Velká síň nikdy nevypadala nádherněji.

Všude bílé růže. Nejspíš tisíce — šplhají po kamenných sloupech, zdobí dlouhé stoly, vpletené do girland, které zachytávají světlo svíček, jako by se zatraceně rozzářily. Vůně je ohromující, lepkavě sladká, smíšená se šampaňským, které se nalévá do křišťálových sklenek, jež minulý týden rozhodně nebyly v inventáři smečky.

Někdo na tuhle oslavu utratil jmění.

Já to vím. Jsem ta, kdo spravuje účty.

„Májo!“ Zora ke mně připluje, samé vlající blond vlasy a ta zatracená vůně zimolezu, ze které by má vlčice nejradši vylezla z kůže. Má na sobě bílou. Samozřejmě že má na sobě bílou. „Vypadáš nádherně! Ta barva ti opravdu sluší.“

Pohlédnu na holubičí šedé šaty, které jsem si vybrala právě proto, že přímo křičí splynutí s pozadím. Je to módní ekvivalent zdvořilého odkašlání před odchodem z místnosti.

„Děkuju,“ řeknu, protože co jiného bych mohla říct? Díky, oblékla jsem se tak, aby to ladilo s mou rolí ženy, kterou vymazávají?

„Jsem moc ráda, že tu jsi.“ Vezme mě za ruce a stiskne je, jako bychom byly přítelkyně. Jako by se před třemi týdny neobjevila a nerozbila to, co zbylo z mého života. „Dnešní večer je tak důležitý. Oslava nových začátků!“

Nové začátky.

Tak tomu říkají. Ne „noc před tím, než rituálně přetneme Májino manželské pouto“ nebo „večírek, kde předstíráme, že se těch šest let nestalo“. Nové začátky. Jako bych byla zatracená softwarová aktualizace, kterou nahrazují lepší verzí.

„To bych si nenechala ujít,“ zalžu a vyprostím ruce, než udělám něco šíleného, jako že se proměním a skočím jí po krku.

Zazáří na mě. Vážně zazáří, fialové oči jí jiskří něčím, co vypadá jako upřímná vřelost. To je na Zoře to nejhorší — není krutá. Je horší. Je bezmyšlenkovitá. Doopravdy věří, že tohle všechno je osud, že bych měla být vděčná, že můžu ustoupit ženě, která sem patří.

Nehledě na to, že já tu jsem už šest let.

Nehledě na to, že jsem pro tuhle smečku krvácela, vyčerpávala se k smrti, stala se nepostradatelnou ve všech ohledech kromě toho jediného, na kterém záleží.

Nehledě na to, že nosím Alfovo dítě a nemůžu to říct ani zatracené živé duši, protože kdo by uvěřil, že to není past?

„Ten obřad bude nádherný,“ pokračuje Zora, netušíc, jak má vlčice pod kůží vrčí. „Dalibor tak tvrdě pracoval na svých slibech. Má takovou básnickou duši, viď?“

Básnickou duši.

Dalibor. Muž, který za šest let pronesl mým směrem snad tři sta slov, většinu z nich o záležitostech smečky. Muž, který se na mě dívá, jako bych byla okno. Ten Dalibor má prý básnickou duši, kterou si schovával pro někoho, kdo si ji zaslouží.

„Je velmi oddaný,“ vypravím ze sebe.

„Bereš to všechno tak velkoryse.“ Zora se mě dotkne paže, výraz jí změkne lítostí. „Vím, že to musí být těžké, ale zvládáš to s takovou důstojností. Dalibor říkal, že jsi svou roli chápala od začátku.“

Mou roli.

Náhradnice. Politická výhoda. Holka, která nebyla úplně dost dobrá, ale stačila, dokud nepřijde něco lepšího.

„Vždycky jsem se snažila dělat to, co je pro smečku nejlepší,“ řeknu, a ani to není lež. Jen pravda ve tvaru nože.

Ještě jednou mi stiskne paži, pak odpluje k hloučku starších smečky, kteří se rozzáří, jako by byla zatracené slunce. Dívám se za ní, za tou bezděčně dokonalou ženou, která je vším, čím já nejsem — sebejistá, půvabná, žádaná.

Žena, která zítra bude Lunou.

Žena, která bude spát v posteli, do které mě nikdy nepozvali.

Žena, která bude vychovávat mé dítě, aniž by kdy věděla, že ukradla cizí život.

„Jsi v pohodě?“

Ctiradův hlas, tichý a drsný, prořízne tu spirálu. Otočím se a najdu ho vedle sebe, dost blízko na to, aby jeho vůně — kouř a ambra, teplá a stálá — na okamžik přehlušila růže.

„Skvěle,“ řeknu. „Jen si užívám oslavu svého vlastního vymazání. A ty?“

Stiskne čelist. „Tohle je pěkně v prdeli.“

„Tohle je politika smečky.“ Sáhnu po sklence šampaňského z tácu kolemjdoucího číšníka, pak si vzpomenu, že nesmím pít, a postavím ji nedotčenou zpátky. „V podstatě to samé.“

„Májo—“

„Nech toho.“ Přeruším ho dřív, než stihne říct něco laskavého. Laskavost by mě teď roztříštila a já se ještě pár hodin musím držet pohromadě. „Jsem v pohodě. Jsem v pohodě už šest let. Co je jedna noc navíc?“

Dívá se na mě, jako by viděl skrz všechny ty kecy, což je nejspíš tím, že je vidí. Ctirad mě vždycky viděl — opravdu viděl — způsobem, kvůli kterému chci zároveň plakat vděčností i s křikem utéct.

„O půlnoci,“ řekne tiše. „Sejdeme se u východní brány.“

Přikývnu, protože svému hlasu nevěřím.

„Přátelé!“ Daliborův hlas se rozlehne síní a dav okamžitě ztichne. Velitelský hlas Alfy smečky, ta automatická autorita, kvůli které se vlci napřímí a poslouchají. „Děkuji vám všem, že jste dnes večer přišli.“

Přinutím se na něj podívat.

Chyba.

Stojí v čele stolu, Zoru po boku, a usmívá se. Vážně se usmívá, ten teplý, otevřený výraz, který jsem za šest let viděla snad dvakrát, pokaždé když si myslel, že je sám. Má na sobě tmavý oblek, který zdůrazňuje jeho ramena, a jeho bouřkově šedé oči jasně září něčím, co vypadá jako štěstí.

Vypadá jako zamilovaný muž.

Vypadá jako cizinec.

„Zítřek znamená pro Stříbrnici novou kapitolu,“ pokračuje a jeho ruka najde Zorinu, prsty se přirozeně propletou. Jako by to udělali už tisíckrát. Jako by to bylo snadné. „Ale dnes večer chci ocenit změnu, kterou činíme, a tu noblesu, s jakou ji všichni zvládáme.“

Bože. Bude mluvit o mně.

„Mája Thornfieldová sloužila této smečce šest let.“ Jeho oči mě najdou v davu a není v nich nic. Žádné teplo, žádná lítost, jen zdvořilé uznání. Jako bych byla účetní odcházející do důchodu, které je povinen poděkovat. „Bezchybně spravovala naše finance, zorganizovala bezpočet akcí smečky a udržovala pořádek v těžkém období. Její spolupráce během tohoto přechodu byla příkladná.“

Spolupráce.

Jako bych měla zatracenou možnost volby.

Jako bych nebyla právně i mysticky svázaná s mužem, který odpočítával dny, kdy mě konečně bude moct nahradit.

„Mája od začátku chápala, že naše uspořádání je dočasné,“ říká, a já sleduju, jak se šest let scvrkává na poznámku pod čarou. „Projevila pozoruhodnou zralost, když přijala, že osud měl jiné plány. Dlužíme jí svou vděčnost.“

Smečka tleská.

Oni vážně tleskají.

Stojím tam, úsměv mám zamrzlý na tváři, zatímco dvě stě vlků zdvořile tleská ženě, které se zbavují. Někteří si utírají oči, dojatí mou nesobeckostí. Tím, jak velkoryse přijímám své vlastní zničení.

„Májo?“ Dalibor se na mě vyčkávavě dívá. „Nechtěla bys říct pár slov?“

Ne. Chtěla bych se proměnit a vyrvat všem hrdla. Chtěla bych zaječet, že nosím tvé dítě. Chtěla bych celé tohle zatracené místo vypálit do základů.

„Samozřejmě,“ uslyším sama sebe.

Jdu do čela síně na nohou, které jako by nebyly moje. Dav se přede mnou rozestoupí a já zachytím útržky šeptaných hovorů — tak statečná, tak důstojná, vždycky věděla, že se k němu nehodí.

Dalibor ustoupí stranou a udělá mi místo u mikrofonu. Takhle zblízka mě jeho vůně zasáhne — cedr a zimní déšť, ostrá, chladná a velitelská. Vůně, která mě pronásleduje už šest let. Vůně, kterou jsem tu jednu noc měla po celém těle, tu noc, na kterou si nepamatuje, noc, jež stvořila tajemství rostoucí v mém lůně.

Sevřu řečnický pult, abych zabránila rukám se třást.

„Děkuji vám všem, že jste tady,“ začnu a hlas mám pevný. Zaplaťpánbůh aspoň za malá vítězství. „Posledních šest let bylo... poučných.“

Pár nejistých zasmání.

„Hodně jsem se naučila o povinnosti, o oběti, o tom, co znamená sloužit něčemu většímu než jsi ty sám.“ Setkám se s Daliborovýma očima a on se na mě dívá se zdvořilým zájmem. Nic víc. „Naučila jsem se, že někdy je tím největším darem, který můžeš někomu dát, to, že ho necháš jít.“

Z davu další slzy. Myslí si, že jsem ušlechtilá.

„Dalibor a Zora mají něco výjimečného. To vidí každý.“ Můj úsměv nezakolísá. „Mají takové spojení, které se nedá vynutit ani předstírat. Takové, na jaké stojí za to čekat.“

Zora teď vážně pláče a osušuje si oči hedvábným kapesníčkem.

„Takže zítra, až se uskuteční obřad rozvázání pouta, chci, abyste všichni slavili. Ne to, co končí, ale to, co začíná.“ Odmlčím se, nechám ten okamžik vydechnout. „Stříbrnice si zaslouží Lunu, která sem skutečně patří. A já si zasloužím...“

Skoro to vyslovím. Skoro nechám pravdu vyvalit ven — zasloužím si víc než tohle. Zasloužím si druha, který mě vidí. Zasloužím si vychovávat své dítě někde, kde bude vítané.

„Zasloužím si najít svou vlastní cestu,“ dokončím místo toho. „Děkuji vám za šest let. Doufám, že jsem vám sloužila dobře.“

Potlesk je tentokrát ohlušující.

Hltají to, tohle představení velkorysého přijetí. Tuhle lež, že mi nevadí, že mě nahrazují, že chápu svou roli, že ustupuju dobrovolně.

Dalibor mi potřese rukou. Vážně mi jí potřese, jako bychom byli obchodní partneři rozpouštějící společnost.

„Děkuju, Májo,“ řekne a v hlase má úlevu. „Hodně jsi to usnadnila.“

Usnadnila jsem mu, jak mě odhazuje.

„Ráda jsem pomohla,“ řeknu a vyprostím ruku dřív, než mu zlomím ty jeho zatracené prsty.

Oslava pokračuje. Další šampaňské, další přípitky, další proslovy o osudu a nových začátcích. Procházím davem a přijímám kondolence, jako bych byla na pohřbu. Což vlastně jsem. Na pohřbu manželství, které nikdy doopravdy nežilo.

„Jsi tak silná,“ řekne mi někdo.

„Taková vyrovnanost pod tlakem,“ řekne další.

„Stejně si tě nikdy nezasloužil,“ zašeptá mladší vlčice, a já se málem zasměju, protože konečně to někdo chápe.

Hodiny se vlečou s mučivou pomalostí. Usmívám se, až mě bolí obličej. Přijímám soucitné dotyky a lítostivé pohledy. Sleduju, jak Dalibor a Zora tančí, jejich těla dokonale ladí dohromady, a necítím vůbec nic.

To je na tom to nejděsivější.

Měla bych něco cítit — vztek, žal, cokoli. Ale je tam jen otupělost, ten obrovský prázdný prostor, kde dřív žilo šest let naděje.

V půl dvanácté se vytratím.

Nikdo si toho nevšimne. Všichni jsou příliš zaneprázdněni oslavou budoucnosti, než aby je zajímalo, že minulost odchází ze scény.

Lunina kancelář je tmavá, když vejdu, okny proudí měsíční světlo a maluje vše na stříbrno. Strávila jsem v téhle místnosti nespočet hodin spravováním tabulek, rozpočtů a harmonogramů akcí. Stávala jsem se užitečnou. Dělala jsem se nepostradatelnou způsoby, které nevyžadovaly, abych byla milovaná.

Finanční záznamy jsou úhledně narovnané na stole. Šest let pečlivé práce, každá transakce zdokumentovaná, každý halíř zaúčtovaný. Nechala jsem podrobné poznámky o nadcházejících výdajích, kontakty na dodavatele, hesla ke všem účtům.

Všechno, co budou potřebovat, aby zapomněli, že jsem existovala.

Vytáhnu list dopisního papíru — těžký krémový papír se znakem Stříbrnice — a napíšu:

Smečka je ve výborné finanční kondici. Už nikdy na mě nebudete muset myslet.

Nepodepíšu se.

Nechám vzkaz na vrchu složek, naposledy se rozhlédnu po kanceláři, která nikdy nebyla doopravdy moje, a odejdu.

Ctirad čeká u východní brány, opírá se o tmavé SUV s nastartovaným motorem. Když mě uvidí, napřímí se a jeho oříškové oči mi přejedou po tváři.

„Jsi si tím jistá?“ zeptá se.

„Ne.“ Nasednu na sedadlo spolujezdce. „Stejně jeď.“

Nehádá se. Jen se posadí za volant a odjede z území Stříbrnice, z pozemků smečky, které jsem šest let nazývala domovem, od druha, který mě nikdy nechtěl.

Prvních dvacet minut mlčíme, jediný zvuk je motor a silnice pod pneumatikami. Sleduju, jak známé orientační body mizí ve zpětném zrcátku — severní les, cvičiště, velký dům s rozsvícenými okny a oslavou, která nejspíš pořád běží na plné obrátky.

„Kam jedeme?“ zeptám se nakonec.

„Nejdřív na neutrální území. Pak... znám jednu léčitelku. Mimo území smeček. Někoho, kdo nebude klást otázky.“

Protože budu léčitelku potřebovat. Kvůli dítěti, kvůli rozvázání pouta, kvůli tomu, co přijde dál.

„Děkuju,“ zašeptám.

„Ještě mi neděkuj.“

Hranici překročíme v 23:58.

Okamžitě to ucítím — pouto se začíná třepit, ta neviditelná nit spojující mě s Daliborem se začíná párat. Mělo by se to stát během obřadu, za přítomnosti obou stran, řízené přetnutí vedené starším smečky.

Tohle není řízené.

Tohle je agonie.

Zalapám po dechu a zkroutím se, jak mi hrudí projede bolest. Jako by někdo sáhl do mé hrudi a začal mi vytahovat srdce, žílu po žíle.

„Májo?“ Ctiradův hlas je ostrý poplachem. „Co se děje?“

„To pouto—“ Skrz bolest sotva mluvím. „Trhá se. Teď. On—“

Bože.

Pouto se trhá, protože Dalibor zpečeťuje své spojení s Zorou. Právě teď, zatímco prchám do noci, si nárokuje svou pravou družku. Stvrzuje pouto, které nahradí to moje.

A já to cítím.

Každý dotyk, každý polibek, každý okamžik intimity, který mi nikdy nebyl dopřán — cítím jeho ozvěnu, jak se mé pouto láme, třepí a umírá.

„Kurva.“ Ctirad sešlápne plynový pedál až k podlaze. „Vydrž. Jen vydrž.“

Ale já nemůžu vydržet. Bolest je všude, vyzařuje z hrudi do končetin, rozmazává mi zrak a má vlčice úzkostně vyje. Takhle nemá rozvázání pouta probíhat. Tohle není čisté ani řízené ani—

Vlhko mezi nohama.

Ne.

Ne.

„Ctirade.“ Hlas se mi zlomí. „Krvácím.“

Podívá se na mě a já sleduju, jak mu ve světle palubní desky zbělá obličej.

„Jak daleko k léčitelce?“ zalapám po dechu.

„Dvacet minut.“

„Jeď rychleji.“

Poslechne.

Přitisknu si ruku na břicho, k tomu drobnému životu, který tam roste a který jsem sotva stihla vstřebat. Dítě, o jehož existenci Dalibor neví. Poslední kousek pouta, které se samo trhá na kusy, protože si vybral někoho jiného.

Prosím, pomyslím si, k vesmíru nebo k bohyni měsíce nebo k jakémukoli božstvu, které by mohlo poslouchat. Prosím, neber mi i tohle.

Bolest zesílí a já hluboko v sobě cítím, jak něco praskne. Jako lano přetržené přílišným napětím. Pouto je pryč — úplně přetnuté, zanechávající zející ránu tam, kde bývalo.

Vykřiknu.

Ctirad mluví, hlas má naléhavý, ale přes hučení v uších nerozumím slovům. Svět se naklání, zužuje, scvrkává se jen na bolest a krev a zoufalou potřebu ochránit tu drobnou jiskřičku života, která je vším, co mi zbylo.

„To dítě—“ vypravím ze sebe přiškrceně.

Pak se všechno zatmí.