Pět let jsem tuhle kůži nenosila.

Myslela jsem, že je pryč. Myslela jsem, že ji vzalo rozvázání, tak jako vzalo pouto a domov a jméno. Pět let byla moje vlčice duch, ticho, zadržený dech. Přestala jsem po ní sahat, protože sahání nacházelo jen to prázdné místo, kde bývala.

Nikdy nebyla prázdná.

Čekala.

Proměna mnou prožene na sklepním schodišti a měla by bolet – pět let bez tréninku, měla by být agonií –, ale není. Je to úleva. Je to okno vyražené v domě, který byl půl dekády zatlučený. Než moje tlapy dopadnou na horní schod, jsem celá způsobem, jakým jsem nebyla od Krvavého měsíce, a svět zostřel a rozjasnil se a nasákl vůní, a někde nade mnou můj druh krvácí.

Vyrazím z chaty jako něco ze starých příběhů.

Zahrada je chaos. Měsíční svit a těla a železný puch krve na pošlapané trávě. Silverpinští bojovníci drží roztrhanou linii. Ctirad, napůl proměněný, vleče zraněného muže od stromů. A uprostřed toho, obrovský a tmavý a velkolepý a špatný, černý vlk velký jako menší kůň, boky se mu zvedají, jedno rameno zacuchané rudě – Dalibor – stojící nad přišpendleným a vrčícím šedým vlkem, kterého jsem nikdy neviděla, ale poznám ho okamžitě podle té krutosti v očích.

Severin Vltavín.

A z linie stromů za nimi se valí: údolí. Tucet. Dva tucty. Čerství vlci, nezkrvavení, rozlévající se do zahrady, aby zaplavili obranu, která už je vyčerpaná.

Dalibor je neudrží. Ani teď, ani krvácející, se o to snaží – cítím to skrz pouto, které tu náhle, nemožně, oslepivě je, zlatá šňůra napjatá mezi jeho srdcem a mým, pět let spící a teď řvoucí. Cítí, že se měním. Jeho velká tmavá hlava se otočí. Skrz pouto cítím jeho šok, jeho strach, jeho zuřivé Ne, vrať se, ochraň ji –

A pak cítím tu druhou věc. Tu, kterou dvanáct let jedu mělo udusit.

Cítím, jak poznává svou družku.

Ne povinnost. Ne šeď. Poznání, úplné a zničující, pouto se dokončuje přes bitevní pole jako obvod konečně uzavřený, a já sleduju, jak to zasáhne jeho stejně, jako to zasáhne mě – výbuch, návrat domů, celistvost tak prudká, že nás obě skoro srazí.

Moje, řekne jeho vlk, přes pět let i dvanáct zjedovaných, konečně jasně.

Můj, řekne ten můj.

A vlci z údolí zaváhají.

Protože v tom je věc kolem pravého pouta, ta věc, které se Severin snažil dvanáct let a jmění v bylinách zabránit: když se dokončí, nespojí jen dva vlky. Ukotví smečku. Pouto se rozlije dolů každým vláknem – do Ctirada, do bojovníků, do samotné země území, na kterém stojíme –, a silverpinští vlci, kteří dnes v noci bojovali z čisté odhodlanosti a věrnosti, najednou cítí svou Lunu. Poprvé. Tu pravou. Tu neviděnou.

Linie, která se trhala, vydrží.

A pak se vrhne vpřed.

Většinu toho, co přijde dál, si nepamatuju. Má to důvod, proč vlci nemluví o bitvě slovy; slova nemají správný tvar. Pamatuju si pohyb a měsíční svit a zpívající jistotu pouta za zády, Dalibora, jak si probíjí cestu k mému boku, abychom stáli rameno k rameni, druh a druh, tak jak jsme za šest let manželství ani jednou nestáli. Pamatuju si Ctirada vedle nás, vrčícího, a tu zvláštní zuřivou radost z boje po boku obou najednou.

A pamatuju si Severina.

Vytrhne se Daliborovi v chaosu – starý, krutý, dvanáct let trpělivého jedu končící v jediném zoufalém výpadu – a nevrhne se na mě. Nevrhne se na Dalibora.

Vrhne se na chatu. Na sklep. Na dítě.

Udělá tři kroky.

Protože měsícem znamenané alfí dítě, jak se ukáže, není tak snadné schovat, jakmile pouto jejího otce probudilo každého vlka na míli daleko – a protože Zora Vltavín vyjde ze dveří chaty s mou dcerou drženou za zády a vlastním otcem před sebou, a nehne se.

„Ne,“ řekne Zora.

Jedno slovo. Muži, který ji vychoval, který ji použil, který ji dovedl do zjedovaného manželství a zahodil jako otupělý nástroj.

„Jsi zklamání,“ zavrčí Severin, „jako jsi vždycky byla – “

„Já vím,“ řekne Zora, a po tváři jí tečou slzy a hlas se jí nechvěje. „Jsem zklamání. A ona je zázrak. A budeš muset projít skrz mě.“

Skoro to udělá.

Nedostane šanci.

Protože já už jsem tam – byla jsem tam ve chvíli, kdy se otočil k mé dceři, pouto a pět let pohřbeného mateřského vzteku mě nese přes tu zahradu rychleji, než jsem se kdy hýbala – a poslední věc, kterou Severin Vltavín kdy uvidí, je ta neviděná Luna, ta náhradnice, ta, kvůli které zdrogovali celou linii, jen aby na ni zapomněla, jak se na něj snáší se vším, co pět let předstírala, že nemá.

Nezabiju ho. Chci. Vlčice to chce, zoufale, čistým prostým hladem.

Ale Lilka se dívá ze dveří, bouřkově šedé oči rozšířené, a já nedovolím, aby prvním skutečným pohledem mé dcery na vlčici její matky bylo vyrvané hrdlo.

Tak ho přišpendlím. Držím ho dole vší tou pohřbenou zuřivostí, a podívám se na Dalibora, a skrz pouto ho nechám rozhodnout – protože tohle je jeho smečka, jeho území, a dnes v noci, konečně, jeho na obranu jeho vlastním právem, a ne jako muže řízeného cizí rukou.

Dalibor se promění.

Stojí nad Severinem Vltavínem, nahý a krvácející a celý Alpha, a jeho hlas, když přijde, je zvukem dvanácti let ukradené jasnosti vrácené naráz.

„Severine Vltavínu. Zákonem měsíce a krví mé linie je tvé proroctví podvrh, tvůj čaj jed a tvůj nárok na tohle území mrtvý.“ Šedé oči má nemilosrdné. „Vstoupil jsi na neutrální půdu, abys zavraždil dítě. Nedostaneš čistou smrt souboje. Dostaneš cely. A pak dostaneš tribunál každé smečky, které jsi dvanáct let lhal.“ Podívá se na mě a pouto mezi námi zabzučí. „Pusť ho. Spoutejte ho. Bude se zodpovídat ze všeho.“

Pustím ho.

A údolí, bez vůdce a bez pouta a zlomené, poklekne v zkrvavené trávě.

✦

Než chata ztichne, je skoro svítání.

Zranění jsou ošetřeni. Severin a nejhorší z jeho vlků jsou spoutaní a zaklínadly zajištění v té samé sklepní místnosti, kde jsem se schovávala. Zbytek poklekl a přísahal a bude vyřízen za denního světla, podle zákonů denního světla. Ctirad má sečnou ránu přes jednu paži, o které pořád tvrdí, že nic není, a výraz ve tváři, který budu muset řešit později, až bude čas.

Lilka usnula před hodinou, uprostřed věty, v Zorině klíně, naprosto nezasažená faktem, že se její matka proměnila ve vlčici velkou jako kůň a přišpendlila muže k zemi. „Byla jsi tak velká,“ bylo všechno, co řekla, zářící. „Můžu to taky?“ „Až budeš starší,“ řekla jsem jí, a ona to přijala jako svůj nárok.

Teď je zastrčená v opravdové posteli a Zora spí v křesle vedle ní jako hlídací pes, a já se ocitnu na zadní verandě chaty v šedo-růžovém světle se svým druhem.

Jen my dva a pouto pět let spící a dvanáct let zjedované, vzhůru a zpívající a skoro nesnesitelné.

„Proměnila ses,“ řekne Dalibor. Je umytý, vypůjčená košile napůl zapnutá přes obvazy. „Cítil jsem to. Skrz pouto. Cítil jsem, jak ses vrátila.“

„Cítila jsem tě celou dobu,“ přiznám. „Ve chvíli, kdy jsi mě tam venku poznal. Skoro mě to srazilo.“

„Mě to srazilo. Krátce. Svedl jsem to na ztrátu krve.“ Ten skoro-úsměv. Pak zmizí. „Májo. Potřebuju něco říct a potřebuju, abys mě nechala domluvit.“

„To říkáš dost často.“

„Mám se za hodně co omlouvat.“ Otočí se ke mně čelem. Vycházející slunce zachytí stříbro na jeho spáncích, zlato v očích. „Pouto je teď vzhůru. Oba ho cítíme. A potřebuju, abys věděla – nežádám o nic kvůli poutu. Pouto mi nezasloužilo jedinou věc. Pouto je to, co nám vždycky náleželo a nikdy jsme si ho nesměli vybrat. Nechci tě, protože to říká měsíc. Měl jsem měsíc, co to říkal, šest let, a stejně jsem tě každý den zklamal.“ Hlas mu zdrsní. „Chci tě, protože jsem seděl ve tvé kuchyni a díval se na lednici pokrytou voskovkovými vlčicemi bez jediného druhého dospělého na kterékoli z nich, a pochopil jsem přesně, co jsem tě stál. Chci tě, protože jsi vešla na bitevní pole jako žena, která se pět let neproměnila, abys stála mezi naší dcerou a netvorem. Chci tě, protože jsi ten nejstatečnější, nejbystřejší, nejvíc k vzteku dohánějící člověk, jakého kdy poznám, a já jsem strávil dvanáct zdrogovaných let příliš slepý, než abych viděl, že jsem už doma.“

Nemůžu dýchat.

„Pouto je dar,“ řekne tiše. „Ale nežádám tě, abys ho přijala. Žádám tě, abys mě nechala vysloužit si tu ženu, ke které je připoutané. Jak dlouho to bude trvat. I kdyby odpověď byla roky. I kdyby odpověď byla nikdy.“

A v tom je ta věc.

Ta věc, před kterou utíkám od chvíle, kdy mi cedr a zimní déšť znova vrazily do plic na chodníku v Jasenici.

Už nechci utíkat.

„Dalibore.“

„Ano.“

„Zmlkni,“ řeknu, a políbím ho.

Úplně znehybní na jeden úder srdce – šok, pouto mezi námi vzplane doběla – a pak mě obejme a líbá mě zpátky jako muž, který pět let hladověl a nevěděl to, dokud mu jídlo nestálo před očima.

A pouto, konečně, úplně, nádherně vzhůru, zpívá.