Za mnou se otevřely dveře od koupelny a já se neotočila.

Vyšla s ním pára. Dosáhla mi na zadní strany paží, teplá, a pak už ne. Na podlaze u kolen jsem měla otevřenou jeho tašku a ve zdravé ruce jeho fotku, na které jsem byla já.

Neexistuje nevinný způsob, jak se nechat takhle přistihnout — a nevinný způsob, jak někoho vyfotit, taky ne. Takže jsme si byli kvit. Ani jeden z nás nebude ten poškozený.

Já na schodech před svým starým domem. Jedna papírová taška s nákupem, ruku pod ní. Květnové světlo na zábradlí. Dlouhý objektiv. Dost dlouhý na to, abych to nikdy neucítila. Na té fotce se dívám na nic, tak jako se každý večer devět let dívám na nic, a pusu mám mírně pootevřenou.

Datováno 12. května. Rous ho postavil do mých dveří 2. června — dvacet jedna dní, máme-li být přesní, a já jsem přesná vždycky.

V tašce byla i pistole. Odsunula jsem ji stranou jako sešívačku. Zastavil se metr za mnou. Slyšela jsem, jak se v podlaze přesunula váha. „To je moje,“ řekl.

Čekala jsem na zbytek. Strávila jsem jedenáct let u stolů naproti mužům, kteří vysvětlovali nějakou nesrovnalost, a vždycky je tam nejdřív nádech — to malé nabrání dechu, než dorazí ta historka.

Nenadechl se.

„Otoč se,“ řekla jsem a otočila se sama, protože tohle jsem nehodlala dělat do zdi. Ručník v bocích. Na ramenou mu pořád stála voda. Vlasy od ní tmavé. V obličeji vůbec nic.

„Kdo tu fotku udělal.“

„Já.“

„Než tě ke mně přidělili.“

Nezjemnil to a nezaokrouhlil to. „Tři týdny předtím.“

„Tak to řekni celé,“ řekla jsem. „Poznám, jestli něco ubereš.“ Ve vedlejší místnosti naskočila lednice. Na čtyři vteřiny to byl nejhlasitější předmět na světě.

„Najali mě, abych tě zabil,“ řekl.

Věděla jsem to od chvíle, kdy jsem si přečetla to datum. Vědět a slyšet jsou dvě různé položky — jedno je odhad, druhé účtenka.

Pořád jsem čekala, až to dorazí. Nedorazilo. Někam se to velmi tiše založilo, stejně jako tehdy ten telefonát o matce, a došlo mi, že to zaplatím později, ve splátkách.

„Jak dlouhá byla ta sprcha.“

„Devatenáct minut.“

Hlas mi vyšel plochý a cizí, něčí jiný. „Ani jednou jsi ji nepřetáhl přes jedenáct. Měřím věcem čas. Je to nemoc.“ Neřekl nic.

„Nechal jsi tu tašku tam, kde na ni dosáhnu.“

„Ano,“ řekl.

Tehdy se mi rozjely ruce. Ne u té fotky. Ne u té věty. U té aritmetiky — že to zařídil tak, abych to našla, a pak stál devatenáct minut pod vodou a čekal, co z té místnosti vyjde.

Zvedla jsem pistoli.

Obě ruce — tak, jak ji člověk drží, když ji nikdy nedržel a jen to vždycky viděl dělat druhé. Byla těžší, než vypadala, a nechtěla zůstat tam, kam jsem ji dala. Díval se, jak se hlaveň hýbe. Sám se nehnul.

„Nedělej to,“ řekla jsem.

„Nedělám.“

„Proč jsi to neudělal.“ Nevyšlo to jako otázka. Neměla jsem dost dechu na její tvar.

„To ti neřeknu.“

„Dnes v noci?“

Souhlasil se slovy dnes v noci. Neřekl nikdy a oba jsme tam stáli a poslouchali, jak to neříká. „Kdo tě najal.“

„Ty už víš, kdo tě chce mrtvou,“ řekl. „Neurážej sama sebe.“

„Chci to jméno z tvojí pusy.“

„Ne.“

Pistole z něj sjela a já ji přitáhla zpátky. Lokty mi změkly. Palec nahmátl něco rýhovaného a já nevěděla, co to je.

Řekl to jako kontrolní seznam, protože všechno, co mi kdy řekl, byl kontrolní seznam. „Čtyři pravdivé věci. Pak si dělej, co chceš.“ Pravidla. Samozřejmě. Ten člověk čísloval všechno — patrně včetně mě.

„Jedna. Poslali mě.“

„Dvě. Neudělal jsem to. Měl jsem příležitosti — víc než jednu.“

„Tři. A neudělám to.“

„Čtyři. Neřeknu ti proč. Ne dnes v noci. A budeš v tom muset žít.“

Řekla jsem: „To poslední není pravdivá věc. To je prognóza.“ V koutku úst se mu něco pohnulo a bylo pryč dřív, než jsem to stihla někam zaúčtovat.

„Je zajištěná,“ řekl. Podívala jsem se dolů. Samozřejmě že jsem se podívala dolů. Jsem typ člověka, který kontroluje.

„Levá strana,“ řekl. „Pod palcem.“ Páčka se pohnula s cvaknutím mnohem menším, než by něco takového mělo mít dovoleno vydat.

„Teď není,“ řekl.

A pak se otočil. Ne odvrátil. Otočil. Úplně dokola.

Měla jsem před sebou dlouhou mokrou plochu jeho zad, tři metry od nabité pistole v rukou ženy, která neudržela vlastní paže v klidu.

Nízko na rameni měl starou jizvu, bledou a špatně sešitou, a pamatuju si, že jsem si pomyslela, že ten, kdo to dělal, spěchal, a hned nato, že za chvíli budu druhá, kdo ho ve spěchu otevře.

Šel ke dveřím. Nespěchal. Nepoužil zrcadlo na chodbě — a na chodbě zrcadlo je a tenhle dům si první noc sám vyčistil.

Věděl, kde je v něm každý úhel. Všechny je odmítl. Pak chodba. Pak nic.

Chci vysvětlit, co to se mnou udělalo, a udělám to špatně.

Celý život mě přehlížejí. Je to tichý způsob života a postavila jsem na něm kariéru. První muž, který se na mě opravdu podíval — pořádně, tak, jak se člověk dívá na věc, které hodlá porozumět — za to byl placený.

A pak mi podal jedinou věc, která mu zbývala — tu ránu — a odešel z místnosti, abych ji mohla vypálit o samotě.

Nezůstal se dívat. Nenutil mě to udělat před ním. Přenechal mi místnost, tak jako se někomu přenechá místnost, aby v ní truchlil, a to, s čím mě nechával o samotě, byla jeho smrt.

Bylo to to nejintimnější, co mi kdy kdo udělal. Nikdy v životě jsem se tak nebála.

Nevystřelila jsem.

Stála jsem tam, dokud pistole nezačala být těžká. Pak jsem šla do ložnice a sedla si na podlahu vedle postele.

Vlevo. Na straně, kde spím. Což byla věc, kterou věděl, ještě než mě potkal.

Pak jsem to srovnala, protože to je jediné, v čem jsem kdy byla dobrá.

Ne strach. Strach tě donutí vystřelit. Nedonutí tě sklopit hlaveň. Ani strategie — za šest dní jsem naspala čtyři hodiny. Nezbylo ve mně nic dost chytrého na to, aby to byla strategie.

Nevystřelila jsem na něj, protože jsem mu věřila.

To je ta položka. To je to jediné číslo, které tam nepatří, a našla jsem ho tak, jak je nacházím všechna — tím, že mi nic jiného nevycházelo.

Věřila jsem muži, který byl placený za to, aby mě zabil.

Byla to ta nejnebezpečnější věc, jakou jsem kdy udělala.