrála víckrát než cokoliv jiného v životě a pořád je nedokážu seřadit.

Tvar procházející dveřmi kuchyně. Kilián uvnitř něj. Nezastavil ho — byl uvnitř, jako se voda dostane dovnitř trupu lodi.

Mokré křupnutí. Tělo padající ve špatném tvaru. Sebral tomu muži zbraň, ještě než dopadl. Použil ji dvakrát. Záblesk z hlavně vytiskl místnost: stůl, židle, kávu, kterou jsem uvařila před hodinou, pořád tam stojící, pořád kouřící.

Tohle byl muž, kterého na mě poslali.

Sedm dní jsem přemýšlela, co to vlastně znamená. Teď jsem to věděla a to vědění mnou prošlo jako horko — hrůza a úleva spletené tak těsně, že jsem nedokázala najít, kde jedna z nich končí.

Pak šel k zemi.

Třetí přišel přes loděnici, za námi, od vody. Ramenem hodil Kiliána do kamen a litina zazvonila jako kostel. Šli do tmy spolu a ta tma byla jeho. On měl brýle. Kilián neměl nic.

Kilián vydal zvuk, jaký jsem ho nikdy neslyšela vydat.

Pravidlo pět říkalo dveře do loděnice.

Šla jsem opačným směrem.

Devět kroků do zádveří. Ušla jsem je poslepu, podle účetní knihy ve své hlavě — stůl, zárubeň, věšák, skříň — a prsty mi našly malířskou pásku.

Celý život jsem byla neviditelná. Přehlížená v místnostech, ve výborech, ve vlastní rodině, u stolu, kde jsem sestavila složku, kvůli které jsem stála za čtyři muže v bouřce. Tak jsem udělala jedinou násilnou věc, kterou jsem kdy doopravdy uměla.

Rozsvítila jsem v domě všechna světla.

HLAVNÍ DŮM. MOLO. LODĚNICE. REFLEKTORY J. REFLEKTORY S.

Přehodila jsem je všechny.

Dva tisíce wattů z okapu loděnice, lampy na molu, reflektory na verandě, každá žárovka v domě, všechno naráz, do očí, které jely na zesílení. Křik začal dřív, než dozněl zvuk jističů.

Je mýtus, že se noční optika prostě jen přesvětlí. Ona vzplane. Vezme to světlo a nalije ti ho do zadní části lebky. Tři vteřiny. Možná čtyři.

Kilián potřeboval jednu.

Vynořil se z toho jasu s mužovým vlastním nožem a dokončil to o kamna, a já jsem se neodvrátila. Chci to mít v zápisu. Dívala jsem se na všechno.

Poslední mě našel po sluchu. Byl obrovský a šel přes zádveří s oběma rukama nataženýma a jedna z nich se mi sevřela ve svetru.

Byl slepý.

Já ne.

Praštila jsem ho do krku pětasedmdesáti centimetry litiny. Ne filmový rozmach. Krátký, obouruč, vším, co jsem měla, tak, jak zatloukáte hřebík, na který jste naštvaní.

Sedl si. Vydal zvuk jako odtok.

Praštila jsem ho znovu.

Pak byla Kiliánova ruka na mém zápěstí, pohrabáč se zastavil a on jednou vyslovil moje jméno.

„Jano.“

„Já vím.“

„Můžeš přestat.“

„Já vím.“

Nepustila jsem ho dalších dvacet minut.

Bouřka pokračovala. Nikdo jí neřekl, že se něco stalo. Čtyři muži na podlaze pronajatého domu u jezera a déšť prostě dál byl počasím. Kiliánovi tekla krev z vlasové linie, z úst a odněkud zpod žeber, kam mě nenechal podívat. Měla jsem krev na obou rukou. Část z ní byla moje. Většina ne.

Přešel místnost ke mně. S mužem, který se ničeho nikdy nedotkne náhodou, je to takhle — když se konečně dotkne, cítíte to jako rozhodnutí. Vzal mi obličej do obou dlaní. Třásly se. Jeho ruce.

„Porušila jsi pravidlo pět,“ řekl.

„Dal jsi mi blbý pravidlo.“

„Jano—“

Políbila jsem ho. Chci v tom být přesná, protože si to hodlám do konce života pamatovat správně.

Nebylo to něžné. Bylo to čtyřiatřicet let, kdy se nikdo nedíval, a sedm dní, kdy on nekoukal na nic jiného, a vyšlo to ze mě jako něco, co se utrhlo z uvazu.

Vydal proti mým ústům tichý zvuk a pak přestal být opatrný. Zatlačil mě do zárubně. Moje ruce mu vjely do vlasů a nechaly tam otisky, na kterých mi nedokázalo záležet. Chutnal po mědi a dešti. Jeho ruka vjela do vlasů i mně, vzadu, sevřela se — netahala, držela, tak, jak držíte něco, za co už jste se rozhodli nést trest.

Nějaký muž mě šest týdnů sledoval. Měl moje zvyky ve složce, moji kávu, moje hodiny, na které straně postele spím. Byl to ten samý muž. Nebylo to ani vzdáleně to samé.

Být viděná není jako být zkatalogizovaná. Je to tohle.

Líbal mě tak, jak dělal všechno ostatní — úplně, bez jediného zbytečného pohybu, jako sekvenci, kterou si v hlavě přehrál už čtyřistakrát a konečně dostal povolení ji provést. To je ta část, která mě zlomila. Nacvičoval si to.

Nacvičoval si to celé týdny.

Opřel si čelo o moje. Teď jsme se třásli oba a ani jeden z nás nepředstíral, že je to zimou.

„Nedám tě zpátky,“ řekl.

Ne jsi v bezpečí. Ne nenechám je. Ne měkká verze — on měkkou verzi nemá. Moje, v jediné gramatice, kterou ovládá.

Skončil to telefon. Zabzučel pod mužem u kamen. Trpělivě. Úředně. Jako něco, co má rozvrh doručení. Kilián tam byl první. Vždycky tam byl první. Botou převalil tělo, vytáhl telefon z nosiče na hrudi a držel ho tak, abychom na něj oba viděli.

Žádný kód. Profesionálové pracovní telefon nezamykají. Spálí ho. Jedno vlákno. Odesláno před jedenácti hodinami. Adresa — naše adresa, okresní silnice, kód k bráně, počet venkovních dveří.

A pod tím ještě jeden řádek.

dorazí dnes v noci. spí vlevo.

Přečetla jsem si to dvakrát. Pak potřetí, protože potřetí jsem to přestala číst jako svědkyně a začala to číst jako účetní. Každé číslo v mém životě mi projde rukama. Znám je tak, jak jiní lidé znají hlasy.

„Je to zevnitř obžaloby,“ řekla jsem. Můj hlas vyšel rovně. To je ta věc, před kterou vás u šoku nikdo nevaruje — zníte úplně v pořádku.

Kilián sledoval můj obličej, ne telefon.

„Pelclová,“ řekl. Vlastně to nebyla otázka — procházel seznam.

„Ne.“

„Rous.“

„Ne.“

To číslo jsem vytočila možná čtyřtisíckrát. Narozeniny. Nemocniční parkoviště. Ve dvě ráno v nejhorší noci mého života, když moje matka vypadla z pořadníku špatným způsobem.

Znala jsem ho líp než svoje vlastní.

Déšť pokračoval.

„Jano,“ řekl. „Kdo.“

„Slávka.“