Pilát volal ve 4:12 ráno.

Kilián byl vzhůru od tří. Podle postupu měl čtyři hodiny spát, dokud byl dům studený a východy zajištěné. Východy zajistil a nespal. Nezkoumal to.

Hovor vzal v zádveří, dvě stěny a schodiště od místa, kde spala. Teď spala na levé straně. Lampička rozsvícená. Pátou noc po sobě.

„Jsi po splatnosti,“ řekl Pilát, a řekl to přívětivě.

„Já vím.“

„Jedenáct dní. Absorbuju to na své straně a chci, abys slyšel, že to absorbuju, protože lidé, kterým se zodpovídám, se po tobě začali ptát jménem. To je jiný druh rozhovoru.“

Pilát mluvil stejným hlasem, jakým posouval dodací lhůtu. Za devět let ho Kilián ani jednou neslyšel zvýšit hlas. To bylo na Pilátovi to podstatné — dokázal probírat smrt ženy jako problém s harmonogramem. Politováníhodné. Řešitelné. Nikdo konkrétní za to nemůže.

Kilián mu podal operační přehled. „Maršálové devátého prostřídali ochranný detail. Na tomhle pozemku jsou o dvě policejní těla víc než minulý týden. Rous spí ve voze na začátku příjezdovky a spí špatně.“

„Hm.“

„Vypadla z rozvrhu. Nevychází z domu, nepoužije dvakrát stejnou místnost a přestala si přede mnou brát hovory.“

„Hm.“

„Cokoli teď udělám, se stane uvnitř policejní ochranky, kterou bych pak musel nějak vykázat. To není zakázka. To je hon na člověka s mým obličejem na plakátu.“

Každé slovo byla pravda. Nic z toho nebyl důvod.

„Zvládl jsi těžší,“ řekl Pilát, a nemýlil se.

Zvládl. Před sedmi lety přišla přes Piláta složka se jménem. Alois Ledecký. Jedenačtyřicet. Partner zakázky na auditu nadace Antonín Group. Ve složce stálo, že Ledecký odvádí peníze z nadací, které audituje, na vlastní účty, a byla v ní čísla, a ta čísla byla dobrá.

Kilián ji přečetl dvakrát. Nikdy je nečetl dvakrát.

Nenašel na tom nic špatného. Nenašel v tom ani nic, co by toho muže dělalo nutným. Zakázku přesto vzal — čtyři sta osmdesát tisíc, polovina při zadání, polovina po potvrzení — a papíry byly čisté.

Sedmého března. Opletalově, parkovací dům, čtvrté patro, ve 21:40. Trvalo to jedenáct sekund. Do okresní evidence to šlo jako pád — protože to pád byl.

Ledecký nekradl.

Ledecký byl čtrnáct týdnů v dokumentování čtyř nadací a způsobu, jakým přes ně Nadace Rozsypalových pral peníze. Byl první, kdo se o to kdy pokusil. Jeho smrt byla uzavřena jako nehoda a teď stála jako jediný řádek — jméno, datum, příčina — ve složce zamčené ve policejní důkazní místnosti pod podpisem Jany Valové.

Aritmetika tedy byla čistá. Zabil prvního člověka, který se o to pokusil. Na druhého měl smlouvu.

Tuhle zakázku vzal z jednoho důvodu, a nebyly to peníze. Objednávka na Ledeckého přišla přes Piláta. Pilát věděl, čí ruka za ní byla. Pilát by to jméno pod správným tlakem řekl, a Kilián ten tlak zatím nenašel.

Nahoře přijal její váhu osmý schod. Byl to ten, který mluvil. Šla dolů pro vodu — dělala to teď ve čtyři, každou noc od té střelby.

Stál ve tmě zádveří s telefonem u ucha a oběma rukama volnýma. Zastavila se u dřezu zády k místnosti. Dva metry volné podlahy — žádná překážka a kohoutek tekoucí dost hlasitě, aby přehlušil přechod.

Měl šest sekund.

Strávil je počítáním obratlů, které jí vystupovaly nad límcem, a závěrem, že zhubla.

To byla pátá.

Pět čistých příležitostí za devatenáct dní. Pět důvodů — každý z nich operačně správný — a každý založil tak, jak zakládal všechno. Nevracel se a složku nečetl.

„Kiliáne.“

„Pořád tady.“

„Budu štědrý, protože se známe dlouho.“ Na Pilátově straně se beze spěchu pohnul papír. „Čtrnáctého. Můžu to podržet do čtrnáctého. Potom to přestane být moje složka a já přestanu být ten, s kým mluvíš. Bral bych to jako ztrátu. Osobně.“

Osm dní.

„Rozumím.“

„Dobře.“ Pauza, vřelá jako účtenka. „Ještě jedna věc, aby v tom později nebylo překvapení. Jestli čtrnáctý uplyne, pošlou Brandta.“

Kilián neřekl nic.

„Pracoval jsi po boku Brandta, jestli to mám správně.“

Pracoval. Oděsa, před čtyřmi lety — jedno jméno na smlouvě.

Z toho domu vynesli čtyři těla.

„Dobře se vyspi,“ řekl Pilát a zavěsil.

Brandt nedělal čistě.

Brandt dělal celou budovu.