Dovnitř to nestihneme.

To je první věc, kterou bych měla říct, protože vám řekne všechno o pěti letech potlačeného pouta a jednom polibku na verandě ozářené úsvitem. Dovnitř to nestihneme, a ani jeden z nás nechce.

„Lilka – “ vydechnu mu do úst.

„Spí. Zora je s ní. Dvoje dveře a tři bojovníci mezi ní a světem.“ Ruce má v mých vlasech, na mé čelisti, klouže mi dolů po páteři, jako by se znova učil jazyk, o kterém zapomněl, že ho umí. „Je tu hostinská chatka. Dvanáct metrů. Ctirad ji sám prověřil.“

„Tos plánoval.“

„Plánoval jsem dvanáct metrů soukromí pro případ, že by mě žena, kterou dvanáct zjedovaných let miluju, někdy znova nechala dotknout se jí.“ Odtáhne se právě tolik, aby se na mě podíval, a oči má rozšířené tmou, šeď skoro pohlcenou. „Řekni mi, ať přestanu, Májo, a přestanu. Přestanu hned teď a počkám dalších pět let, jestli to potřebuješ.“

„Jestli přestaneš,“ řeknu mu, „skončím s tebou.“

Zvuk, který vydá, je napůl smích, napůl zavrčení, a pak mě zvedne – přesně jako o Krvavém měsíci, přesně jako tehdy jednou, nohy mu omotám kolem pasu z čistého instinktu – a nese mě těch dvanáct metrů do chatky, jako bych nic nevážila, jako by na to čekal pět let.

Dveře se za námi sotva zavřou.

✦

Tentokrát si pamatuje.

To je myšlenka, která mě rozevře, když mě v šedém světle úsvitu položí na postel. Krvavý měsíc byl duch, kterého jsme stvořili a nesla jsem ho jen já. Tohle – způsob, jakým se na mě dívá, jakým se mu třesou ruce, když rozepíná knoflíky mé košile, jakým pořád mumlá mé jméno, jako by nemohl uvěřit, že smí – tohle si bude pamatovat. Žádný čaj. Žádná mlha. Žádná šeď. Jen Dalibor, jasnozraký a uctivý a konečně, konečně přítomný.

„Zdálo se mi o té noci,“ vyzná se, ústa na mém hrdle, na tom holém neoznačeném místě, kde mělo vždycky být znamení druha. „Pět let. Nevěděl jsem, že je to vzpomínka. Myslel jsem, že je to fantazie, kterou si moje vlastní podvědomí vymyslelo, aby mě mučilo. Žena, kterou jsem neviděl jasně, která působila jako domov.“ Zuby přejede po tom místě a já se zachvěju. „Byla jsi to ty. Vždycky jsi to byla ty.“

„To jsi řekl i tu noc.“ Prsty se mi zapletou do jeho vlasů, přitáhnu si ho k sobě. „Řekl jsi, že působím jako domov.“

„Protože působíš.“ Políbí mě, hluboce a pomalu a bolestně. „Protože jsi vždycky působila. Protože každý šedý prázdný rok, který jsem strávil tím, že jsem skrz tebe prokoukával, nějaká část mě pod tím jedem křičela, že se dívám pryč od jediné věci, na které kdy záleželo.“

Potom už nedokážu mluvit.

Svléká mě, jako by rozbaloval něco, čemu nemůže uvěřit, že to dostal, a dotýká se mě, jako by mapoval území, o které byl okraden, a když mi jeho ústa sjedou dolů po těle – pomalu, uctivě, učící se každý zvuk, který vydám –, musím se kousnout do hřbetu ruky, abych neprobudila celou chatu. Pět let. Pět let, kdy jsem nebyla ničí, kdy jsem se nikoho nedotkla, kdy jsem si namlouvala, že tohle nepotřebuju. Moje tělo mě s každým výdechem usvědčuje ze lži.

„Dalibore – prosím – “

„Mám tě.“ Hlas má rozervaný, ruce něžné a jisté. „Mám tě. Nikam nejdu. Už nikdy. Nech mě – Májo, nech mě tě cítit, potřebuju – “

Když se konečně nade mnou zvedne, když se konečně usadí mezi má stehna a vsune se do mě pomalu a hluboko, pouto vybuchne.

Není to jako o Krvavém měsíci. Krvavý měsíc byl svíčka blikající skrz zjedovaný opar. Tohle je celé nebe v jednom ohni. Pouto se mezi námi rozevře, syrové a zlaté a úplné, a najednou cítím všechno – jeho rozkoš navrstvenou na mou, jeho zoufalství, jeho nevíru, pět let žalu a dvanáct let ukradené jasnosti, všechno se to valí skrz šňůru, která konečně, konečně spojuje až do konce.

„Bože,“ vydechne, znehybní ve mně, čelo mu klesne na moje, oba se třeseme. „Cítíš to – cítíš to taky – “

„Ano.“ Nehty se mu zaryju do zad. „Ano, nepřestávej, ať tě nenapadne přestat – “

Pohne se.

A je to všechno, co Krvavý měsíc sliboval a co šeď ukradla. Pohybuje se ve mně, jako by se snažil odčinit pět let svým tělem, a já mu jdu naproti, a pouto zesiluje každý vjem, dokud opravdu nedokážu rozeznat, kde končím já a kde začíná on. Jeho hlas v mém uchu – mé jméno, znova a znova, Májo, Májo, moje, promiň, miluju tě, moje – a tlak narůstá a narůstá, dokud není nesnesitelný, dokud se celý svět nesmrští do toho místa, kde jsme spojení, a té zlaté šňůry křičící mezi našimi srdci.

„Označ mě,“ slyším se zalapat.

Strne.

„Májo – “ Hlas se mu třese. „Ty – nemusíš, pouto to nepotřebuje – můžeme počkat, nezasloužil jsem si – “

„Strávila jsem šest let holá,“ řeknu mu zuřivě a stáhnu mu hlavu dolů k oblině svého krku, k místu, které deset let bolestně prázdné. „Šest let vdaná a neoznačená, protože jsi mě neviděl. Skončila jsem s tím být neoznačená, Dalibore. Označ mě. Vyber si mě. Nahlas, ve své kůži, kde to celý svět uvidí. Udělej to.“

Vydá proti mému hrdlu zvuk, který budu slyšet ve snech do konce života.

A pak se jeho zuby zaboří.

Znamení dokončí pouto a pouto dokončí mě, a já se roztříštím – oba se roztříštíme, společně, orgasmus prožene oba najednou skrz šňůru, která konečně běží oběma směry. Cítím, jak ve mně pulzuje, cítím, jak se jeho rozkoš sráží s mou a vrací se zpátky, cítím, jak pět let rozvázání a dvanáct let jedu shoří v jediném bílém okamžiku poznání, úplného, konečně.

Dlouho potom se ani jeden z nás nepohne.

Zhroutil se napůl přese mě, jeho váha teplá kotva, ústa přitisknutá k čerstvému znamení na mém hrdle, jako by se bál, že zmizí, kdyby se přestal dotýkat. Pouto mezi námi bzučí, ukojené a zlaté a skutečné.

„Cítila jsem tě,“ zašeptám do úsvitu. „Když ses vrátil z hranice tu noc. Krvavý měsíc. Skrz pouto, jen na vteřinu, než to čaj vzal. Působil jsi jako domov a pak jsi byl pryč a já myslela, že jsem si to celé vymyslela. Myslela jsem, že jsem si vymyslela, žes mě chtěl.“

„Nevymyslela sis to.“ Paže kolem mě se utáhne. „Bylo to skutečné. Byla to ta nejskutečnější věc, kterou jsem kdy cítil, a oni ji ukradli nám oběma.“ Nadzvedne se, aby se na mě podíval, a oči má vlhké, a neobtěžuje se to skrývat. „Strávím zbytek života tím, abys to cítila. Každý den. Žádná mlha. Žádná šeď. Jen tohle. Přísahám na měsíc, na pouto, na jméno naší dcery.“

Naší dcery.

„Brzo se vzbudí,“ řeknu. „Vstává za úsvitu. Bude chtít palačinky.“

„Tak uděláme palačinky.“ Řekne to prostě, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, jako by to nebyla odpověď na modlitbu, kterou jsem si před pěti lety přestala dovolit. „Uděláme palačinky. A pak – “ zaváhá, a ten velký Alpha najednou vypadá mladě a nejistě „ – pak jí možná řekneme. Kdo jsem. Jestli myslíš, že je připravená. Jestli myslíš, že jsem si vysloužil to právo.“

Podívám se na toho muže. Na svého druha. Na otce, který předstíral, že je triceratops na dřevěné podlaze, a vzal ránu místo svého Bety, a stál nahý a krvácející nad vlkem, který zjedoval jeho linii, a vybral si milosrdenství, protože se jeho dcera dívala.

„Je připravená,“ řeknu tiše. „Otázka nikdy nebyla, jestli je připravená ona.“

„Já vím.“ Políbí mě na čelo. „Tak mě to nech si vysloužit. Sleduj, jak si to vysloužím.“

Venku slunce přeleze stromy, a někde v chatě se čtyřletá holčička probouzí do prvního rána zbytku všech našich životů.

Vstanu, abych udělala palačinky.

Jde se mnou.