Přijdou o tři noci později.

Měla jsem vědět, že to bude v noci. Měsíčního údolí vždycky milovalo měsíc.

Přesunuli jsme se – všichni – do bezpečného domu, který zařídil Ctirad na neutrální půdě, rozlehlé chaty hodinu cesty od Jasenice, jež patří jednomu Betovi na odpočinku, který dluží Ctiradovi laskavost a neptá se. Dalibor přivezl tucet nejlepších silverpinských bojovníků, ručně vybraných, žádný z rady, žádný, kdo by pil čaj. Ctirad prověřil každého.

Lilka si myslí, že je to dovolená. Tři dny je divoká štěstím – celý les k běhání, potok, dvanáct obrovských vlků, kteří se do ní do jednoho úplně a bezmocně zamilovali. Včera jsem dva z nich – zjizvené bojovníky, kteří pro smečku zabíjeli – přistihla, jak leží na břiše v zahradě, aby na nich mohla jezdit jako na ponících.

„Mají mě rádi,“ oznámila u večeře hluboce spokojená.

„Všichni tě mají rádi, broučku,“ řekla jsem, a Dalibor přes stůl vydal zvuk, který se pokusil zamaskovat jako zakašlání.

Je na ni opatrný. Bolestně, záměrně opatrný. Neřekl jí, kdo je – dohodli jsme se, společně, první rozhodnutí, které jsme učinili jako rodiče, že je příliš malá a děje se toho příliš. Takže pro Lilku je prostě „pán z lesa“, titul, o kterém se rozhodla, že je vyznamenání, a on na něj bez reptání slyší, a já sledovala nejmocnějšího Alphu ve třech územích, jak strávil dvacet minut předstíráním, že je triceratops na dřevěné podlaze, protože mu to čtyřletá holčička přikázala.

Je to ta nejkrutější věc, jakou jsem kdy viděla. Protože je to všechno, co jsem chtěla. O šest let pozdě a přesně správně, a já nevím, co s tím, jak mě z toho bolí hrudník.

✦

Když přijde varování, jsem vzhůru. Vždycky jsem vzhůru.

Je to zaklepání – dvě krátká, jedno dlouhé – na mé dveře, a pak Ctiradův hlas, tichý a naléhavý. „Májo. Vstávej. Hned.“

Jsem oblečená dřív, než to dořekne. Pět let sbalených tašek. Moje tělo zná tohle cvičení líp než odpočinek.

„Lilko,“ řeknu.

„Dva bojovníci u jejích dveří. Dalibor je s ní.“ Ctiradovy oči jsou potmě ostré. „Hlídka zachytila na severní linii vůni. Měsíčního údolí. Hodně jich je.“

Krev mi ztuhne a pak, kupodivu, vzplane. Pět let útěků. Pět let, kdy se moje vlčice stáčela tichá a malinká kolem jediného vyděšeného instinktu: chraň štěně, schovej štěně, utíkej.

Ale dnes v noci žádný útěk není. Není kam utíkat.

A něco ve mně – něco, o čem jsem myslela, že zemřelo v tom autě – se rozvine.

„Kolik?“

„Dvacet, možná víc.“ Ctirad už je v pohybu chodbou. „Severin přišel osobně.“

Jdu za ním do velkého pokoje, kde Dalibor stojí u okna s Lilkou spící mu na rameni, kaštanovou hlavičku zastrčenou pod jeho čelistí, pana Čmuchala visícího z jedné malé pěsti. Ten pohled mě na půl vteřiny zastaví – moje dcera spící v náručí svého otce, v bezpečí, důvěřivá, ta věc, kvůli které jsem pět let přísahala, že ji nikdy nebude mít, protože jsem myslela, že si ji nikdy nezaslouží.

Dalibor se otočí. Oči mu přes její hlavu najdou ty moje.

„Chtějí ji,“ řekne tiše, aby ji neprobudil. „Nedáme jim ji.“

„Ne,“ souhlasím. „Nedáme.“

„Vezmi ji do sklepní místnosti. Je chráněná zaklínadly, kámen, jedny dveře. Postavím k nim Brama a Colea – ti čaj nepijí, na to bych vsadil život.“ Přejde ke mně a – opatrně, jako požehnání – mi předá naši spící dceru do náručí. To její teplo, ta váha, ten tichý popotahující zvuk, který vydá. „Zůstaň s ní. Ať uslyšíš cokoli. Ať se tady venku stane cokoli. Zůstaneš s ní.“

„Dalibore – “

„Prosím.“ Dlaní obejme Lilčinu hlavičku, jen na okamžik, nesnesitelně něžné gesto z těch zjizvených kloubů. „Strávil jsem dvanáct let tím, že mě řídili muži, kteří mě zdrogovali, abych ignoroval jediné lidi, na kterých záleželo. Dovol mi dnes v noci udělat jednu věc jako já sám. Dovol mi bránit svou rodinu.“

Svou rodinu.

To slovo se mnou udělá něco, co nemám čas zkoumat.

„Ať se neopovážíš umřít,“ řeknu mu. „Nesmíš pět dní prosit a pak umřít dřív, než si cokoli vysloužíš.“

Ústa mu udělají ten skoro-úsměv. „Ani by mě to nenapadlo.“

✦

Sklepní místnost je studený kámen a jediná žárovka. Sedím na podlaze zády ke zdi chráněné zaklínadly, Lilka v klíně, a poslouchám, jak nahoře začíná válka.

Přichází ve vlnách. První zavrčení, vzdálené. Pak střet – těla narážejí do těl, ty mokré nemožné zvuky vlků bojujících s vlky, řev, který poznám až v dřeni, protože jsem ho cítila o Krvavém měsíci: Dalibor, plně proměněný, plně rozpoutaný, a poprvé za dvanáct let plně sám sebou.

Lilka se pohne. „Mami?“

„Jsem tady, broučku.“

„Tam se perou vlci.“

„Já vím.“

Nakloní hlavu, naslouchá těma svýma neuvěřitelnýma ušima, a bouřkově šedé oči má rozšířené, ale ne vystrašené. Nikdy vystrašené. Moje nebojácná holčička. „Ten pán z lesa vyhrává.“

„Jak to víš?“

Přitiskne si malou ručku naplocho na vlastní hruď, na srdce, s naprostou jistotou dítěte, které se v tomhle nikdy nemýlilo. „Cítím ho. Je hlasitý. Je jako já.“

A já pochopím, co mělo dvanáct let jedu zabránit. Pouto neběží jen mezi druhy. Běží v krvi. Moje dcera, čtyřletá, cítí tlukot srdce svého otce skrz kamennou podlahu, protože jsou ta stejná nemožná věc – dvě linie v jednom srdci, přesně jak slíbilo to skutečné proroctví.

Bitva zuří. Ztrácím pojem o čase. Ozve se náraz, který setřese prach ze stropu. Výkřik – ne Dalibor, ne Ctirad, kteréhokoli z nich bych poznala i ve smrti – a pak ticho, které je horší než ten hluk.

Kroky na sklepním schodišti.

Ne dvě krátká a jedno dlouhé.

Stojím na nohou s Lilkou za sebou dřív, než se dveře otevřou, a když se otevřou, když ucítím med a měsíční svit, rty se mi stáhnou z zubů v zavrčení, jaké jsem nevydala pět let.

Zora.

Stojí ve dveřích v bledých šatech zešedlých prachem a krví, která není její, a violetové oči má rozšířené, a je sama, a třese se.

„Prosím,“ zašeptá. „Prosím, nepřišla jsem – přišla jsem tě varovat. Můj otec – Májo, on na tohle místo svrhne celé údolí. Nechce to dítě unést. Chce ho pryč. Říká, že měsíční znamení, které není jeho, je čepel na jeho hrdle a – “ Hlas se jí zlomí. „Já jsem to nevěděla. Přísahám na měsíc, nevěděla jsem o tom čaji. Myslela jsem, že jsem osudová. Myslela jsem, že jsem vyvolená. Pět let jsem byla vdaná za muže, který mě nedokázal milovat, a myslela jsem, že je to moje chyba, že nestačím, a nikdy to – “ Přitiskne si dlaň na ústa. „Nikdy to nebylo skutečné. Nic z toho nebylo skutečné. Použil i mě.“

Hledím na ni, na tu ženu, kterou jsem pět let nenáviděla, na to zlaté proroctví, co zaujalo mé místo. A teď to vidím – tu věc, na kterou jsem byla příliš rozervaná, abych ji tehdy uviděla. Nebyla má náhradnice. Byla další nástroj. Dívka vychovaná celý život ve víře, že je odpovědí na nějakou otázku, dovedená do cizí smečky a cizí postele a zahozená stejně důkladně jako já ve chvíli, kdy nedoručila to, co čaj učinil nemožným.

Dvě neviděné ženy. Jeden loutkář.

„Kde je,“ řeknu.

„V zahradě. Dalibor ho má, ale údolí přichází, je jich víc, budou tu za pár minut a Dalibor to nedokáže – nedokáže je všechny udržet, už je – “ Zalkne se. „Je zraněný, Májo. Vzal ránu místo Ctirada a pořád stojí, ale je – “

Zbytek neslyším.

Protože něco ve mně, nějaké pět let pohřbené, čaj-se-toho-nedotkne, matčinsko-družčí zvíře, otevře oči úplně dokořán poprvé od noci, kdy jsem skoro vykrvácela v autě cizího muže.

„Hlídej ji,“ řeknu Zoře a strčím svou dceru do náručí ženy, kterou jsem pět let nenáviděla, protože v téhle jediné zavěšené vteřině vím – tak jistě, jako znám vlastní tlukot srdce –, že zemře dřív, než dopustí, aby se Lilky cokoli dotklo. Vykoupení tvoří zuřivější stráž, než kdy tvořila nevinnost.

„Májo – “ vydechne Zora. „Co to – ty nejsi bojovnice, tys nikdy – “

„Ne,“ souhlasím, už u schodů, už cítím, jak mnou proměna stoupá vzhůru jako záplava skrz protrženou hráz, jako pět let zadržovaného dechu, jako vlčice, která zmlkla jen proto, že ji muž jménem Severin Vltavín zdrogoval do víry, že nemá nic, za co by stálo bojovat.

Mýlil se.

„Jsem matka,“ řeknu.

A promění se.