Slávka Okaforová byla v mém telefonu deset let a nesmazala jsem z toho ani slovo. V pondělí projely pluhy a v úterý jsem si v autě přečetla celou konverzaci, až úplně od začátku, zatímco Kilián řídil a nechal mě. Někdy ve čtvrtém roce mi začala posílat fotky ošklivých psů. Bez popisku. Jen ten pes.

Dvě stě šest psů. Spočítala jsem je, protože počítání je to, co dělám místo pláče.

Za přehradou řekl: „Nemusíš to dělat dneska.“

Nezvedla jsem oči od telefonu. „Ve čtvrtek má její matka rehabilitaci. Bude v budově dvě hodiny.“

„Na to jsem se neptal.“

Vrátila jsem se ke psům. „Vím, na co ses ptal.“ Nechal to být — jedna z mála uklidňujících věcí na něm.

Zátiší byl hezčí než cokoli, k čemu se moje matka kdy dostala. Nízké cihly. V lednu posekaná tráva. Fungující fontána.

Moje matka umřela na lehátku na chodbě, protože jedna klinika přišla ve špatném třetím čtvrtletí o financování. To čtvrtletí znám. Znám tu položku. Referenční číslo té platby bych odříkala zpaměti.

Ve vestibulu byla stěna dárců — písmena z kartáčované oceli, ta, co stojí víc než ten dar.

NADACE ANSEL GROUP — KŘÍDLO NÁSLEDNÉ PÉČE.

Stála jsem před ní tak dlouho, že se pro mě Kilián vrátil.

„Jano.“

„Důkaz čtyřicet jedna,“ řekla jsem. Čekal. V čekání je velmi dobrý. Nespustila jsem oči z té oceli. „Antonín je ta nadace, co zařízla kliniku mojí matky. Jsou to stejné peníze. Moji pohřbily a tu Slávčinu drží v teple.“

Jedna účetní kniha. V každém sloupci jedna položka. Vycházelo to. To bylo na tom to obscénní. Vycházelo to dokonale.

Pokoj 214. Slávka předčítala sportovní stránku ženě, která ji už nesledovala, hlasem, který si drží už čtyři roky. Uviděla mě ve dveřích a celá tvář se jí otevřela.

Deset let té tváře.

Pak se zavřela.

Věděla to. Věděla to dřív, než jsem cokoli řekla — a to mi prozradilo víc, než by prozradilo přiznání. Vyšla na chodbu a Kilián si vzal požární dveře a proměnil se v nábytek.

„Jano—“

Zůstala jsem stát. „To číslo, co poslalo zprávu o domě u jezera, bylo tvoje. Na tuhle část nic neutrácej.“ Neutratila. Opřela se zády o zeď a kousek po ní sjela.

„V březnu,“ řekla. „Do kanceláře přišla nějaká žena.“

Sáhla jsem po peru, které jsem u sebe už měsíc nenosila. „Popiš mi ji.“

„Milá. Strašně milá.“ Slávka se jednou uslzeně zasmála. „Znala to oddělení. Znala rozvrh rehabilitací. Věděla, že mámě v listopadu upravovali vozík.“

Zeptala jsem se, jestli řekla jméno. Slávka zavrtěla hlavou. „Samozřejmě že neřekla,“ prohlásila jsem a přesně jsem slyšela, jak moc zním jako on.

Slávka si otřela obličej. „Řekla, že Zátiší je v revizi. Použila slovo restrukturalizace. Řekla to, jako by jí to bylo líto.“ Zeptala jsem se, co ta žena chtěla.

„Tvůj kalendář. Pak tvoje pohyby.“ Nádech. „A pak, minulý týden, adresu.“

Tři žádosti, stupňující se. Nikdo nezačíná adresou — nejdřív si koupíš tu malou věc, aby ta velká měla precedens. „A tys jim to dala,“ řekla jsem. Nebyla to otázka a ona to tak ani nebrala.

„Ano.“

Na konci toho nevisela žádná výmluva. To jí přiznám do konce života. Ohlédla se ke dveřím dvě stě čtrnáctky. „V tom křídle je jedenáct lůžek. Do pátku by seděla v okresním vozíku. Ona neví, který je rok, Jano. Ví, kdy je jí zima.“

„Já vím.“

„Víš?“

Řekla jsem: „Líp, než by ti bylo milé,“ a nechala to tam. Pak jsem jí řekla zbytek, protože si ho zasloužila. „V sobotu v noci přijeli po cestě k jezeru čtyři muži. Jeden umřel ve dveřích. Stála jsem dost blízko, abych to ucítila.“

Slávka vydala zvuk, jaký jsem od ní nikdy neslyšela. „Neříkám to, abych ti ublížila,“ řekla jsem. „Říkám to proto, že v tomhle budeš pokračovat, a potřebuješ měrnou jednotku.“

Zvedla hlavu. Kilián promluvil od požárních dveří, aniž se otočil. „Existuje čistá verze.“

Už jsem to věděla. „Řekni ji,“ vyzvala jsem ho stejně.

„Dneska večer půjde za Rousem. Plná výpověď, zapečetěná. Pelclová ji obžaluje, nebo z ní udělá spolupracující svědkyni, Rozsypalovi se dozvědí, že kanál je mrtvý, a my o něj přijdeme.“

„A ona bude v bezpečí.“

„A ona bude v bezpečí.“

Byla to slušná varianta, vyložená na rovinu, tak jak on vykládá všechno — a chci mít v zápise, že ji nabídl muž, kterého na mě poslali, aby mě zabil.

„Ne,“ řekla jsem.

„Jano.“

„Tebe cvičili, abys kompromitované aktivum odstranil,“ řekla jsem. „Mě cvičili, abych ho srovnala.“

Za svoji kariéru jsem našla možná čtyři sta špatných čísel. Nikdy je nemažeš. Smazané číslo ti neřekne nic. Výkaz díky němu vypadá uklizeně a uklizený výkaz je místo, kde se schovávají peníze. Necháš ho, kde sedí, a sleduješ všechno, čeho se dotkne.

Slávka nebyla zrada. Slávka byla živá linka vedoucí přímo do kanceláře Kamila Rozsypalové a já dva roky a čtyřicet soudních příkazů marně hledala jednu takovou.

„Dám ti podmínky,“ řekla jsem. „Jsou čtyři. Nebudu je opakovat.“

Kilián se na mě podíval a já cítila, jak mi to dopadlo ze strany na tvář. V říjnu mi v mém vyklizeném bytě podal pět očíslovaných pravidel a já ho informovala, že jsou nevymahatelná.

Zjevně jsem si dělala poznámky.

Zvedla jsem prst. „Jedna. Budeš dál hlásit. Každý kontakt, podle plánu, nic nevynecháš. Jestli vycítí, že jsi ucukla, tohle skončí a ty s tím.“

„Dva. Psát to budu já. Všechno. Nepošleš čárku, kterou jsem tam nedala.“

„Tři. Nikdo další to nebude vědět. Ani Rous, ani Pelclová. Pelclová má povinnost a její povinnost znamená obvinění pro tebe a hrob pro mě.“

„Čtyři.“ Ta mi trvala déle než ostatní tři dohromady. „Až to skončí, půjdeš do kanceláře Irena Pelclové a řekneš jí to sama. Neudělám to za tebe. A lhát za tebe taky nebudu.“

Přikývla. Ani jednou neodporovala, a podle toho jsem poznala, že jedenáct měsíců čekala, až ji někdo chytí.

„A moje matka?“

„Tvoje matka zůstane přesně tam, kde je,“ řekla jsem.

„Jano, ta fakturace jde přes—“

„Ta část jsou peníze,“ řekla jsem. „Peníze umím.“ Pak se rozplakala doopravdy a já tam stála s rukama podél těla jako ženská, co čeká na autobus.

Tohle byla ta těžká část. Ne ty podmínky. Podmínky byly aritmetika. Deset let mě objímala, ať jsem chtěla, nebo ne. Byla jediný člověk, který se mnou kdy jednal jako s člověkem, a ne jako se službou.

„Jsme ještě—“ Zarazila se. „Jsem pořád—“

„Ne,“ řekla jsem.

Zvedla oči.

„To není jedna z těch podmínek,“ řekla jsem. „To je prostě pravda.“

Postavili jsme to v autě s puštěným topením, zatímco parkoviště kolem nás modralo. Dům vybral Kilián. „Kettleboro. Route 9. Pronájem, od října prázdný, klíč ve schránce na klíče.“ Skoro pokrčil rameny, když jsem se zeptala, čím stojí za tu cestu. „Jedna příjezdová cesta. Dvě stě metrů posekaného pole na všech čtyřech stranách. Kdo přijede, přejde to v otevřeném terénu.“

Tu zprávu jsem na Slávčině telefonu napsala sama. Trvalo to devatenáct minut, a ne proto, že by byla dlouhá. Musela znít jako ona, a já vím, jak zní — vynechané podměty, dvojité mezery, fakt, že za deset let nikdy nepoužila otazník.

ve středu ji zase přestěhovali. federálové tomu říkaj Kotlina, pronájem u devítky. ochranka slabá, 2 chlapi. ve čtvrtek můžu sehnat espézetky.

Být příliš ochotný tě prozradí. Tak jsem ji nechala na konci o něco požádat, jak to vyděšení lidé dělají.

po tomhle končím. prosím. myslím to vážně.

Slávka si to přečetla dvakrát. „To jsem já,“ řekla tiše. „To jsem přesně já.“

„Já vím,“ řekla jsem a neřekla jsem jí, že mi to psaní připadalo jako padělání dokumentu, který jsem deset let spolupodepisovala. Odeslala to. Odpověď přišla za čtyřicet vteřin.

Rozumím. Čtvrtek vyhovuje.

Dva roky. Dva roky krycích firem a správců a nastrčených jednatelů a ženy, kterou jsem ani jednou nedokázala umístit do konkrétní místnosti. A byla tady. Na parkovišti v lednu. Odpovídala na zprávy. Zasmála jsem se. Vyšlo to špatně, ale vyšlo to — a Kilián otočil hlavu, aby se na to díval, jako by to bylo něco, co si hodlá nechat.

„Co bude teď?“ zeptala se Slávka.

Už se díval na silnici. „Teď někdo pojede do Kettlebora.“

Ve čtvrtek přijede po dvou stech metrech otevřeného terénu auto, které nikdo nedokáže vysvětlit, a zastaví před domem, ve kterém nic není. Mám v úmyslu ležet v tom poli s dlouhým objektivem a zápisníkem a zapisovat si čas.

Pak jim pošlu účet.