O rok později, za jasného mrazivého rána, věšelo šest mužů na lešení nová mosazná písmena nad nejstarší dveře ve městě.

THE BISHOP & HALE.

Gustav stál na chodníku v bílých rukavicích a plakal, aniž pohnul jediným svalem v obličeji, což je prý nejvyšší pocta, jaké je vrátný schopen.

Marcela zajistila občerstvení. Dort byl zase Meridián, jenže tentokrát se cukrové figurky na střeše držely za ruce, což prý neznamenalo vůbec nic, zatímco plakala.

Portréty jsme převěsili to odpoledne.

Třicet let se Artur Biskup a Edward Hál probodávali pohledem z opačných konců lobby — vyhnaní na protilehlé stěny, olejové barvy ve válce. Aby je spojili nad krbem, bylo potřeba čtyř nosičů a jednoho statika.

Bok po boku. Lehce podráždění. Doma.

A mezi nimi, v malém stříbrném rámečku, který Estela Maršová vytáhla z kabelky jako verdikt: momentka, říjen 1961. Dvě mladé ženy na nedokončené střeše, se smíchem, sdílejí šampaňské rovnou z láhve, Perla zednickou lžíci v ruce a Irena maltu na šatech.

„Požádaly mě, ať to podržím,“ řekla Estela, „dokud to zeď neunese.“

Narovnala rámeček o poslední stupeň, děsivá a spokojená, kmotra hotelu.

Roční úklid, ve zkratce, v pořadí, v jakém ho odborné plátky přinesly:

Viktorie Vítková byla na jaře obžalována. Podvod s cennými papíry, padělání, spolčení. Krémový hlavičkový papír jejího fondu se teď objevuje převážně v důkazních přílohách. Spis z roku 1994 byl znovuotevřen; noční vrátný Meridiánu, osmaosmdesátiletý a bystrý jako rys, podal výpověď svého života.

Bohdan spolupracoval, samozřejmě. Spolupráce je rodinné nadání. Teď dělá poradce v Boce lidem, kteří si neprověřují reference. Dědovy manžetové knoflíčky mi poslal zpátky v bublinkové obálce, bez vzkazu. Matka je měla na sobě při přejmenování hotelu, k červeným šatům. Perla by to schválila.

Vencla obeslali obsílkou v jeho golfovém klubu, který mu poté zrušil členství pro, a cituji z dopisu, tón.

Portýr zpracoval náš rok jako seriál a nepokusil se o špetku důstojnosti: FÚZE STOLETÍ, po níž následovalo UDĚLALI TO Z LÁSKY (PRÝ, FUJ), po níž následoval seznam mých výrazů z galavečera s popiskem žena oceňující rakve, což — spravedlivé.

Pavlína je teď šéfka kanceláře společného holdingu. Jejím prvním činem bylo zarámovat koktejlový ubrousek z Vegas — BISHOP 7, HALE 6 — a pověsit ho v zasedačce, kde má vyšší postavení než strategický plán.

Dagmar a Beneš si měsíčně navzájem fakturují večeře a říkají tomu smírčí jednání. Nikdo ani z jednoho právního oddělení nemá odvahu se ptát.

Estela poslala výroční přání, čímž myslím, že její tajemník přeposlal soudní vyrozumění, které znělo, v plném znění: Stále skutečné. Blízko lásky až dost. — E. M.

A my?

Pořád proti sobě vedeme dvě žaloby. Držíme si je tak, jako jiné páry drží krb — přiživované, žhnoucí, čistě pro teplo. Neděle jsou pořád tiché do deseti. Příloha C byla obřadně spálena na našem sporáku, i s laminátem, což spustilo požární hlásič, který přivolal Tomáše, který se jedním pohledem podíval na popel a řekl, že to zaeviduje jako údržbu, z úcty.

Na otomanu v pracovně se rok nespalo. Věnovali jsme ho charitě. Charita se ptala, jestli má citovou hodnotu, a můj manžel řekl: „Nesmírnou,“ a zaplatil jim, aby si ho odvezli.

Krabice na hodinky žije na polici v pracovně, v důchodu. Teď v ní jsou manžetové knoflíčky, šachový pěšec, kterého jsme konečně našli, a jeden nevadský oddací list, zlatou pečetí vzhůru — konečně zařazený pod vůbec nic.

K výročí jsme letěli do Las Vegas.

Schválně. Střízliví. Za denního světla, jako nevinní lidé.

Nonstop svatební kaple Silver Bells se nezměnila ani o jeden kamínek. Stejné neonové zvonky. Stejné agresivní varhany. Stejný oddávající — Randy, overal se leskl, který se na nás jedním pohledem podíval a rozzářil se jako Strip.

„Paní od těch čtyřiceti procent!“ zvolal. „A pán od safíru! Vy jste zpátky! Nikdo se nevrací!“

„Obnovujeme sliby,“ řekl Dominik. „Celý balíček. Plná pultová cena.“

Randymu zvlhly oči. Plná pultová cena, v téhle ekonomice. Byla to nejromantičtější věc, jakou mu kdy kdo řekl.

Zatímco rozehříval varhany, konečně jsem uzavřela svůj poslední otevřený spis.

„Randy. Před rokem. Kde jsem vzala tu kytici?“

„Ále, ukradlas ji, madam,“ řekl vesele. „Přímo z aranžmá v lobby vedle. V té váze jsi nechala dvacku a vizitku. Concierge tu vizitku zarámoval. Napsalas na ni fakturujte mi.“

Fakturujte mi. Kdesi v Nevadě je moje opilé já pořád nejlepší vyjednavačka, jakou znám.

Tammy byla svědkyní zase. Tentokrát nakreslila dvě srdíčka. Inflace.

Sliby jsme tentokrát říkali střízliví, což je, jak se ukazuje, úplně jiná svátost. Slyšíte každé slovo. Myslíte je vážně, schválně, popořadě, nahlas, v pronajaté kapli, co voní karafiáty a kobercem z herny, a je to — a jsem připravena se o to soudit — nejskvělejší luxusní nemovitost na světě.

„V jiném životě,“ řekl můj manžel místo všeho, protože jsme, kdo jsme.

„Námitka,“ řekla jsem. „Dotázáno a zodpovězeno. Tohle je ten jiný život.“

„Beru zpět,“ řekl a políbil mě dřív, než k tomu Randy dal svolení, což nás stálo choreografii a získalo nám všechno ostatní.

Venku, na parkovišti, pod v poledne mrtvým neonem, vytáhl telefon a my znovu naaranžovali fotografii, která nám zničila život — sako přes moje ramena, kytice zdvižená jako mistrovský pás. Tentokrát zaplacená. Většinou.

Podívali jsme se na displej a bylo to tam zase, ta věc, kterou jsem před rokem neměla jak přežít.

Dva lidé se smějí, jako by zemská přitažlivost byla k popukání.

Jenže tentokrát jsem ten úsměv poznala. Číslo sedmnáct. Ten, který nikdy nebyl zbraň. Ten, který byl zjevně můj už od baru se zdí bezejmenných — jen jsem strávila sedm let jako příliš dobře vycvičená na to, abych si ho nárokovala.

Správní rada hlásí, že náš první společný rok překonal projekce. Personál hlásí, že lobby působí tepleji, což nezachytí žádná metrika a potvrdí každý host. Estela nehlásí nic; má prostě každý čtvrtek stálý stůl v restauraci, nejlepší u okna, kde má vrchní pokyn nosit rooibos a navěky odmítat její peníze.

Apartmá, kde to všechno začalo, nám každý rok k výročí článku VII posílá ovocný koš, protože hotely, stejně jako budovy, stejně jako babičky, si všímají všeho a nezapomínají na nic.

Lidé se pořád ptají, na galavečerech a jednáních a jednou, nezapomenutelně, i při výslechu pod přísahou: jak se Biskupová vezme s Hálem?

A já jim dám to sdělení, které schválili právníci, to, co se vejde na koktejlový ubrousek, to, které trvalo třicet let, dvě babičky, jeden požár, jednu klauzuli, jedno okno a čtyřicetiprocentní slevu, než se stalo pravdou.

Za nepřítele jsem se provdala omylem. Nechávám si ho schválně.