„Stáhni to,“ řekla jsem Dahlii ze schodů před Estellinou budovou. „Ještě dnes večer. Než se to zapíše do rejstříku, než to lidé Vítkové vůbec stačí ucítit.“

„Staženo do šesti,“ řekla. Pak, opatrně: „A to manželství?“

„To manželství,“ řekla jsem, „se právě chystá stát mimořádně skutečným.“

Manžela jsem našla na mezaninu Meridiánu, jak shlíží dolů do lobby tak, jako generálové zírají na mapy bitev, které už prohráli.

Nejdřív uviděl listinu v mé ruce. Pak můj obličej. Pak prázdné místo na mém prstu a něco se v něm zavřelo jako končící roční období.

„Podalas to,“ řekl.

„Stáhla jsem to.“

Takt ticha.

„Bohdan mi ukázal rámcovou dohodu,“ řekla jsem. „Tvůj hlavičkový papír. Tvůj podpis. Ty, jak mě prodáváš za Meridián, ověřeno ráno po galavečeru. A já tomu uvěřila, protože věřit tomu bylo snazší než věřit tomuhle.“

Položila jsem převodní listinu na zábradlí mezi nás.

„Ty velkolepý idiote. Daroval jsi hotel, abych ti nemusela věřit.“

„Přišlo mi to levnější než květiny,“ řekl, jenže hlas se mu uprostřed toho zlomil a ten můj na tom nebyl o nic líp.

„Odešla jsem první,“ řekla jsem. „Zase. Je to jediný taneční krok, který mě moje rodina naučila, a teď ti to říkám, do zápisu: skončila jsem s tím. Ale dnes v noci potřebuju svého manžela, protože máme čtyřiadvacet hodin a my je všechny pohřbíme.“

Vrátil se úšklebek — jenže to nebyl úšklebek. Byl to úsměv číslo sedmnáct a měl zuby.

„Paní Hálová,“ řekl, „mluvíš mým jazykem lásky.“

„Biskupová se spojovníkem Hálová. Papíry uděláme později.“

Válečná místnost. Penthouse. Deset večer.

Pavlína si vzala padělek. Vydržel čtyřicet minut.

„Podívejte na hlavičku. To W v důkazech Vítkové dokumentace — font má seříznutou levou patku. Stejné seříznuté W v Bohdanově rámcové dohodě. Stejné makro na číslování příloh, stejné kompresní artefakty, stejná grafická dílna.“ Otočila laptop, divoká triumfem. „Kdo sestavil dokumentaci k podvodu, sestavil i rámcovou dohodu. Nejsou to dvě kouřící pistole. Je to jedna pistole, vypálená dvakrát.“

„A notářský záznam,“ dodala Dagmar, „ukazuje, že Dominik toho rána podepsal přesně jednu listinu. Jednu. Originál byl celou dobu v zásuvce Maršové. Padělek uvádí číslo razítka, které nebylo nikdy vydáno. Obtáhli podpis a zbytek si vymysleli.“

Beneš na hlasitém odposlechu si odkašlal svým vlhkým hrdýlkem a navěky si vysloužil plat: „A ještě. Vencl. Před hodinou mu doručili obsílku v golfovém klubu. Odpřisáhne, že tu nahrávku prodal Vítek Capital před devatenácti měsíci — a že se ho kupec zeptal, cituji, jestli by se ta pražská věc dala zdokumentovat. Staví tohle už od doby před svatbou.“

Před svatbou. Viktorie neimprovizovala na základě naší nehody. Číhala pod ní se sítí.

„Podvod se obrací,“ řekl Dominik tiše. „Jestli je dokumentace vyrobená, plánování bylo jejich. Estela to nejen zamítne — ona to postoupí.“

„Trestní oznámení potřebuje ověřený žhářský spis,“ řekla jsem. „Tomáš má řetězec převzetí. Gustav dokáže identifikovat muže od nakládací rampy z vrátného přepisu — v čtyřiadevadesátém dělal u těch dveří.“

„Personál bude svědčit,“ řekla Pavlína. „Všichni. Marcela se ptala, jestli může na jednání přinést jídlo. Řekla jsem ano, jasně, nejsme zvířata.“

Zbývala správní rada. Bohdan pořád držel hlasy a hlasy jsou aritmetika a aritmetika se o pravdu nestará.

Stará se o plné moci.

O půlnoci jsem zavolala do Znojma. Matka to zvedla na druhé zazvonění, protože nespavost se v každém bishopovském manželství dědí po obou stranách.

„Soňo.“ Za ní zvonkohra. Patnáct let obezřetného odstupu v jediné slabice. „Viděla jsem noviny. Ten galavečer. Vypadalas jako já v tvém věku. Vyděsilo mě to k smrti.“

„Mami. Potřebuju tátových devět procent.“

„Tvůj otec miloval ten hotel víc než mě,“ řekla. „Slíbila jsem si, že na něj už nikdy neutratím ani minutu života. Dej mi jeden důvod, který není Meridián.“

Podívala jsem se přes válečnou místnost na Dominika — vyhrnuté rukávy, na telefonu se Curychem, v tichosti zajišťoval vlastní správní radu pro Biskupovou.

„Nebojuju o ten hotel,“ řekla jsem. „Bojuju o toho muže. Hotel je jen místo, kde má schovanou svou půlku.“

Ticho. Zvonkohra.

„Nu,“ řekla matka a já slyšela, jak patnáct let přenáší váhu. „To je první bishopovská věta, které věřím od smrti tvého otce. Moje plné moci jsou tvoje. Pohřbi Bohdana zdvořile; jeho matka na mě byla hodná.“

Dominik pracoval na své straně jako paralelní motor. Ve tři ráno jsem ho slyšela, jak svým ředitelům vykládá celou tu věc — Prahu, nahrávku, blaf, celé to, bez laku. Stálo ho to. Správní rady odpustí ztráty; nikdy neodpustí měkkost. Utratil ji tak jako tak a za svítání stál Hál Resorts v šiku za svým ředitelem a jeho nemožným manželstvím.

Sešli jsme se k jednání druhého dne ve dvě odpoledne v knihovně Meridiánu, pod portrétem dvou dědů namalovaných olejem, jak spolu nemluví.

Estela předsedala v čele dlouhého stolu, fond před sebou, místnost nabitá: obě správní rady, oba právní týmy, Viktorie v krémovém hedvábí, Bohdan v dědových manžetových knoflíčcích a podél zadní stěny, ve slavnostních uniformách, personál. Gustav. Tomáš. Marcela, s pečivem, jak vyhrožovala.

Trvalo devadesát minut ukončit třicetiletou válku.

Dagmar provedla forenzní rozbor padělku. Seříznuté W se objevilo na obrazovce vysoké dva a půl metru a já sledovala, jak Viktoriině čelisti přibývá zlomová linie. Beneš nahlas přečetl do zápisu Venclovo místopřísežné prohlášení monotónem, který nějak obsahoval ohňostroj. Notář předložil záznam, registr razítek a knihovnické opovržení výmyslem.

Pak Tomáš donesl ocelovou schránku ke stolu jako rakevník a Estela si natáhla bílé rukavice.

Koncept zprávy. Proplacený šek. Nadir Invest, registrovaný zástupce N. Vítek. Vrátného přepis — a Gustav, čtyřiasedmdesátiletý, ve stoji spatném: „Vystřídal jsem ho u dveří rampy v 1:40 ráno, Ctihodnosti. Ty dveře držím šedesát let. Nikdy nezapomenu muže, který se mi nepodívá do očí.“

„Je to rodina žhářů,“ vydechl někdo a místnost zapomněla být zdvořilá.

Viktorie nad důkazy o podvodu ani nemrkla. To se jí musí nechat; byla vyrobená v laboratoři. Zlomil ji ten požár — protože podvod je strategie, ale požár byl zakladatelský zločin a její fond, její jméno, celá její třpytivá nájezdnická mytologie na něm stály.

„Chci, aby bylo poznamenáno,“ řekla a povstala, dokonalá až do konce, „že jsem zdědila pozici. Žádné požáry jsem nezakládala.“

„Ne,“ řekla Estela. „Jen jste zaplatila padělky, které jeden hájí. Posaďte se, paní Vítková. Oznámení pokrývá obojí.“

A Bohdan — Bohdan se obrátil v přímém přenosu, před celou místností, s dědovými manžetovými knoflíčky mrkajícími na zápěstí.

„Přišla za mnou ona,“ řekl, napůl vytažený z křesla, propocený desetiletími vánoční vřelosti. „Ta dokumentace, ta rámcová dohoda, ta půlnoční schůze — její dílna, její lidé, ujistili mě, že je všechno pravé—“

„Ujistili vás,“ zopakovala Estela hlasem, který musela čtyřicet let uchovávat v zásuvce, a napsala na svůj blok jeden dlouhý řádek, a můj strýc se velmi pomalu posadil zpět, muž sledující, jak se sepisuje jeho vlastní nekrolog.

Do čtyř hodin bylo hotovo.

Přezkum podvodu: zamítnut a postoupen — trestně — proti Vítek Capital a Bohdanovi Biskupovi, spolčení, padělání, manipulace s trhem, se žhářstvím z roku 1994 znovuotevřeným na základě nových důkazů ze spisu. Půlnoční usnesení rady: zrušeno jako vyrobená nouzová situace; Pavlíně zabzučel telefon uprostřed jednání — správní rada Biskupů, znovu svolaná na matčiny plné moci, odvolala Bohdana a obnovila nástupnictví. Jednomyslně, stálo ve zprávě. Zbabělci.

A ten svazek.

„Co se týče článku sedm,“ řekla Estela a sundala si brýle, „tato správkyně přezkoumávala strany devadesát dní bez jedenácti. Sledovala jsem je, jak zvládají povodeň, pořádají, soudí se, sebedestruují a znovu vstávají z mrtvých. Shledávám svazek skutečným — uzavřený v idiocii, udržovaný v dobré víře, což je, pro pořádek, to, jak vznikají ty nejlepší. Meridián se převádí. Společně.“

Personál nezatleskal, protože personál Meridiánu má úroveň.

Marcela rozhodně zatleskala.

V tom hluku ke mně Dominik přisunul přes stůl převodní listinu, jedno obočí zvednuté: stejně tvoje, říkalo to. Celé. Jak podepsáno.

Místnost ztichla, aby se dívala, protože místnosti to vždycky vědí.

Vzala jsem listinu. Sedm let, čtyři výslechy, jedenáct žalob, dva boje o hlasy, jedna svatba, jeden požár, jedna svíčka.

Přisunula jsem ji zpátky.

„Nechci tvou půlku,“ řekla jsem. „Chci, aby to zůstalo naše.“

Poprvé v zaznamenané historii neměl Dominik Hál žádnou protinabídku.