Zasedací místnost páchne drahou kůží a korporátní ctižádostí.

Kurva, jak já to nesnáším.

„Paní Vltavská, děkuji, že jste přišla tak narychlo.“ Projektový manažer – nějaký Derek – pokyne k židli u mohutného dubového stolu. „Pan Vlček by tu měl být každou chvíli.“

Srdce se mi zastaví.

Pak se znovu rozběhne na trojnásobnou rychlost.

Dýchej. Věděla jsi, že se to může stát. Rozvoj Jasenice se už měsíce snaží získat nemovitosti v Javorové. Připravila ses na to.

Až na to, že ne. Vlastně vůbec. Protože vědět, že se Dalibor možná objeví, a opravdu sedět v místnosti a čekat na něj jsou dva úplně odlišné kruhy pekla.

Měla bych odejít. Předstírat naléhavou situaci. Mohla by zavolat Lilčina školka, mohla bych–

Dveře se otevřou.

Cedr a zimní déšť do mě udeří jako fyzická rána.

Moje vlčice, téměř pět let mlčící, zakňučí.

Kurva.

Nespouštím oči z notebooku, prsty ztuhlé nad klávesnicí, každý instinkt na mě křičí, ať vzhlédnu, zatímco pud sebezáchovy vyžaduje, abych zůstala dokonale nehybná. Možná když se nepohnu, nenadechnu, nedám najevo, že vnímám jeho přítomnost, dokážu to přečkat, aniž bych–

„Dalibore, tohle je Mája Vltavská z Komunitní rozvoj Jasenice. Sehrála klíčovou roli v projektu revitalizace Javorové.“

Vzhlédni. Musíš vzhlédnout. Když to neuděláš, bude to podezřelé.

Pomalu zvednu hlavu a nasadím profesionálně neutrální výraz.

A poprvé po pěti letech se setkám s bouřkově šedýma očima.

Nepoznává mě.

Ta úleva je ostrá a bolestivá, řeže do obou stran. Dívá se přímo na mě – vlastně skrz mě, jak to vždycky dělal – a vidí cizí ženu. Kaštanové copy jsou pryč, nahradily je tmavě hnědé vlny po ramena. Barevné kontaktní čočky skrývají jantarové oči, kterých si stejně nikdy nevšiml. Jsem teď plnější, křivky, které přišly s těhotenstvím a zůstaly, protože jsem se konečně naučila jíst bez pocitu viny.

Mája Thornfield zmizela.

Na jejím místě existuje Mája Vltavská.

„Paní Vltavská.“ Jeho hlas je úplně stejný. Hluboký, velitelský, ten druh hlasu, který očekává poslušnost a obvykle ji dostane. „Derek o vaší práci mluví ve velmi dobrém.“

„Pane Vlčku.“ Jsem hrdá na to, jak klidně zním. Profesionálně. Odměřeně. Jako by se mi srdce nesnažilo vydrápat z hrudi. „Zájem vaší společnosti o oblast Javorové rozhodně urychlil harmonogram výstavby.“

Posadí se přímo naproti mně.

Samozřejmě že ano.

Stůl je velký, určený pro tucet lidí. Mohl si vybrat z přesně osmi prázdných židlí. Ale Dalibor Vlček si vždycky zabíral prostor, jako by mu náležel právem, a zjevně se to nezměnilo.

Je ale jiný. Tvrdší. Stříbro na spáncích se rozšířilo a protkává tmavé vlasy způsobem, který je nespravedlivě přitažlivý. Kolem očí má nové vrásky, závorky kolem úst. Vypadá jako muž, který se před lety přestal usmívat a zapomněl, jak začít znovu.

Dobře. Tak to se k sobě hodíme.

„Můžeme začít?“ Derek netuší nic o napětí a už spouští slajdy prezentace. „Paní Vltavská, mohla byste nás provést obavami komunity ohledně navrhované výstavby...?“

Tohle zvládnu. Prezentovala jsem už před nepřátelským publikem. Před zastupitelstvy. Před stavebními úřady. Před bohatými developery, kteří ve čtvrtích vidí ziskové marže a v lidech nepohodlné překážky.

Až na to, že žádný z nich nevoněl po cedru a zimním dešti.

Žádný z nich nepřiměl mou vlčici, aby se poprvé po letech pohnula.

Začnu mluvit. Dopad na komunitu. Požadavky na dostupné bydlení. Ochrana památek. Slova plynou automaticky, profesionálně, podložená daty a výzkumem. Tuhle prezentaci jsem dělala už snad dvanáctkrát.

Ale ještě nikdy jsem ji nedělala, zatímco jsem si přehnaně uvědomovala každý nádech člověka sedícího naproti mně.

Dalibor mě pozoruje. Cítím to, tíhu jeho pozornosti jako fyzický dotek. Nedívá se na slajdy, nedělá si poznámky. Jen... zírá.

Hlas se mi na jedné statistice zachvěje.

Kurva. Soustřeď se.

„Současní obyvatelé už zažili výrazné vysídlení,“ pokračuji a kliknu na další slajd. „Jakýkoli plán výstavby musí upřednostnit–“

„Váš hlas.“

Strnu.

Dalibor se naklání dopředu, oči přimhouřené, a v jeho výrazu je něco, co nedokážu přečíst. Poznání, které se snaží vyplout na povrch. Zmatek. Dravec zachytávající neznámý pach.

„Prosím?“ Ruka se mi třese na myši notebooku. Přitisknu ji naplocho ke stolu.

„Zníte...“ Nedořekne a mírně nakloní hlavu. „Povědomě.“

Uteč. Uteč hned teď.

„Mluvila jsem na několika zasedáních zastupitelstva,“ říkám opatrně. „Možná jste mě viděl tam.“

„Ne.“ Jeho hlas je bezbarvý. Jistý. „To není ono.“

Derek se nevědomky zasměje. „Dalibore, vy jste se potkat nemohli. Paní Vltavská se do Jasenice přistěhovala teprve před pěti lety a ty jsi působil hlavně ve Stříbrnici–“

„Nech ji pokračovat.“ Dalibor ze mě nespustil oči. „Prosím.“

Není to prosba.

Vydržím ještě deset minut, než mi pečlivě vybudovaná vyrovnanost začne praskat. Protože Dalibor už jen nepozoruje. Loví. S každým mým slovem se naklání blíž. Každý můj pohyb sledují jeho oči. Jako by se snažil vyřešit hádanku a já jsem ten chybějící dílek, který nedokáže zařadit.

Když Derek konečně vyhlásí přestávku, jsem na nohou dřív, než dořekne větu.

„Omluvte mě. Na toaletu.“

Neutíkám. Utíkat by bylo podezřelé. Ale jdu velmi, velmi rychle.

Toalety jsou naštěstí prázdné. Zamknu se v kabince a přitisknu čelo k chladným kovovým dveřím, ztěžka oddechujíc.

Nepoznal tě. Jsi v pořádku. Ještě pět minut zdvořilostní konverzace a pak můžeš odejít.

Telefon mi zavibruje. Vytáhnu ho roztřesenýma rukama.

Ctirad: Je tam, viď?

Kurva.

Já: Tys to věděl?

Ctirad: Jsem jeho Beta. Vím všechno. Jsi v pořádku?

Málem se zasměju. Jestli jsem v pořádku? Právě jsem strávila dvacet minut v místnosti se svým bývalým druhem a dívala se, jak se snaží přijít na to, proč ta cizí žena naproti němu nepokojí jeho vlka, a za nějakých pět minut se tam musím vrátit a–

Někdo zaklepe na dveře toalety.

„Májo.“

Ne paní Vltavská.

Mája.

Sevřu telefon tak silně, že obal praskne.

„Je obsazeno,“ zavolám, hlas pevný jen čirou silou vůle.

„Já vím. Tebou.“ Pauza. „Musíme si promluvit.“

„Prezentace ještě neskončila–“

„Seru na prezentaci.“ Jeho hlas se sníží, velitelský. Autorita Alphy prosakující skrz profesionální zdvořilost. „Otevři ty dveře.“

Každý instinkt, který jsem šest let potlačovala, se probudí k životu. Podvol se. Poslechni. Je to tvůj Alpha, tvůj druh, jemu neodporuješ–

Ne.

Už nejsem ta žena.

Pro věrohodnost spláchnu, umyju si ruce, zkontroluju svůj odraz. Čočky jsou pořád na svém místě. Vlasy stále tmavé. Vůbec se nepodobám té dívce, která utekla.

Otevřu dveře.

Dalibor stojí tak blízko, že málem narazím do jeho hrudi. Instinktivně ucouvnu a on mě následuje, zatlačí mě k umyvadlu.

„Co to–“

„Mája Thornfield.“ Není to otázka. Je to konstatování. „Ty jsi Mája Thornfield.“

Srdce se mi zastaví.

„Nevím, o čem to mluvíte.“

„Nech toho.“ Praští dlaní do zrcadla vedle mé hlavy a zaklíní mě. „Nelži mi, kurva. Tvůj hlas. To, jak se pohybuješ. Tvoje vůně–“

„Moje vůně?“ Zasměju se, ostře a hořce. „Mojí vůně sis nikdy předtím nevšiml.“

Slova mi uniknou dřív, než je stačím zadržet.

Potvrzení.

Idiotko. Zatracená idiotko.

Dalibor úplně, dočista znehybní. Pak zvedne i druhou ruku, dokonale mě zaklíní a nakloní se tak blízko, že cítím jeho dech na tváři.

„Kde jsi byla?“

„Do toho ti nic není.“

„Zmizela jsi.“ Jeho hlas je drsný, podbarvený něčím, co může být hněv nebo něco horšího. „Pět let, Májo. Ani slovo. Ani stopa. Ani jsi pořádně nedokončila obřad rozdělení–“

„Myslím, že málem vykrvácet v autě, zatímco se pouto samo trhalo, byl obřad víc než dostatečný.“

Trhne sebou.

Dobře.

„Pouto se mělo přetrhnout čistě,“ říká. „Ale tys odešla před závěrečnými obřady. Bylo to... komplikované.“

„Komplikované.“ Převaluju to slovo na jazyku, chutná hořce. „To je pro tebe hrozné.“

„Ty nemáš ani tušení, co–“ Zarazí se. Nadechne se. Když znovu promluví, jeho hlas je ovládnutý. Chladný. „Potřebuju, abys podepsala závěrečné dokumenty. Aby to bylo oficiální. Čisté.“

„Po pěti letech se staráš o papírování?“

„Starám se o nedotažené konce.“ Jeho oči jsou střípky šedého ledu. „Podepiš ty dokumenty. Nech mě dokončit, cos začala.“

Co jsem začala já.

Jako bych to byla já, kdo šest let koukal skrz vlastního druha. Jako bych to byla já, kdo přivedl do našeho domova jinou ženu. Jako bych to byla já, kdo–

„Dobře.“ Podívám se mu do očí. „Ať tvoji právníci pošlou papíry do mojí kanceláře. Podepíšu, cokoli chceš. Skončili jsme?“

Pokusím se podlézt mu pod paží.

Pohne se rychleji a zatarasí mi cestu. Jsme teď tak blízko, že cítím jeho žár, tu sotva ovládanou sílu, která vždycky mou vlčici nutila lehnout si na záda a podvolit se.

Moje vlčice je teď vzhůru. Má zájem. Ta zrádná mrcha.

„Změnila jsi všechno,“ říká Dalibor tiše. „Vlasy. Oči. Jméno. Proč?“

„Protože Mája Thornfield byla slabá.“ Slova vyjdou tvrdší, než jsem zamýšlela. „A slabé ženy nepřežijí.“

Něco mu blýskne v očích. Hněv? Lítost?

„Nikdy jsi nebyla slabá.“

Zasměju se. Nedá mi to. „Neznal jsi mě dost dobře na to, abys to mohl posoudit.“

„Vím, že jsem tě hledal.“ Jeho hlas se ztiší. „Celé měsíce. Zmizela jsi tak dokonale, jako bys nikdy neexistovala.“

„O to právě šlo.“

„Proč?“

Protože jsem byla těhotná s tvým dítětem a ty ses chystal oženit s jinou ženou. Protože zůstat by zničilo to málo, co ze mě zbylo. Protože jsem si konečně vybrala sebe.

„Protože pro mě ve Stříbrnici nic nezbylo,“ řeknu místo toho.

Zatne čelist. „Tvoje smečka–“

„Nikdy nebyla moje smečka. O to ses postaral.“

Zíráme na sebe. Vzduch mezi námi je nabitý, elektrizující, pět let nevyřčených slov a nedokončených záležitostí praská v prostoru mezi našimi těly.

Je tak blízko, že vidím skvrnky tmavší šedi v jeho duhovkách. Tak blízko, že jeho vůně je ohromující, cedr a zimní déšť mísící se s něčím temnějším, něčím, co voní jako lítost.

Moje tělo si ho pamatuje. Svalová paměť, o které jsem si myslela, že jsem ji pohřbila, vyplouvá na povrch s plnou silou. Jak se mě dotýkal té jediné noci, jediné noci, kdy mě viděl jako něco jiného než povinnost. Jaké byly jeho ruce, jeho ústa, jeho tíha–

Přestaň. Okamžitě přestaň.

„Jsi jiná,“ řekne najednou.

„Pět let to dokáže.“

„Ne. Je to víc než to.“ Jeho oči mi přejíždějí po tváři, pátrají. „Jsi... tvrdší. Chladnější.“

„Učila jsem se od nejlepšího.“

Znovu sebou trhne. Dneska střádám zásahy.

„Májo–“

„Paní Vltavská,“ opravím ho. „Mája Thornfield už neexistuje. I o to ses postaral.“

„Nikdy jsem nechtěl–“ Zarazí se. Začne znovu. „Takhle to nemělo být.“

„Co nemělo být? Pouto, které jsi nikdy nechtěl? Družka, kterou sis nikdy nevybral? Nebo žena, o které jsi šest let předstíral, že neexistuje?“

„Všechno.“ Jeho hlas je syrový. „Nic z toho. Kurva, já nevím.“

Ta upřímnost mě překvapí. Dalibor Vlček nedělá zranitelnost. Nedělá nejistotu. Je samá autorita Alphy a absolutní přesvědčení, muž, který nikdy nezpochybnil své právo poroučet.

Vidět ho vyvedeného z míry by mělo být příjemné.

Není.

„Podepiš ty papíry,“ řeknu tiše. „Ať se oba můžeme posunout dál.“

„To je to, co chceš?“

Ne. Ano. Už to nevím.

„Je to to, co oba potřebujeme.“

Dlouho mlčí. Pak pomalu ustoupí. Ztráta jeho tepla je okamžitá a nevítaná.

„Nechám je poslat po Ctiradovi.“

„Ctirad?“ Jméno mi uklouzne dřív, než to stačím zastavit.

Daliborovy oči se zostří. „Ty znáš mého Betu?“

Kurva.

„Já... to jméno už slyšela.“

„Jsi mizerná lhářka.“ Založí si ruce a ten pohyb způsobí, že jeho ramena vypadají neuvěřitelně široká. „Odkud znáš Ctirada?“

„Neznám ho.“

„Májo–“

„Paní Vltavská.“

„–nekecej mi. Jak jsi vyslovila jeho jméno...“ Nedořekne a do jeho výrazu vstoupí něco nebezpečného. „Byla jsi s ním ve spojení?“

Ano. Pět let. Ctirad je ten, kdo mi pomohl zmizet. Kdo se postaral o to, abych měla dost peněz na nový začátek. Kdo se každých pár měsíců ozve, aby se ujistil, že jsme s Lilkou v bezpečí.

Ctirad je jediný člen smečky Stříbrnice, který se na mě kdy díval, jako bych byla důležitá.

Ale to Daliborovi říct nemůžu.

„Musím se vrátit k prezentaci,“ řeknu místo toho.

„Derek to zvládne.“ Dalibor se nepohne. „Ještě jsme nedomluvili.“

„Ale ano, domluvili.“ Narovnám ramena a sáhnu po každé unci síly, kterou jsem za pět let života o samotě vybudovala. „Chtěl jsi, abych byla pryč. Jsem pryč. Chceš pouto oficiálně přerušit. Fajn. Pošli papíry. Ale nebudeš mě zahánět do kouta na záchodech a dožadovat se vysvětlení za rozhodnutí, která jsem udělala, abych přežila tvou lhostejnost.“

Jeho výraz se uzavře. „To není fér.“

„Fér?“ Smích, který mi unikne, je dost ostrý, aby řezal. „Ty chceš mluvit o tom, co je fér? Strávil jsi se mnou šest let manželství a ani jednou ses nezeptal, co chci. Co potřebuju. Jestli jsem šťastná, nebo trpím, nebo pomalu mizím. Koukal jsi skrz mě, jako bych byla ze skla. Jako bych byla nic.“

„Já jsem ne–“

„Ale ano.“ Hlas se mi zlomí. Nesnáším, že se zlomí. „Každičký den, Dalibore. Cítila jsem se kvůli tobě, jako by moje existence byla na obtíž. Jako by dýchat tvůj vzduch byla výsada, kterou jsem si nezasloužila. Tak jsem odešla. A vybudovala jsem si život, ve kterém jsem důležitá. Kde mě vidí. Kde jsem dost.“

To slovo dopadne mezi nás jako čepel.

Něco se v jeho výrazu pohne. Už ne hněv. Něco horšího. Něco, co vypadá jako počátek pochopení.

„Májo–“

„Nech toho.“ Zvednu ruku. „Ať se chystáš říct cokoli, nech si to. Je to o pět let pozdě.“

Protlačím se kolem něj. Tentokrát mě nezastaví.

Chodba se táhne přede mnou, výtah na vzdáleném konci. Jdu. Neutíkám. Mé podpatky klapou o podlahu s pevností, jaké se mé srdce nedokáže vyrovnat.

Zmáčknu tlačítko. Dveře se otevřou.

Vstoupím dovnitř, otočím se.

Dalibor stojí uprostřed chodby a dívá se, jak odcházím. Ruce má podél těla, pěsti zaťaté, a na zlomek vteřiny v jeho bouřkově šedých očích vidím něco, co jsem za šest let manželství nikdy nespatřila.

Bolest.

Skutečnou, opravdovou bolest.

Za ním se na vzdáleném konci chodby objeví Ctirad. Naše oči se setkají – jen na okamžik – a já v nich vidím omluvu, strach a zoufalou otázku: Jsi v pořádku?

Dalibor se otočí a sleduje můj pohled. Když uvidí svého Betu, jeho výraz ztvrdne, a já sleduju, jak mu dochází – že Ctirad to věděl. Věděl to celou dobu. Pět let.

Dveře výtahu se zavřou nad tím, co přijde dál.

Dojdu na parkoviště, než se začnu třást.

Dojedu na dálnici, než se rozpláču.

A ujedu půl cesty domů, než mi slzy uschnou a jejich místo zaujme něco chladnějšího. Protože Dalibor Vlček věci jen tak nepouští. Nepřijímá nezodpovězené otázky. A já jsem se právě stala tou největší nezodpovězenou otázkou jeho života.

Telefon mi zavibruje.

Číslo, které neznám.

Ještě nejsme hotoví, Májo. Ani zdaleka ne.

Ztlumím ho, sevřu volant a šlápnu na to.

Ví, že jsem naživu. Ví, že jsem nablízku. Ví o Ctiradovi.

Ale neví o Lilce.

Na ničem jiném nezáleží.