Do hlasování akcionářů mi zbývalo šest dní a celý život praxe v tom, jak dělat nemožné věci bez cizí pomoci. Šest dní mi připadalo jako luxus.

Začala jsem u toho kolegy.

Jmenoval se Daniel Prokop a před třemi lety mu Vanda zaplatila, aby mi na hotelové chodbě položil ruku na pas a zbytek nechal na fotoaparátu. Týden po mém rozvodu zmizel z města. To dělá vina s těmi, kdo nejsou zrůdy — udělá je malými a vzdálenými.

Našla jsem ho o dva státy dál, jak vede železářství. Nevyhrožovala jsem mu. Sama jsem stála na druhém konci výhrůžky; takové věci dál nepředávám.

„Nepřišla jsem vás zničit,“ řekla jsem přes jeho pult, druhý den. „To jste už zvládl sám a je to na vás vidět, protože vypadáte jako člověk, který od té doby pořádně nespal. Přišla jsem vám dát jedinou věc, po které se spát dá.“

„A to je co,“ řekl, aniž zvedl oči.

„Pravda, vyslovená nahlas, vámi, v místnosti, na které záleží. Můžete přestat být tím, kdo to udělal. Můžete být tím, kdo to napravil. V nabídce je přesně jedna taková a ve čtvrtek jí vyprší platnost.“

Podepsal.

U vlastního kuchyňského stolu. Uvedl částku. Uvedl Vandu. Uvedl retušéra i hotel i datum. Trochu plakal a já ho nechala, a sama jsem neplakala, protože svoje slzy jsem vyplakala před třemi lety na plastové židli a na muže, který mě na ni pomohl posadit, mi žádné nezbyly.

„Proč teď?“ zeptal se ve dveřích, když už jsem měla jeho podepsanou stránku v tašce. „Proč jste přijela osobně? Máte přece právníky.“

„Protože nejste zrůda,“ řekla jsem. „Jste zbabělec, který udělal zrůdnou věc, a zbabělci se dají pohnout. Zrůdy ne. Naučila jsem se je od sebe rozeznat. Tam, odkud pocházím, je to dovednost pro přežití.“

Přikývl jako člověk, kterému právě vynesli rozsudek a jemu se tím ulevilo. Někteří lidé nesou nějakou věc tak dlouho, že vám poděkují, když jim tu tíhu seberete.

To byl jeden.

Pak jsem postavila zbytek.

Dita měla na starosti peníze — v účetních knihách se vyzná líp než kdokoli živý, proto je moje společnice, a ne zaměstnankyně — a vystopovala Markétiny krycí dodavatelské firmy od jejich založení až po offshorové účty, kam už tři roky přistávaly peníze odčerpané z fúze. Každý dolar. Každý podpis. Krádež s papírovou páteří.

Složka od vyšetřovatele nám dala stopu Vanessiných plateb. Prokopovo místopřísežné prohlášení nám dalo samotný čin. Markétini dodavatelé nám dali motiv, který přežil i tu past. Kousek po kousku, na podlaze mé kanceláře ve dvě ráno, se lež, ve které jsem tři roky žila, proměnila zpátky v to, čím pod povrchem vždycky byla: ve zločin, s autory, s daty.

Zbývala nahrávka. Můj hlas, ve tmě, přísahající, že Sládek srovnám se zemí.

„Pohřbíme to,“ řekla Dita. „Budeme tvrdit, že je to nepřípustný důkaz, vytržený z kontextu—“

„Ne.“ Přemýšlela jsem o tom tři bezesné noci. „Nepohřbíme to. Dokončíme to.“

Protože tohle je ten kontext, který Vanda vystřihla.

Ta slova jsem vyslovila v nejhorší noci svého života. Filipovi vyskočila horečka, kterou klinika nedokázala srazit, financování bylo tři dny mrtvé a já volala do nadační kanceláře Sládků a prosila — doslova prosila, na kolenou na nemocničním schodišti — aby grant obnovili na jediný měsíc, na jeden jediný, než seženu jiné peníze. Nějaký řadový úředník mi přečetl firemní formulku o reputačním riziku a zavěsil plačící ženě, jejíž bratr se možná nedožije rána.

A já stála na tom schodišti a řekla jsem do prázdna, Bohu, holému betonu: Srovnám Sládek se zemí. Do posledního z nich.

Nebyl to podnikatelský plán. Byla to modlitba matky-sestry-sirotka, které nezbylo nic, pronesená přesně ve chvíli, kdy sterlingovské peníze daly přednost své pověsti před životem mého bratra.

Eliáš volal ten týden každý večer. Ne aby to řídil — to bych zavěsila. Aby se zeptal, co potřebuju, a pak šel a sehnal přesně to a nic víc. Přístup do archivu po zavírací době. Forenzního zvukového experta, který mu dlužil laskavost. Vlastní jméno, připravené k utracení, čekající, až se rozhodnu, jestli ho utratím.

„Řekni mi, kam se mám postavit,“ říkal při každém hovoru, a při každém hovoru to ve mně rozvázalo něco, co jsem rozvázat nechtěla. Muž, který se učí předat vám otěže, je nebezpečnější než muž, který o ně s vámi bojuje. Boj se aspoň dá nenávidět načisto.

„Postav se stranou,“ řekla jsem mu. „Dokud neřeknu. Zvládneš to?“

„Zvládnu to,“ řekl — a tohle byl ten zázrak — a zvládl.

„Ty pustíš celou nahrávku,“ došlo Delii. „I tu část předtím.“

„Na tom schodišti je bezpečnostní systém,“ řekla jsem. „S časovými razítky. Zvuk i záznamy dveří. Zachytil ten telefonát a zachytil i to, co přišlo po něm. Vanda vystřihla deset vteřin z pětiminutové nahrávky, protože zbylé čtyři minuty a padesát vteřin jsou to nejsoucitnější, co se mi kdy stalo.“ Usmála jsem se a nebyl to hezký úsměv. „Podala mi moje vlastní alibi a řekla tomu zbraň.“

Do středečního večera jsem měla všechno.

Místopřísežné prohlášení. Stopu peněz. Celou nahrávku. Markétiny podpisy. Vanessiny platby. Tři roky mého života poskládané zpátky do případu, od kterého by žádná místnost nedokázala odvrátit oči.

Mohla jsem to předat právníkovi. Mohla jsem to nechat uniknout do médií. Mohla jsem nechat mluvit Eliáše, tak jak vždycky mluví někdo ze Sládků.

Místo toho jsem si zamluvila sál.

„Hlasování je veřejné,“ řekla jsem Delii. „Novinářská galerie, akcionáři, celé představenstvo. Vanda chtěla před třemi lety publikum a chtěla ho i na tom galavečeru. Fajn.“

Zavřela jsem složku — svoji složku, tu se svým jménem na štítku, tu, kterou to všechno začalo ve studeném suterénu.

„Publikum dostane. Očistím svoje jméno před každým člověkem, který mě kdy viděl o něj přijít.“

„A udělám to sama.“