Cedule nad dveřmi na Křižíkově hlásá BALETNÍ ŠKOLA SLEČNY IVY, protože jsme dali jméno domácímu hlasování a Róza ovládá rozhodující blok.

Otakarovi jsem řekla ano, samozřejmě. Řekla jsem to dřív, než kakao vychladlo — s Rózou sedící v posteli mezi námi a ječící řekni ano, řekni ano, čtyřletá holčička s hlasem jako požární siréna, bůh jí žehnej, bůh žehnej každému decibelu.

Ale to není konec. Konce se musí zasloužit popořadě. Nechte mě to udělat pořádně.

Červen, o rok později. Den vystoupení.

Měla jsem v zákulisí jedenáct labutí, čtyři až sedm let, z nichž jedna byla z neochvějného osobního přesvědčení dinosaurus, a nechala jsem ji být dinosaurem, protože první pravidlo mé školy zní: jezero bere všechny příchozí.

Studio vonělo kalafunou a krabičkami s džusem. Rodiče zaplnili skládací židle. Paní Phamová stála vzadu s náručí pivoněk tak vonných, že ji předcházely o celý blok, a vedle ní, ve svém nejlepším svetru, seděla Renata Kružíková, která si nechává všechno a která na vystoupeních, jak se ukázalo, pláče jako člověk placený od slzy.

První řada, přesně uprostřed: Otakar Vlach, hotelový král, postrach tří burz, natáčející na výšku jako každý jiný otec v Americe, s krytkou na objektivu první čtyři minuty, dokud se Táni nenaklonila a nespravila to.

A v zákulisí, v bílém tutu, s matčinýma modrýma očima, stála na svých značkách nejmenší labuť programu a vibrovala.

„Nervózní?“ zeptala jsem se, klečíc. Klekání kotník teď zvládá bez potíží. Doktorka Lindqvistová je z toho při každé kontrole samolibá a zaslouženě.

Róza zavrtěla hlavou. Zvážila to. Přikývla. Pak se naklonila, rty coul od mého ucha, a zašeptala — starý zvyk, náš první jazyk, ponechaný teď pro obřady:

„Dívej se na mě.“

„Vždycky,“ řekla jsem.

Hudba začala. Labutě šly na scénu, víceméně v řadě, jedna z nich potichu řvala.

A Róza Vlachová — která kdysi žila pod klavírem, která si svá slova vykupovala zpět jedno po druhém, která naučila dům svého otce zase dělat rámus — se postavila doprostřed předního jeviště, podívala se na ty nacpané skládací židle bez jediného kousku strachu v těle a oznámila, na plný hlas své požární sirény, ještě před svým nástupem, přes hudbu:

„JÁ JSEM ROSIE A TOHLE JE TA LÉTACÍ ČÁST.“

Strhla to celý sál. Její paže se zvedly — zápěstí vede, prsty se táhnou za ním jako peří, i s poraněným křídlem — a jedenáct stop opodál její otec vydal za svým telefonem zvuk, který ten záznam navždy uchovává, napůl smích, napůl modlitba, celý její.

Letěla. Přistála sama.

Mimochodem, to je celá ta práce. Všechno ostatní je jen rozvrhování.

Vzali jsme se v září, v domě u jezera, na molu, v hodinu, kdy světlo klesá do zlaté.

Malé. Hlučné. Zní to jako protiklady; nejsou. Čtyřicet lidí, kteří si své židle zasloužili: Táni za svědkyni, Švec uslzený za svými brýlemi a předstírající, že je to pyl, Reyesová — držíme si ji na paušálu ze sentimentálních důvodů — Renata, doktorka Okaforová, která poslala pečlivě psanou kartičku a stejně přišla, a paní Phamová, která pekla a kterou Otakar vedl po molu pod paží, protože některé dluhy splácíte na veřejnosti.

Jedna židle stála vepředu s pivoňkami na ní.

Nikdo tu židli nevysvětlil. Všichni tu židli pochopili.

Otakarovy svatební sliby byly krátké, protože jsem mu vyhrožovala, a jeden jejich řádek patří do tohoto příběhu. Vytáhl kus papíru — krémový, přeložený na třetiny, zbytek roku zarámovaný nad postelí malé holčičky, na to odpoledne zapůjčený — a nahlas přečetl na vlastní svatbě rukopis své zesnulé ženy, vyrovnaně, ve zlatém světle, jako muž konečně dostávající závazkům smlouvy.

„Jestli tu nebudu, nenech Rózu vyrůstat v tichém domě. Najdi jí někoho, kdo dělá rámus.“

Složil ho. Podíval se na mě. Naprosto odlaminovaný.

„Vilma mi tě poslala,“ řekl. „To je jediný výpočet, který vychází. Zkontroloval jsem si to dvakrát.“

Milý čtenáři, stav mé řasenky byl zanesen do důkazů.

Róza byla družička, nosička prstýnků a samozvaná asistentka oddávajícího, trojrole, kterou provedla na plný hlas, komentujíc obřad jako golfový hlasatel bez ztišeného hlasu. Když skutečný oddávající řekl mluvte teď, nebo navždy mlčte, moje dcera — to slovo mi dodnes pokaždé dopadne do hrudi jako úder zvonu — se postavila na svou židli a řekla: „MY VŠICHNI ŘÍKÁME ANO,“ a tím to bylo hotové. Závazné, prý. Švec přikývl, jako by to obstálo, a jeho názor běží za čtyřmístné částky za hodinu.

Tentokrát jsme na molu valčíkovali na opravdovou hudbu. Pořád je hrozný tanečník. Mám dvě stě svědků a nula výčitek.

Co se Kláry týče — jeden řádek, protože přesně jeden si zasloužila.

Státní zastupitelství si dalo na čas a svou hromadu papírů; nadace tiše vyměnila zámky a hlavičkový papír; galerie šla do dražby a naposledy jsme slyšeli, že se přestěhovala do Lisabonu, kde je světlo proslulé svou shovívavostí. Rózin fond dostal nového správce: banku. Nudnou naschvál. Nudnou navždy.

Vilmine dopisy žijí tam, kam odjakživa patřily. Otakar nosí ten svůj v náprsní kapse na zasedáních představenstva — jeho advokáti se přestali ptát. Ten Rózin čeká v trezoru, zapečetěný, trpělivý, na holku dost starou, aby přečetla matčinu psací latinku. Končí — tolik nám Renata řekla, a jen tolik — slovy buď hlasitá, lásko moje.

Ona je. Bože můj, ona je.

Což nás přivádí k dnešnímu večeru.

Dnes večer je penthouse ostuda, a myslím to jako tu nejvyšší dostupnou chválu. Na zalaminovaném rozvrhu je mouka, na kterém teď stojí, pastelkou, hrdými tiskacími písmeny čtyřleté — pětileté, chtěla by to opravit — holčičky: TANEČNÍ PÁRTY, VŠECHNY BLOKY. Ve třech pokojích běsní pivoňky. Na klavírní stoličce leží dinosauří kostým, protože dinosaurus zůstává v repertoáru.

A na ten klavír — klavír, na který nikdo nehrál, oprášený muzejní kus — se hraje, mizerně, nádherně, paní Phamovou, která vzala hodiny v šestašedesáti ze vzdoru, když Otakar řekl, že dům potřebuje hudbu, a která teď vlastní Kočku leze dírou tak, jak jiné ženy vlastní nemovitosti.

Róza diriguje sirup — jsou tu palačinky; je devět večer; schválený seznam zemřel neoplakán — a Otakar Vlach tančí v ponožkách na parketách skládaných do stromečku s dceřinými nohama na svých nohou, dělá vžum v otočkách, k nepoznání pro každý bulvár, který ho kdy vyfotil, a konečně, přesně, poznatelný pro mě.

Můj manžel. Můj hlučný, teplý, moukou zaprášený, kdysi zalaminovaný manžel.

Kotník mi dnes večer zazpíval, jeden malý takt své staré písničky — nejspíš přijde déšť — a poprvé za tři roky jsem to slyšela tak, jak slyšíte starého kulisáka reptajícího v zákulisí. Součást divadla. Není se čeho bát. Představení jde dál bez ohledu na cokoli, a zbývá tolik představení.

Později napíšu osmihodinové hlášení, protože jsem nikdy nepřestala a teď je to tradice: tři řádky, každý večer, nechané na jeho polštáři místo v jeho e-mailu.

To dnešní je už načrtnuté.

Letěla. Všichni jsme letěli. Čtrnáct měsíců, a dluh je splacený — ten nemocnici, a ten druhý, ten, který nám dlužil smutek. Splacený v plné výši, v rámusu.

Kdosi se mě kdysi zeptal — dobře, byla jsem to já, na prahu, s rozbitou kabelkou a čtyřiceti procenty lží — jak těžké to asi může být.

Tady je konečné zúčtování, do zápisu, pro protokol, pro tu malou holčičku vedle, co spí a odmítá spát, s labutí knížkou a oběma našimi srdci:

Klauzule dvanáct nikdy neměla šanci.