Drží slovo.

To je ta věc, která mě v příštích čtyřech dnech pomalu rozloží. Dalibor Vlček – který za šest let manželství neudělal jedinou věc, o kterou jsem ho požádala – drží slovo s důkladností, která působí skoro jako pokání.

K bytu se nepřiblíží. K Lilce se nepřiblíží. Ale každé ráno, když ji beru do kavárny v Javorové, parkuje na druhém konci bloku tmavé SUV, motor vypnutý, a uvnitř muž, který předstírá, že čte e-maily, a neoblafne nikoho.

Druhé ráno je na kapotě mé Hondy krabice čokoládových croissantů, když vyjdeme ven. Žádný vzkaz. Jen ty dobré od pekaře, ty drahé, celý tucet.

„To je pro mě?“ vydechne Lilka, jako by byly Vánoce.

„Nesněz je všechny,“ řeknu a podívám se na konec bloku, a SUV už odjíždí. Jako by nesnesl dívat se, jak se rozhoduju, jestli je hodím do koše.

Nehodím je do koše.

Nesnáším, že je nehodím do koše.

✦

„Musíš s ním nakonec promluvit,“ říká Marika.

Sedíme u ní v kuchyni, Lilka spí v pokoji po maratonském vyjednávání o spaní. Před Marikou je víno a přede mnou zázvorový čaj – staré zvyky; zázvorový čaj bude navždy chutnat jako nejhorší noc mého života a já ho stejně pořád piju.

„Mluvila jsem s ním. Řekla jsem mu ne.“

„Řekla jsi mu ne na chodníku během přepadení.“ Usrkne víno. „To není rozhovor. To je válečný zločin ve slepé uličce.“

„Žádný rozhovor nedostane. Dostane dohodu o péči sepsanou právníkem a dohlížené návštěvy na veřejném místě, pokud se bude chovat slušně.“

Marika chvíli mlčí. Pak jemně: „To chceš ty? Nebo to chce vyděšená Mája?“

Neodpovím, protože nemám odpověď, ze které by ze mě nebyla lhářka.

Pravda je, že moje vlčice už pět dní nezmlkla. Pravda je, že od chvíle na staveništi, od chvíle, kdy mi cedr a zimní déšť znova vrazily do plic, je vzhůru a přechází sem a tam a kňučí jediné slovo dokola.

Druh. Druh. Druh.

Pět let spící. Pět let ticha tak úplného, že jsem myslela, že ji rozvázání zabilo. A jeden nádech jeho vůně ji probudil, jako by jen zadržovala dech.

Což nedává smysl.

Protože pouto bylo rozvázané. Cítila jsem, jak se mi v tom autě trhá ven. Mám jizvu tam, kde žilo – fantomová bolest, mrtvá nervová zakončení, místo, kde bývala končetina.

Druha necítíš u pouta, které je pryč.

✦

Čtvrtý den ho pustím do bytu.

Ne kvůli Lilce. Pošlu ji nejdřív k Marice, s panem Čmuchalem a slibem palačinek. Tohle je rozhovor pro dva dospělé a žádné publikum.

Dalibor stojí v mých dveřích, jako by se bál, že ho práh odmítne. Už není v obleku – džíny, šedé tričko s dlouhým rukávem, a vypadá mladší a drsnější a víc jako muž z Krvavého měsíce než jako Alpha z konferenční místnosti.

„Děkuju,“ řekne, „že jsi mě nechala – “

„Sedni si. Neděkuj mi. A na nic nesahej.“

Sedne si k mému starému kuchyňskému stolu, na mou starou židli, v malém čistém bytě, kde jsem si vystavěla život z lepicí pásky a tvrdohlavosti, a rozhlíží se po něm jako muž, který si zapisuje každý detail muzea, do kterého smí jen jednou.

Pohled mu uvázne na obrázcích přilepených na lednici. Voskovkové vlčice. Fialový dinosaurus. Klacíková žena s obří čmáranicí kaštanových vlasů s nápisem MÁMA.

Pohne se mu hrdlo.

„To nakreslila ona?“

„Kreslí všechno. I zdi, kdybych jí dovolila.“

Chvíli neřekne nic. Když promluví, hlas má rozbitý. „Není tam nikdo jiný. Žádný – není tam žádný druhý dospělý. Vždycky jen ona a ty.“

„Protože to vždycky byla jenom ona a já.“

Sleduju, jak to dopadne. Sleduju, jak to řízne.

Dobře, řekne ta část mě, která šest let byla neviditelná. Ať toho cítí zlomek.

Ale ten zbytek, ta unavená poctivá část, jen sleduje otce, jak se dívá na důkaz každých narozenin a každé odřeniny a každé horečnaté noci, které propásl, a něco v hrudi, co jsem považovala za jizvu, mě bolí jako čerstvá rána.

„Potřebuju ti něco říct,“ vyhrkne Dalibor. „A potřebuju, abys mě nechala domluvit, než mě vyhodíš. Zvládneš to?“

„Nic neslibuju.“

Skoro se usměje. Je hrozné, jak moc si ten skoro-úsměv pamatuju. „Spravedlivý.“

Sepne ruce na stole. Klouby má zjizvené – pamatuju si, jak jsem je počítala při Krvavém měsíci, inventář násilí spáchaného mým jménem, o kterém netušil, že mi ho prozradil.

„Šest let,“ řekne pomalu, „bylo se mnou něco špatně. Věděl jsem to tak, jak víš, že se ti kazí zub, dřív, než přijde bolest. Podíval jsem se na tebe přes místnost a cítil – nic. Plochý, šedý nic. A každý instinkt, co jsem měl, mi tvrdil, že je to správně. Že jsi povinnost. Politické ujednání. Že odvrátit se od tebe je přirozený stav věcí.“

„Páni,“ řeknu. „Strhující. Ta romantika.“

„Nech mě domluvit.“ Zatne čelist. „Tu noc s Krvavým měsícem si nepamatuju. Ale pamatuju si to ráno potom. Probudil jsem se ve své posteli, a asi na deset vteřin – než ta šeď zase klesla – jsem se cítil jako obrácený naruby. Jako bych se dotkl něčeho, čeho jsem se nikdy neměl dotknout, a ono mě to zničilo pro všechno ostatní. A pak to bylo pryč. Šeď to spolkla. Namluvil jsem si, že to byla whiskey.“

Moje srdce dělá něco složitého a nevítaného.

„Vzal jsem si Zoru, protože proroctví říkalo, že mě dokončí,“ pokračuje. „Protože jsem se cítil tak zásadně nedokončený, že představa, že to někdo spraví, byla jediná věc, co dávala smysl. A pak to spojení – “ Zarazí se. Ruce se mu napnou. „Nikdy to nezabralo, Májo. Vykonali jsme obřady. Stařešina pronesl slova. A nic se nestalo. Žádné pouto druhů. Žádné dokončení. Jen dva cizinci v posteli, kteří se ptají, proč jim měsíc lhal.“

Úplně ztuhnu.

„Zora není tvoje družka,“ řeknu pomalu.

„Zora nikdy nebyla moje družka.“ Šedé oči se mu zvednou k mým a hoří. „Pět let jsme předstírali opak, protože alternativou bylo přiznat, že proroctví, které ospravedlnilo vymazání mé vlastní ženy, bylo špatné. Smečka byla půl dekády bez Luny. Území bylo neklidné. A já si namlouval, že je to politika, je to ekonomika, je to cokoli kromě pravdy, na kterou jsem se nedokázal podívat.“

„Kterou je?“

Polkne. „Že ta noc, kdy jsem se cítil celý, byla ta, kterou si nepamatuju. S tebou.“

V kuchyni je hodně ticho. Někde venku štěkne pes. Lednice bzučí pod svými voskovkovými vlčicemi.

„To nestačí,“ slyším se říct, a hlas se mi třese. „Jedna noc, Dalibore. Cítil ses celý jednu noc, kterou si ani nepamatuješ, a chceš medaili? Já jsem se cítila celá každičký den šest let a tys mnou prokoukával. Problém nikdy nebyl v tom, že jsi to nedokázal cítit. Problém byl v tom, že i když jsi to cítit nedokázal, měl jsi být laskavý. Měl jsi být slušný. Měl jsi se podívat na ženu, ke které jsi legálně připoutal svůj život, a chovat se k ní jako k člověku, proroctví neproroctví. A neudělal jsi to. Tak mi neseď v kuchyni a nevyprávěj mi o šedi. Šeď neomlouvá tu krutost.“

Trhne sebou, jako bych ho udeřila.

Pak udělá něco, co jsem za všechna ta léta, co ho znám, nikdy neviděla Dalibora Vlčka dělat.

Skloní hlavu.

„Máš pravdu,“ řekne. „Máš úplnou pravdu. Není pro to omluva. Ať se mnou bylo špatně cokoli, pořád jsem si každý jediný den vybíral, jak se k tobě chovám, a každý jediný den jsem si vybral špatně, a budu to vědět do konce života.“ Klesne mu hlas skoro do ztracena. „Nežádám tě, abys mi odpustila. Nemyslím, že bys měla. Žádám tě, abys mě nechala poznat mou dceru. A říkám ti pravdu o té šedi, protože ji tam, Májo, něco vložilo. Vlci necítí ke svým osudovým druhům nic. Tak pouto nefunguje. Tohle někdo způsobil. A já zjistím kdo.“

Po zádech mi přejede mráz.

Protože má pravdu. Tak pouto nefunguje. Věděla jsem to při Krvavém měsíci, kdy pouto ožilo ve chvíli, kdy whiskey uvolnila, co ho drželo dole. Cítila jsem, jak zpívá. Pouta nezpívají jednu noc a druhou nezmlknou.

Pokud je něco neumlčí.

„Ty bankovní převody,“ řeknu pomalu a přemýšlím nahlas. „Ten čaj. On vždycky míval – “ Zarazím se. „Dalibore. Tu noc s Krvavým měsícem. Co to prolomilo? Co bylo jiné?“

„Byl jsem tři dny na hranici,“ řekne okamžitě. „Nejedl jsem v domě smečky. Neměl jsem ten – “ Strne. „Ten večerní odvar. Směs stařešinů. Pil jsem ho každý večer. Na soustředění, říkali. Pro alfí jasnost.“ Obličej má barvu popela. „Tři dny před Krvavým měsícem jsem ho vynechal. A ráno potom mi hospodyně přinesla dvojnásobnou dávku, že prý vypadám nemocně.“

Hledíme jeden na druhého přes můj kuchyňský stůl.

„Někdo tě drogoval,“ zašeptám.

„Někdo,“ řekne Dalibor hlasem jako drcený led, „šest let otravoval pouto mezi námi.“ Oči se mu zvednou k mým, a poprvé v nich není žal ani vina. Je v nich něco, co si pamatuju z Krvavého měsíce, něco, co jsem tu noc cítila na kůži a nikdy potom. „A já to nechal být. Ale skončil jsem s tím to nechávat být. Májo – kdo přinesl ten odvar do Stříbrnice?“

Tu odpověď už znám. Myslím, že ji znám od chvíle, kdy se mi z medové vůně a měsíčního svitu poprvé obrátil žaludek.

„Delegace z Měsíčního údolí,“ řeknu. „To proroctví. Zorin otec.“ Podívám se mu do očí. „Severin Vltavín.“