Marika otevře dveře dřív, než vůbec stihnu zaklepat.

„Vypadáš příšerně.“

„Díky.“ Vejdu dovnitř a automaticky pohledem hledám Lilka. Sedí na podlaze v obýváku a staví něco složitého z kostek, pan Čmuchal dohlíží z nedalekého polštáře. V bezpečí. Celá. Bezstarostná.

„Jak zlé to bylo?“ zeptá se Marika tlumeným hlasem.

„Poznal mě.“

„Sakra.“

„Jo.“ Opřu se o rám dveří a sleduju, jak Lilka opatrně staví další kostku. „Ale o ní neví. To jsem ututlala.“

„Tak co teď?“

„Teď si vezmu dceru domů a do Stříbrnice už v životě nevkročím.“

„Mami!“ Lilka mě zahlédne a opustí svou stavbu, vrhne se mi na nohy. Zvednu ji a vdechuju její vůni — vanilka a něco divokého, jako borové lesy a měsíční svit.

„Ahoj, miláčku. Bavila ses?“

„Marika mi dala k večeři zmrzlinu.“

„Vážně?“

Marika pokrčí rameny bez sebemenší lítosti.

Poprvé za celé hodiny se dokážu doopravdy usmát. „Sbal si věci, Lil. Je čas jít domů.“

Vykroutí se mi z náručí a běží posbírat pana Čmuchala a batůžek. Otočím se k Marice.

„Děkuju. Za všechno.“

„Určitě jsi v pořádku?“

„Budu.“

Lilka mě cestou k autu chytí za ruku. Večerní vzduch je chladný, ulice tichá. Jasenice na podzim — jantarové pouliční lampy, spadané listí, ten druh maloměstského klidu, který jsem si vybrala přesně proto, že je vším, čím Stříbrnice není.

Zrovna připoutávám Lilka do autosedačky, když to ucítím.

Cedr a zimní déšť.

Ruce mi na sponě ztuhnou.

Ne. Tady ne. To není možné.

„Májo.“

Jeho hlas přichází zezadu. Tichý. Ovládaný. Nebezpečný.

Pomalu se narovnám a postavím se mezi otevřené dveře auta a chodník. Mezi něho a Lilka.

Dalibor vystoupí zpoza tmavého SUV zaparkovaného přes ulici. Pořád v obleku ze schůzky, teď pomačkaném, s povolenou kravatou. Jako by sem jel rovnou. Jako by čekal.

„Jak jsi mě našel?“

„Podle tvojí espézetky. Firemní ochranka ji prověřila.“ Blíží se, každý krok rozvážný. „Cesta sem trvala dvě hodiny. Měl jsem čas přemýšlet o všem, co mi neříkáš.“

„Nic neskrývám. Jeď domů, Dalibore.“

„Skrýváš se už pět let. Jsi v tom mistr.“

Je šest metrů daleko. Patnáct.

„Mamí?“ ozve se Lilčin hlásek zevnitř auta, tichý a zvědavý. „S kým to mluvíš?“

Dalibor strne.

Pohled mu přejede ode mě k otevřeným dveřím auta. K malému obličejíku, který vykukuje z autosedačky, s tmavě kaštanovými vlasy spadenými do čela.

Bouřkově šedé oči se setkají se stejnýma bouřkově šedýma očima.

Z tváře mu zmizí všechna barva.

Lilka nakloní hlavu a zkoumá ho s nebojácnou zvědavostí čtyřletého dítěte. A ta Alpha přítomnost, která vyzařuje z jejího drobného těla — instinktivní, mocná, nepřehlédnutelná — do něj narazí jako vlna.

„Mamí, ten pán voní jako les.“

Protože ho dokáže vyčmuchat. Protože je vlk. Protože je jeho.

Dalibor vydá zvuk, jaký jsem od něj nikdy neslyšela — něco mezi zavrčením a vzlykem, syrový a zlomený a plný poznání, které sahá hlouběji než pouhý pohled.

„Májo.“ Moje jméno zní jako štěrk a rozbité sklo. „Kolik jí je?“

Neodpovím. Nemůžu odpovědět.

Stejně si to spočítá. Pět let od chvíle, co jsem odešla. Noc Krvavého měsíce, na kterou si nepamatuje.

„Je moje.“ Není to otázka.

Lilka se dívá z jednoho na druhého, drobnými prstíky svírá pana Čmuchala. „Mamí? Proč ten pán z lesa pláče?“

Dalibor udělá krok vpřed.

Já udělám krok zpátky a zatarasím dveře auta vlastním tělem.

„Řekni mi všechno.“ Hlas mu klesne do něčeho jen stěží ovládaného, v každé slabice spolu zápasí Alpha rozkaz a zoufalství. „Hned.“