Pilát přijel osobně.

Za čtyři roky to udělal dvakrát — pokaždé proto, aby ukončil ujednání. Vybral si parkoviště za lékárnou na Delancey.

Nebyla to náhoda. Pilát neměl náhody — měl výběry.

Kilián počítal, ještě než vystoupil. Čtrnáct aut. Dvě obsazená, obě civilní. Jedna kamera nad nakládacími dveřmi, podle rzi šest měsíců mrtvá. Pilát držel papírový kelímek, který neměl v úmyslu vypít. „Dolejš.“

„Jste daleko od svého stolu.“

„Přinesl jsem papíry.“ Poplácal si kabát a žádné nevytáhl. „Považujte to za konkludentní.“

„Řekněte to.“

„Klient mě požádal, abych byl otevřený. Vysvětlil jsem, že otevřenost je mimo můj sazebník.“ Otočil kelímkem o čtvrt otáčky. „Ona na tom trvala.“

Kilián sledoval jeho ruce. „Ledecký,“ řekl Pilát.

Kilián se vůbec nepohnul.

„Ten příkaz si auditujete od března. Potichu. A špatně, mám-li být upřímný — ptal jste se tří lidí a všichni tři mi fakturují.“

„Dal ho Viktor.“

„Viktor byl v Dubaji a fotil se vedle dítěte na vozíku.“ Pilát zněl skoro laskavě. „Viktor věci nepodepisuje. Viktor je odhaluje.“

„Tak kdo.“

„Kamila,“ řekl Pilát.

Řekl to stejně, jako říkal čtvrtek. „Bylo jí třiatřicet. Ledecký měl jedenáct stran a v pondělí schůzku v centru.“ Kelímek se otočil znovu. „Přečetla si jeho stránky. Pak si přečetla vaši složku. Dvě rozhodnutí, jedno odpoledne.“

Sedm let jedno jméno, které neměl. Dostal ho za necelou minutu — zadarmo. „A tahle zakázka,“ řekl Kilián.

„Ach.“ Pilát se usmál dolní polovinou obličeje. „Vy si myslíte, že jste tu práci vzal.“

„Vzal jsem ji.“

„Byl jste pro ni vybrán. To není táž transakce.“

Kilián neřekl nic.

„Doceňte ten tvar. V mém oboru nikdy nikdo nic nedocení.“ Pilát zvedl prst. „Ve složce Valové je Alois Ledecký. Nešťastná náhoda, jeden řádek, jedna poznámka pod čarou. Celý řetězec nadací postavila přes něj.“

„Takže v ní zůstane.“

„Musí. Vytáhněte ho a jejímu vzorci chybí čtyři roky.“ Druhý prst. „A každý, kdo za tu nit zatáhne dost silně, nakonec dojde k vám.“

„Tak mě označí.“

„Tak vás označí — a to je den, kdy její případ přestane existovat.“

„Muž, který spáchal vraždu uvnitř důkazního materiálu, jejž sama sestavila, není svědek. Je to kontaminace.“ Pilátův hlas zůstal rovný. Potvrzení termínu dodání. „Řetězec držby důkazů není pravidlo o papírech, Dolejš. Je to pravidlo o rukou. Ty vaše jsou špinavé uprostřed těch jejích.“

„Svědčil bych sám proti sobě.“

„To byste udělal s radostí. Nic to nemění. Nikdo nemusí dokazovat, že jste se dotkl jediného dokumentu — stačí se zeptat, jestli jste mohl. Od té chvíle nese každá stránka, ke které jste se přiblížil, otázku, a otázka je všechno, co potřebují. Potom už to není důkaz. Je to obvinění s poznámkami pod čarou.“

„Uzavřete to,“ řekl Pilát, „a ona nikdy nebude svědčit. Neuzavřete to, ona vás označí a složka umře i s vámi uvnitř. Klient je vůči oběma variantám upřímně lhostejný.“

„Postavila to tak.“

„Postavila to dřív, než vás vůbec zasvětili. Vada jste byl vy. Vybraný a nainstalovaný.“ Odložil nedotčený kelímek na střechu cizího auta. „Neexistuje verze, ve které jí pomůžete.“

Nastoupil do sedanu, který celou dobu běžel na volnoběh. „Výplaty jdou ve čtvrtek,“ řekl Pilát přes sklo. „Byla by to laskavost.“

Kilián stál na parkovišti devět minut. Pak to spočítal tak, jak se staví střelecké řešení. Ne hmatáním po odpovědi. Vylučováním, popořádku.

Jedna. Bude svědčit. Tomu nezabrání nic na světě.

Dvě. Buď Ledecký ve složce zůstane, nebo složka nedokazuje nic.

Tři. Ledecký ve složce znamenal dřív nebo později i jeho vlastní jméno. Už ho o ně požádala. Už řekl ano.

Čtyři. Jeho jméno ve složce složku zabíjelo.

Pět. Mohla tedy unést Ledeckého, nebo mohla unést jeho. Ne obojí.

Šest. Neexistovalo ujednání, ve kterém by stál v té soudní síni a pomáhal jí.

Projel to znovu od začátku. Vítr. Pokles. Vzdálenost.

Vyšlo to stejně.

Do tohohle šel proto, aby zjistil, kdo dal příkaz na Ledeckého. Teď to věděl. Všiml si, že už nějakou dobu drží ruku na dveřích auta, aniž by je otevřel.

Zaznamenal odchylku. Nepojmenoval ji.

Před dvěma nocemi lampička v jejím pokoji zhasla.

Ne vypínačem na zdi při jeho obchůzce — ona sama, z postele, záměrně, ve 23:40. Díval se, jak světlo pode dveřmi zhaslo, a zůstal na chodbě tak dlouho, že se ho Rous dvakrát zeptal, jestli se něco neděje.

Nic se nedělo. Přestala ji potřebovat.

Spala vlevo. Věděl to dřív, než mu kdokoli platil za to, aby dýchala. Tehdy to bylo sledování. Pro to, co to bylo teď, už slovo neměl.

Nebyl to faktor. Do řešení to nevstupovalo.

Nastoupil do auta. Jedenáct čistých příležitostí a ke každé důvod. Někde u toho jezera je přestal zapisovat.

V domě seděl ve tmě kuchyně a napsal ty tři řádky, jako už jedenáct let.

Počasí. Pohyb. Okno.

Pod počasí napsal jasno. Pod pohyb napsal žádný.

Pod okno napsal poprvé: k dispozici.