Dům u jezera vybrali za mě, tak jako za mě od října vybírali všechno. Tři sta kilometrů na sever. Jedna příjezdová cesta, a ta byla ze štěrku pod dvaceti centimetry starého sněhu. Rous tomu říkal zabezpečený objekt — takové slovo na to mají. Ve skutečnosti to bylo hlavně daleko.

Kilián dvakrát obešel okraj lesa, než mě pustil z auta. Dívala jsem se, jak se pohybuje mezi břízami, a přemýšlela o tom, že muž takhle opatrný strávil šest týdnů tím, že byl opatrný kvůli mně.

Uvnitř to páchlo naftou a studeným kamenem. Generátor bydlel v komoře vedle kuchyně a napájel světla a nic jiného. Zvedl můj telefon, abych viděla na ukazatel signálu. Jedna čárka. Pak žádná.

„Za hřebenem není signál,“ řekl. „Pevná linka je přeříznutá u sloupu. To není problém. To je záměr.“

„Takže sem nikdo nemůže zavolat,“ řekla jsem.

„Nikdo nemůže zavolat ven. Stejný drát.“

Kolem čtvrté přišla bouře a jezero začalo mluvit. Led to dělá, když sílí — dlouhé hluboké prasknutí, které putuje, jako když se na druhém konci budovy, o které si myslíte, že je prázdná, zavřou dveře.

Třetí den jsem uklidila kuchyňský stůl a řekla mu, ať si sedne.

Jednu věc lidi na mé práci nechápou. Výslech je jenom audit, na jehož druhé straně sedí člověk. Stejná disciplína. Neptáte se, co se stalo. Vyžádáte si dokumenty a sledujete, po kterém z nich sáhne jako po posledním.

Takže jsem nezačala tou fotografií. Nejdřív si postavíte základnu — necháte chlapa říct jedenáct pravdivých věcí, abyste ucítili teplotu té dvanácté.

Začala jsem najmutím. Devátý října. Zprostředkovatel jménem Pilát, což prý bylo zároveň jméno i funkce.

„Kolik ti zaplatili.“

Řekl mi to. Zapsala jsem si to. Na to číslo jsem nijak nezareagovala, což mě něco stálo, protože za to číslo by moje matka žila ještě roky.

„Jak jsi to měl udělat.“

„Čistě.“

Nechala jsem to ležet. Nechávala jsem ležet čísla celé týdny. Člověk je snazší. Pak jsem položila tu dvanáctou.

„Kolik lidí jsi zabil za peníze?“

„Devět.“ Řekl to, jako když se z papíru čte součet. Žádná pauza před tím, žádná potom.

„Kolik z nich bylo nevinných?“

A tam se to zlomilo. Podíval se na stůl. Kilián Dolejš, který sleduje všechno, se díval na stůl. „Jeden.“

„Jméno.“

Generátor hučel. Jezero někde venku pod sněhem prasklo.

„Alois Ledecký,“ řekl.

Mám velmi dobrou paměť. Není to dar, je to kartotéka. To jméno jsem znala.

Znala jsem ho tak, jak znáte slovo v jazyce, kterým nemluvíte — viděli jste ho, přešli jste ho, nikdy po vás nic nechtělo.

Došla jsem si pro svou pracovní kopii. Složku měla Pelclová. Já měla rekonstrukci, tři šanony, protože neumím ji nemít.

Příloha C. Personální soupis. Strana dvě stě osmnáct. Poznámka pod čarou čtyřicet jedna.

„Ledecký, A. — partner zakázky, Antonín. Zemř. 7. března, nehoda. Zakázku po něm uzavřel nástupce. Nevýznamné.“

Patnáct slov. Napsala jsem je já. Tu poznámku jsem četla stokrát a používala jsem ji — používala jsem jeho smrt jako datovou kotvu, protože zesnulý vám dá pevný bod, a já jeden potřebovala, abych ohraničila jeden březnový převod.

Použila jsem zavražděného muže jako časové razítko.

V místnosti se ozval zvuk a byla jsem to já, jak si sedám.

„Jano,“ řekl a já řekla: „Nech toho.“

A tady je poctivé pořadí, v jakém to přišlo. Hrůza byla až druhá. První přišlo ponížení.

Celý můj případ stojí na jedné tezi: nadace Rozsypalových nikdy neprošly auditem, protože Rozsypalovi audit nikdy nepovolili. Každé podání, které jsem postavila, stojí na téhle podlaze.

Je to špatně. Audit byl. Jednou. Dělal ho on. A já toho člověka založila pod personální obsazení.

„Nevýznamné,“ řekla jsem nahlas. „To je můj rukopis. Nalepila jsem na zavražděného člověka odborný termín a otočila stránku. A pak jsem použila týden, kdy jsi ho zabil, k ohraničení jednoho převodu, a ani jednou jsem se nezeptala, na co ten převod byl.“

„Nemohla jsi to vědět.“

„To není ten standard.“ Hlas mi vyšel plochý a příšerný. „Standard zní: zeptala jsem se. Nezeptala.“

Významnost je práh. Nastavíte hranici a všechno pod ní jde do šuplíku a vy máte dovoleno — jste vycvičeni, podporováni, placeni — ten šuplík neotevřít. Učila jsem to juniorům. Mám na to slajd.

V mém případu je díra velká jako člověk. Celé jsem to postavila na tom, že jsem se dívala jako první. Nebyla jsem. Byla jsem druhá.

Ten první dostal poznámku pod čarou.

Kilián se nepohnul. Sledoval mě tak, jak sleduje místnost, a já pochopila, že je to totéž — hledal na mně východy.

„Dej mě do ní,“ řekl. „Do své složky. Napiš do ní moje jméno.“

Zírala jsem na něj. „Ty chápeš, co to je.“

Řekl ano, tak, jak říká všechno.

„Je to přiznání. Ne mně — státní zástupkyni, které za šedesát osm dní začíná proces.“

„Vím, co to je.“

„Je to pětadvacet let až doživotí.“

„Je to důkaz,“ řekl. „Tvoje poznámka pod čarou je pád. Moje výpověď z toho dělá vraždu. Vražda z toho dělá predikátový trestný čin. Máš případ praní peněz. Přidej k tomu mrtvolu a máš zločinné spolčení.“

Řekl to jako člověk, který předčítá souřadnice. Pak mi dal zbytek. Datum. Místo. Způsob — řekl to prostě a já se přinutila to zapsat. Číslo kontraktu. Účet, přes který platba prošla a který jsem poznala. Příloha F.

Nadiktoval mi u kuchyňského stolu vlastní obžalobu a ani jednou mě nepožádal, ať to nepoužiju. Neřekl, že ho to mrzí. Neřekl, že se změnil. Řekl datum, způsob a číslo účtu.

Byla to ta nejromantičtější věc, jakou mi kdy kdo řekl, a chci mít v zápisu, že přesně vím, jak to zní.

Pracovali jsme do dvou do rána. K tomuhle se pořád vracím. Ne k tomu přiznání — k té práci.

Rozložila jsem po stole Přílohu C a on bez vyzvání přitáhl lampičku a natočil ji tak, aby světlo dopadalo na papíry a ne mi do očí.

Neuměl číst rozvahu — uměl číst trasu.

Položila jsem před něj převod a on řekl, to je úterý, a v úterý ten rok starý pán létal, a platba téhle velikosti se nepohne, aniž by byl v místnosti. Pak jsem se vrátila do cestovního plánu a on tam byl.

S touhle složkou sedím u kuchyňských stolů dva roky. Sama. V bytech, hotelových pokojích, v konspiračním bytě s hlásičem kouře, který jedenáct dní každých devadesát vteřin pípal.

Někdy tu noc jsem zvedla oči a na stole byl druhý hrnek. To je celé. Druhý hrnek, ještě teplý, který jsem neudělala já.

Poprvé v životě měla ta práce svědka.

A pomyslela jsem si, docela jasně: dám toho muže do své složky a celou dobu, co to budu dělat, po něm budu toužit. Ještě jsem nepřišla na to, jestli jsou to dvě věci, nebo jedna.

Kolem jedné zvedl hlavu a řekl: „Pravidlo jedna.“ Uměla jsem je nazpaměť. Dveře si nevybíráš ty. Podívala jsem se. Vybrala jsem si okno.

„Bouře je hlasitější než my,“ řekla jsem.

„To není argument. To je naděje.“

Ale nepřesunul mě. Šest týdnů se mnou zacházel jako s nákladem, a teď místo toho obešel stůl a postavil se mezi mě a sklo, což je něco úplně jiného. Byl hodně blízko.

„Můžu se tě na něco zeptat,“ řekla jsem a on řekl ano.

„Co o mně víš, co ti nikdo neřekl?“

„Počítáš schody,“ řekl. „Každé schodiště. Na posledních třech se ti hýbou rty.“

„To je — no dobře.“

„Účtenky nosíš v kabátě, ne v tašce, protože tašku můžeš někde položit.“

V krku se mi něco stalo. „A dál?“

„Spíš vlevo.“ Řekl to tiše, jako omluvu, na kterou neměl slovník. „Vždycky ne. Přesunula ses po matčině smrti, protože telefon se nabíjí na pravé straně, a jedenáct měsíců jsi spala tam, odkud na něj dosáhneš.“

To nikdo nevěděl. Já to nevěděla. Jedenáct měsíců, a nikdy jsem si toho nevšimla. On mě šest týdnů pozoroval a přečetl to ze mě jako položku ve výkazu.

„To je sledování,“ řekla jsem a v hlase mi už nic nezbylo.

„Ano.“

„Je to taky poprvé v životě, co mi někdo věnoval pozornost.“

„Já vím,“ řekl. „To je ta část, se kterou nic nenadělám.“

Bouře hlasitě bila do skla. Zvedl ruku, zastavil ji centimetr od mé tváře a nechal ji tam, protože se nikdy nedotkne ničeho, co si předtím nezměřil.

Ten centimetr jsem překlenula. Chci, aby i tohle bylo v zápisu. Byla jsem to já.

Vydechl. Ústa měl skoro na mých — to konkrétní nesnesitelné skoro, tak blízko, že jsem cítila tvar slova, které neřekl.

Pak někde v domě zazvonil telefon. Ne můj — můj ležel v šuplíku s vyndanou baterií, protože on tu baterii vyndal.

Kilián proti mně strnul.

„Ten není můj,“ řekl.

Zazvonil znovu. Trpělivě. O dvě místnosti dál, ve tmě, v domě, který dvakrát prohledal. U jezera nebyl signál. Sám mi ukazoval ten ukazatel. Sám mě donutil dívat se, jak klesá na nulu.

Ruka mu spadla z mé tváře. Nebyl napjatý. Byl srovnaný — člověk, který nahlíží do seznamu, jejž si sepsal už dávno.

„Jano.“ Naprosto klidně. „Neber to.“

Zazvonil potřetí.

Někdo nám volal tak jako tak.