Řekneme jí to v úterý, protože úterky byly vždycky naše.
Vanilkové latte, čokoládový croissant, rohový stůl – až na to, že teď jsme zpátky v Jasenici, v bytě, který je ještě měsíc náš, než se všechno vyřídí, a ten rohový stůl je náš kuchyňský polepený lepicí páskou, a u stolu jsou tři lidi místo dvou.
„Lilko.“ Vezmu její lepkavou ručku. Dalibor sedí naproti nám a já cítím jeho hrůzu, jak hučí dolů poutem jako brnknutá struna, nejmocnější Alpha ve třech územích vyděšenější z tohohle rozhovoru než z dvaceti vlků z údolí. „Víš, jak máš svého pána z lesa?“
„Pán z lesa dělá dobré palačinky,“ řekne Lilka s pusou plnou croissantu.
„To dělá.“ Nadechnu se. „Broučku, ten pán z lesa – Dalibor – je tvůj tatínek.“
Lilka přestane žvýkat.
Podívá se na Dalibora těma bouřkově šedýma očima, jeho očima, očima, do kterých jsem hleděla přes tvář čtyřleté holčičky půl dekády a tak strašně se snažila ho v nich neuvidět.
„Můj tatínek,“ zopakuje pomalu. Zkouší ten tvar.
„Jestli – “ Daliborovi se zlomí hlas. Odkašle si. Zkusí to znova. „Jestli mě budeš chtít. Vím, že jdu pozdě. Jdu strašně, strašně pozdě, a je to moje chyba, a moc se omlouvám, Lilko. Nevěděl jsem o tobě. Kdybych to věděl – “ Zarazí se, protože oči mu zjasněly, a očividně se rozhodl, že nebude před svou dcerou brečet, a očividně tuhle bitvu vzápětí prohraje. „Kdybych to věděl, šel bych přes celý svět, abych se k tobě dostal. Teď jsem tady. A už nikdy neodejdu. To je slib, a já sliby už neporušuju.“
Lilka to zváží s tou vážnou rozvahou, jakou přináší ke všem důležitým záležitostem – vyjednávání o psovi, rozebírání croissantu, který plyšák dostane čestné místo.
„Pořád si můžu nechat mámu?“
„Vždycky,“ řekneme Dalibor i já současně.
Přikývne, spokojená. Pak nakloní hlavu, a viditelně dorazí myšlenka. „To proto tě cítím?“ Přitiskne si ruku na hruď, na srdce, stejné gesto jako ve sklepě. „Tady. Jsi hlasitý. Jsi jako já. Mariku necítím vůbec nijak, ale tebe cítím jako – jako že je tu šňůrka.“
Přes stůl sleduju, jak se Dalibor Vlček rozpadá.
„Jo, broučku,“ vypraví ze sebe. „Je tu šňůrka. Vždycky tu byla šňůrka. Jen jsem ji chvíli necítil. Ale teď ji cítím. Cítím tebe.“
Lilka se rozzáří, bezzubě a jistě, věc vyřešena k její spokojenosti.
„Dobře,“ oznámí. „Můžeš být můj tatínek.“ A pak, protože jsou jí čtyři a přeskupování vesmíru se nemůže měřit se skutečnými prioritami: „Můžeme teď mít psa? Tatínkové ti dovolí mít psa.“
Dalibor se zasměje – opravdovým smíchem, bezmocným a uplakaným a užaslým – a podívá se na mě přes hlavu naší dcery s tolika nahou radostí, že z toho pouto bolí.
„O psovi se ještě pobavíme,“ řeknu.
„Pořídíme psa,“ řekne Dalibor.
„Rozhodně neoslabíme moji autoritu před dítětem hned první den – “
„Pořídíme psa,“ řekne znova, bezmocně, jako by nedokázal přestat, jako by slovo ano v něm bylo zahrazené dvanáct let a teď se prostě valí ven, a Lilka zaječí triumfem, a já si zakryju obličej dlaněmi a směju se, dokud nebrečím.
✦
Jsou těžší rozhovory.
Je tu Ctirad.
Najde mě o týden později, v noci před naším odjezdem do Stříbrnice, jak sedím na verandě chaty, kde se probudilo pouto. Má v každé ruce pivo a jedno mi nabídne, než si vzpomene a vymění ho za zázvorovou limonádu, kterou přinesl pro jistotu. Pět let přátelství v jednom malém gestu.
„Takže,“ řekne a usadí se vedle mě na schod. „Přece jen Luna Stříbrnice.“
„Nech toho.“
„Nejsem zatrpklý.“ Lokne si piva a dívá se do tmavých stromů. „Jsem – přesný. Vždycky jsi byla Luna, Májo. Ta smečka jen strávila dvanáct zjedovaných let příliš slepá, než aby to viděla. Včetně mě, prvních pár let.“ Podívá se na mě. „Jsem rád, že je teď vzhůru. To pouto. Cítil jsem, jak to bouchlo uprostřed boje – skoro to celou smečku srazilo na zem. To se nedá předstírat. To se nedá přežít dvanáct let jedu a pořád to mít. Je to ta nejskutečnější věc, jakou jsem kdy cítil zprostředkovaně.“
„Ctirade.“ Přiměju se to říct. Dlužím mu to; dlužím mu všechno. „Co jsi pro mě udělal. Pět let. Umřela bych v tom autě. Lilka by nikdy – nikdy ti to nedokážu – “
„Já vím.“ Řekne to jemně. „Nedělal jsem to pro díky. Dělal jsem to, protože ti někdo měl celou dobu pomáhat, a nikdo to nedělal, a já měl prostředky.“ Odlesk ohně se mu pohybuje v oříškových očích. „A jo. Miloval jsem tě. Asi pořád, tím způsobem, jakým miluješ někoho, o koho ses staral, když nikdo jiný nechtěl. To nezmizí čistě. Ale nikdy to nemělo být já, a věděl jsem to dřív, než jsem ti vůbec pomohl sbalit tašku. To dítě bylo jeho. Pouto bylo jeho. Tys byla jeho, i když si nezasloužil jediný vlas na tvé hlavě.“ Usměje se, a je to jen trochu smutné. „Jen jsem se nemohl dívat, jak mizíš, aniž bych věděl, že někdo v tomhle podělaném příběhu dostane svůj šťastný konec. Řekl jsem ti to, v té kanceláři, tu noc, než jsi utekla. Vzpomínáš?“
„Řekl jsi, že potřebuješ vědět, že někdo ho dostane. I když to nejsi ty.“
„Jo.“ Strčí do mě ramenem. „No. Podívej se na sebe. Druhem označená, dítě uznané, muž, který ti zlomil srdce, na kolenou vděčný za tu výsadu plazit se. To je ten šťastný konec, Májo. Ty jsi ten šťastný konec. Dostal jsem, co jsem si přál.“
Hrdlo mám příliš sevřené, abych promluvila.
„Mimochodem.“ Protáhne se, záměrně to odlehčuje, jak vždycky uměl. „Jsem Beta smečky, která se chystá dostat zpátky svou pravou Lunu a konečně vydrápat ven dvanáct let crescentvalleyské hniloby. Budu mít hodně práce. A kdoví.“ Podívá se ke stromům, a něco mu přeběhne přes tvář, soukromé a plné naděje. „Pět let žádný čaj v těle. Možná je moje vlastní šňůrka někde tam venku, ostrá a jasná, a jen čeká, až přestanu být zamilovaný do ženy svého nejlepšího přítele.“
„Je to šťastná vlčice, ať je to kdokoli,“ řeknu, a myslím to celým srdcem.
„To máš sakra pravdu.“ Cinkne lahví o moji zázvorovou limonádu. „Na odjedování.“
„Na odjedování.“
Připijeme si na to, muž, který mě zachránil, a žena, kterou osvobodil, dva přátelé na verandě, kde skončila válka a začalo pouto.
✦
Je tu i Zora.
Do Stříbrnice se nevrátí. Nic tam pro ni není kromě ducha manželství, které nikdy nebylo skutečné, a ona to ví. Ale než odjede – zpátky do Měsíčního údolí, které teď bude potřebovat nového Alphu, když její otec čelí tribunálu, a které, k překvapení všech včetně jí samé, souhlasila, že se ho pokusí vést –, najde mě, jak balím poslední věci z bytu.
„Chtěla jsem říct – “ Zarazí se. Začne znova. Před pěti lety byla lehkonohá. Teď volí slova, jako by ji něco stála. „Pět let jsem si myslela, že jsem zničila tvůj život. Že jsem ta věc, co ho rozbila.“
„Byla jsi nástroj,“ řeknu. Ne nelaskavě. „Stejně jako Dalibor. Stejně jako skoro já. Všichni jsme byli jen věci, co Severin posouval po šachovnici.“
„Držela jsem tvou dceru,“ řekne tiše. „V tom sklepě. Zatímco ses ty – zatímco ses tím stala. A pomyslela jsem si, jestli se přese mě dostane, umřu první. A nikdy jsem necítila nic tak jasného za celý svůj život. Ne v manželství, ne ve své smečce, ne v žádném proroctví, co nade mnou kdy přečetli. Nejjasněji jsem se cítila, když jsem chránila dceru jiné ženy.“ Violetové oči má vlhké. „Myslím, že to je, kdo doopravdy jsem. Pod tím, co ze mě udělali. Myslím, že jsem někdo, kdo střeží věci.“
„Tak jdi střežit Měsíčního údolí,“ řeknu jí. „Potřebuje to. Vylij každý hrnek toho čaje. A Zoro – “ Vzhlédne. „Děkuju ti. Žes stála v těch dveřích. Pět let jsem tě nenáviděla a tys v těch dveřích stejně stála. Nezapomenu na to.“
Přikývne, jednou, a žádné slzy netečou, ale jsou blízko, a pak je pryč, a žena, která mě nahradila, vychází z mého života jako něco, co bych nikdy nečekala, že tak nazvu.
Spojenkyně. Skoro přítelkyně.
✦
Poslední věc, kterou udělám, než opustím Jasenici, je, že se postavím do prázdného bytu a podívám se na holou lednici, kde bývaly voskovkové vlčice.
Pět let. Vystavěla jsem si tu život z ničeho, se sedmdesáti tisíci korunami a poškozenou vlčicí a dvoutýdenním miminkem. Přežila jsem tady. Naučila jsem se tady, že stačím – ne proto, že mi to někdo řekl, ale protože jsem musela, protože mě potřebovala, a já jsem tomu dostála.
Ta žena, ta, která přežila tenhle malý byt sama, je žena, kterou si teď Dalibor musí vysloužit. Ne náhradní Luna. Ne duch. Ona.
„Připravená?“ zeptá se Dalibor ode dveří. Lilka mu sedí na ramenou, ruce zaťaté do jeho vlasů, a obhlíží své království z nejvyššího bodu v místnosti.
Přitisknu si ruku na znamení na hrdle – jeho znamení, moje, vybrané a viditelné a skutečné – a naposledy se podívám na místo, kde jsem poznala svou vlastní hodnotu.
„Jo,“ řeknu. „Pojďme domů.“
A poprvé za jedenáct let to slovo nechutná jako lež.