Čtyři sta šest lidí, a Kilián je spočítal, ještě než si sedl. Bylo to mimovolné. Byla to první věc, kterou udělal s každou místností, a jedenáct let ho to drželo naživu. Devět východů. Dva, na kterých záleželo.

Posadili ho do druhé řady u uličky, s ochráncem po každé straně a s rukama v klíně pod kabátem, který nebyl jeho. Oblek taky nebyl jeho — někdo z Pelclové kanceláře odhadl ramena a odhadl je malá.

Ve policejní vazbě byl pět dní.

Soud zasedl v 9:04. „Obžaloba předvolává Janu Valovou.“

Vstala a místnost se otočila. Celá — čtyři sta šest hlav najednou, jako když voda teče do odtoku.

Strávil šest týdnů tím, že se ji učil, ještě než mu někdo platil za to, aby dýchala, a za celou tu dobu ani jednou neviděl, že by si nějaká místnost všimla, že v ní je.

Šla ke svědecké lavici. Neudělala to, co dělají lidi — ruka do vlasů, pohled nahoru na galerii, malá omluva v ramenou.

Vzala si ten šedý kostým. Ten kostým znal — byl dva roky starý. Manžeta na levém rukávu se na kraji roztřepila a ona ji podehnula, a nikdo v té místnosti to neuvidí kromě něj.

„Zvedněte pravou ruku.“

Vypovídala dvě hodiny a jedenáct minut a nic z toho nehrála. Provedla je penězi tak, jak člověk provádí domem, který sám postavil. Čtyři nadace. Patnáct miliard korun dovnitř a tytéž peníze ven — s dětským onkologickým fondem vyraženým na boku.

Uměla říct číslo tak, že přestalo být číslem. V porotě se nikdo nepohnul.

Pak se jí Pelclová zeptala, proč s tím začala.

„Růžena Valová,“ řekla Jana. „Lůžko dvanáct. Byla devatenáct týdnů na pořadníku kardiologické kliniky na Legerově a ve čtvrtek jí schválili pokoj a v úterý zemřela na chodbě.“

„A program té kliniky?“

„Nadace Antonín Group restrukturalizovala své dárcovství.“

Řekla to přesně tak, jak říkala směrovací kódy. Stejná plochost, stejné tempo — a v šesté řadě si nějaká žena přiložila ruku k ústům. Jana to neviděla. Nikdy v životě nečekala, že by na ni místnost reagovala, takže se to nikdy nenaučila sledovat.

Kilián ji viděl optikou na devadesát metrů. Ve dveřích na čtyři. Přes polopropustné zrcadlo ve policejním suterénu před pěti dny — se zápěstími připoutanými k noze stolu — zatímco předávala státu složku, která ho vykoupila z domu, ze kterého neměl co odcházet.

Bylo to poprvé, co sledoval, jak ji vidí ostatní. Na to neexistoval postup.

Někdy ve druhé hodině zkontroloval východy a zjistil, že je nemá. Devět bylo číslo, které si kdysi zapsal o jiné místnosti.

Získal je zpátky. Trvalo to čtyři sekundy. Za jedenáct let nikdy čtyři sekundy nepotřeboval.

Předvolali ho po obědě. Zástupci mu u zábradlí sundali pouta a on prošel uličkou kolem čtyř set šesti lidí a položil ruku na knihu.

Pelclová nic z toho nezjemnila. Požádal ji, aby to nedělala.

„Pane Dolejš. K čemu vás najali?“

„Zabít ji.“

Někdo na galerii vydal zvuk.

„Kdo?“

„Zprostředkovatel jménem Pilát. Na pokyn Nadace Rozsypalovýchu.“

„Kde jste byl, když jste ten kontrakt přijal?“

„V jejím domě.“

„V jaké funkci jste byl v jejím domě?“

„Byl jsem její ochranka.“ Soudce dal místnosti čtyři sekundy a pak už ne.

„Zabil jste už někdy, pane Dolejš?“

„Ano.“

„Koho?“

„Aloise Ledeckého. Jedenačtyřicet. Partner zakázky na auditu nadace Antonín Group. Před sedmi lety, sedmého března, čtvrté podlaží parkovacího domu na Opletalově, ve 21:40. Trvalo to jedenáct sekund a do okresní evidence to šlo jako pád.“

„Proč?“

„Odměna byla dvanáct milionů korun. Polovina při zadání, polovina po potvrzení. Papíry byly čisté.“

Nic z toho si nenacvičil. Nebylo v tom co nacvičovat.

„Byl Alois Ledecký z něčeho vinen?“

„Ne.“

To byla celá odpověď. Pelclová ji nechala stát jedenáct sekund — věděl to, protože je počítal. Pak promítla důkaz.

Memorandum o ukončení zakázky, čtyři strany, podepsané dodavatelem, založené k úhradě šesti milionů korun z osmnáctého března — jedenáct dní po Opletalově — uvolněné z rozpočtové položky s názvem náprava profesních zakázek, na kterou měl na celém světě oprávnění sáhnout přesně jeden člověk. Parafované na okraji ženou, která podepisovala všechno, protože žena, která podepisuje všechno, se za celý život ani jednou nebála papíru.

Jana to našla sama. Za tři dny. V pronajatém pokoji. Potom, co odešel.

Ten dokument byl její.

On byl jenom ten muž, který jim mohl říct, co se za to koupilo.

Hollis se do něj pak dvě hodiny opíral a byla to kompetentní práce. Prokázal, že Kilián jedenáct let profesionálně lhal. Prokázal těch dvanáct milionů. Prokázal Odessu — což Kilián nečekal a nerozporoval.

Pak udělal svou chybu. „Pane Dolejš. Za těch osmdesát jedna dní, co jste žil v tom domě — kolik jste měl příležitostí zabít Janu Valovou?“

„Dvanáct.“

Hollis se na to slovo otočil k porotě. Bylo to pro něj dobré slovo. „Dvanáct.“

„Ano.“

„Popište je.“

Pelclová nevznesla námitku. Až potom pochopil, že to viděla přicházet a nechala to přijít.

„Druhá noc. Sešla dolů pro vodu ve 2:14. Čtyři schody dolů na podestu u prádelny, stará dlažba, mokrá od mých bot. Pád na tom schodišti se čte jako pád. Měl jsem čtrnáct sekund.“

„Pokračujte.“

„Čtvrtý den. Auto, na okresní silnici za přehradou.“

„Pokračujte.“

„Pátou byl devatenáctý den. Ve čtyři ráno, kuchyňský dřez, kohoutek puštěný dost nahlas, aby přehlušil přechod místností. Šest stop volné podlahy. Šest sekund.“

„Pokračujte.“

„Dům u jezera, v bouři, s vypnutým proudem a bez jediného policejního těla v okruhu patnácti kilometrů.“

Hollis přestal říkat pokračujte.

„Jedenáctou byly schody před jejím pokojem, tu noc, co jsem se vrátil z Delancey. Míň než sekunda a četlo by se to jako pád. Tu jsem si zapsal jako dostupnou.“

„Pane Dolejš—“

„Dvanáctou bylo ráno, kdy jsem odešel.“

„Pane Dolejš.“

„Spala. Šest týdnů spala s rozsvícenou lampičkou a to ráno ji nepotřebovala, tak jsem ji zhasl.“

„To je—“

„Pak jsem chvíli stál ve dveřích. Pak jsem šel.“

Čtyři sta šest lidí, a on slyšel hodiny. „Ptal jste se,“ řekl Kilián.

Hollis položil obě ruce na zábradlí a šel po tom, kvůli čemu přišel. „Tak proč jste to neudělal?“

Věděl, že ta otázka přijde, už od domu u jezera. Nic si nepřipravil, protože neměl nic kratšího než pravdu.

Jednou se podíval do druhé řady, a pak už ne.

„Věděl jsem, na které straně postele spí, ještě než jsem kdy slyšel její hlas,“ řekl. „V žádné složce to nestálo. Nikdo si nikdy nedal tu práci to zjistit.“

„To není odpověď, pane Dolejš.“

„Je to jediná, kterou mám.“

Pelclová vstala k doplňujícímu výslechu a položila mu jedinou otázku. „Pane Dolejš, co vám ta dohoda se státem přinesla?“

„Jedenáct let.“

Sedla si. Porota byla venku devět hodin a čtyřicet minut. Devatenáct bodů obžaloby. Vinni v devatenácti.

Viktor Rozsypal plakal, což ohromilo novináře a neohromilo Kiliána, protože Viktor byl odjakživa jenom ta část, která se dala vyfotit.

Kamila ne. Kamila jménem poděkovala zástupci, který jí nasadil pouta, a zeptala se, jak je na tom s kolenem — jméno, které se někde v té budově naučila a nechala si ho, tak jako si nechávala všechno, pro případ, že by jednou mělo cenu.

To byla celá její reakce, a bylo to horší než jakákoli jiná verze.

Jeho vlastní jednání bylo v pátek. Pelclové kancelář otevřela na sedmi letech — podstatná součinnost, memorandum o spolupráci, soudce, který by to podepsal, aniž by to četl dvakrát.

Přečetl si to číslo a řekl jí, že je špatně. Ledeckému bylo jednačtyřicet. Ledecký měl v šuplíku čtrnáct týdnů práce a dceru, které bylo na Opletalově devět a teď je jí šestnáct.

Sedm se nedalo srovnat.

To slovo si vzal od Juny. Použil ho stejně.

Napsali jedenáct.

Potom mu dali u zábradlí třicet sekund, protože zástupce byl unavený a byl konec dlouhého týdne. Neřekla nic z toho, co lidi říkají. „Donutil jsi je napsat jedenáct.“

„Sedm se nedalo srovnat.“

Podívala se na něj tak, jak se dívala na číslo, které bylo špatně. „To je moje slovo.“

„Já vím.“ Zástupcova ruka mu dosedla na paži. Kilián to proměnil ve vlastní pohyb, aby to nebyl pohyb zástupcův. „Devátého listopadu,“ řekl.

„Co?“

„To je to datum. Nepočítej dny. Počítáním se prodlužují.“

Pak ho odvedli dveřmi nalevo, což byly ty, které by si vybral.

Spočítal si je to ráno v dodávce, ještě než věděl, jestli to číslo bude potřebovat.

Tři tisíce čtyři sta osm.