Vzali jsme se ve čtvrtek, v soudcovské kanceláři, za jedenáct minut.

Měla jsem na sobě šedou. Roman černou. Byli tam dva svědci — jeho právník a můj — a prsten, který mi seděl, jako by ho někdo měřil podle fotografie, což, jak jsem se později dozvěděla, přesně tak bylo.

„Můžete se políbit,“ řekl soudce znuděně.

„To nebude nutné,“ řekla jsem.

Romanovi cukly koutky. „Je stydlivá,“ oznámil soudci a místo toho mě vzal za ruku, a soudce si povzdechl nad moderní dobou.

Jeho ruka byla teplá a suchá a pevná a nenáviděla jsem se za to, že jsem si toho všimla. Jednou už jsem se vdávala z lásky, v katedrále, v šatech, které stály víc, než kolik otcův první fond vybral za celý první měsíc. To manželství byl podvod převlečený za pohádku.

Tohle byl pravý opak pohádky — přiznaná zbraň — a přesto to působilo míň jako lež než to první.

Veřejné vystoupení byla úplně jiná disciplína.

Romana Thorna si nevezmete potichu. Vezmete si ho na schodech opery, v noci, kdy se dívá celý finanční svět, s fotografy nastoupenými ve třech řadách, protože nejde o svatbu.

Jde o vzkaz.

A Rhyse Ashforda ten vzkaz zastihl asi za devadesát vteřin.

Vím to, protože jsem se dívala, jak dopadá. Přijeli jsme na galavečer zavěšení do sebe — stejný okruh, stejní predátoři ve stejných smokinzích — a přes celý sál jsem viděla, jak můj manžel, můj skoro bývalý manžel, zpracovává fakt, že žena, kterou označil za nevěrnou nulu, si vzala jeho nejstaršího nepřítele dřív, než na jeho vlastním návrhu stačil zaschnout inkoust.

V obličeji mu proběhlo něco, co si budu hýčkat až do smrti.

Existuje jeden konkrétní výraz, který se objeví v obličeji panovačného muže ve chvíli, kdy proměnná, o níž si myslel, že ji má přibitou, vstane a sama od sebe si to přejde přes šachovnici. Záblesk čiré nevíry, hned za ním vztek, hned za ním zběsilý přepočet.

Viděla jsem ho na prodělávajících traderech stokrát.

Na svém manželovi jsem ho nikdy neviděla.

Slušel mu.

Bianca zesinala do barvy svých šatů.

„Vy si to užíváte,“ zamumlal Roman s rukou teple položenou v mém kříži.

„Je to tak vidět.“

„Jenom mně.“ Palec se mu pohnul, jednou, malý kroužek proti hedvábí. Bylo to pro kamery. Muselo to být pro kamery. „Usmívejte se dál. Ať přemýšlejí, jak dlouho už to trvá.“

„Jak dlouho už to trvá?“

„Od jednoho diskusního fóra, před šesti lety.“ Řekl to lehce, ale při tom se na mě nepodíval, a něco se mi v hrudi převrátilo způsobem, který jsem se rozhodla nezkoumat.

S předstíráním, že vás zbožňuje nebezpečný muž, je jeden problém.

Je strašně snadné zapomenout, že předstíráte.

Podával mi šampaňské, které jsem nepila. Smál se tomu, co jsem řekla, jako by to bylo to nejvtipnější, co kdy kdo vyslovil. Když na mě jeden fotograf zavolal mým novým jménem — paní Thorneová, tady — naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha něco sprostého o jeho kravatě, jenom aby mě donutil se doopravdy zasmát, a fotka, která vyšla druhý den ráno, přiměla tři kontinenty uvěřit v lásku.

Nebylo to skutečné. Věděla jsem, že to není skutečné.

Tak proč jsem si to musela pořád připomínat.

„Zatanči si se mnou,“ řekl, a nebyly to kamery, na terase žádné kamery nebyly, a já stejně řekla ano.

Nemluvili jsme o modelu. Nemluvili jsme o Rhysovi. Držel mě ve slušném, chladném odstupu, který se přesto podobal stání příliš blízko ohni, a tiše řekl: „Nerozsypala ses. Na tom galavečeru. Všichni na to čekali a ty jsi místo toho zvedla sklenku.“

„Ty jsi mě na tom galavečeru sledoval.“

„Sleduju tě mnohem dýl.“ Pauza. „Je to ta nejodvážnější věc, jakou jsem kdy viděl někoho udělat v tanečním sále.“

A já, která jsem měla brnění na urážky a brnění na lži, jsem neměla vůbec žádné brnění na to, aby mě někdo viděl, a cítila jsem, jak mi to projelo přímo švem.

„Evie.“ Jiný hlas. Chladný.

Rhys našel terasu.

„Dejte nám minutu,“ řekl Romanovi — Romanu Thornovi, tím tónem pána panství — a k mému překvapení si mě Roman prohlédl, přečetl si, co mi bylo vidět v obličeji, a ustoupil.

„Jednu minutu,“ řekl Roman. „Budu se dívat na hodinky.“ A byl pryč ve světle a já zůstala se svým manželem naposledy sama.

„Udělala jsi chybu,“ řekl Rhys.

„Udělala jsem jich několik. Tu první jsem si vzala ve třiadvaceti.“

Usmál se, byl to ten úsměv, který kdysi okouzloval zasedačky, a já necítila nic než chladné čisté nic trhu, který se konečně zkorigoval.

„Ty si myslíš, že Thornovi na tobě záleží?“ řekl tiše. „Záleží mu na modelu. Stejně jako mně. Jediný rozdíl je, že on zjistil to, co já vím roky.“

„A to je co.“

Rhys se naklonil blíž. Šampaňské a pod ním něco shnilého.

„Vždycky jsem věděl, že jsi Cassandra,“ řekl.

Terasa se zastavila. Hudba, město, moje vlastní srdce — všechno se na jednu dlouhou vteřinu prostě zastavilo.

„Ještě než jsem tě požádal o ruku. Četl jsem ta fóra, Evie. Přečetl jsem si těch sedm příspěvků a věděl jsem, že ten, kdo je napsal, bude mít pro muže, který ji bude vlastnit, cenu celého jmění. Tak jsem ji našel. Dvořil jsem se jí. Vzal jsem si ji.“ Oči mu zajiskřily. „Nezamiloval jsem se do holky. Akvíroval jsem aktivum. Model, mozek, dívčí jméno, které by si nikdy nepomyslelo, že se má chránit. Všechno. Pět let jsem vlastnil Cassandru a ona mi nosila kafe a ani jednou nevěděla, co je zač.“

Nemohla jsem dýchat. Pět let. Každé výročí. Každé miluju tě. Transakce, kterou jsem si spletla se životem.

Vzpomněla jsem si na naše první rande, na tu malou italskou putyku, na kterou prý narazil úplně náhodou. Nastudoval si ji. Nastudoval si mě. Přečetl si sedm příspěvků od anonymní holky a šel nakoupit ženu, která za nimi stála, a já si myslela — Bože, já si myslela, že mám štěstí.

Každý něžný okamžik mého manželství se v reálném čase přeskládal do řady obchodních rozhodnutí a já stála na té terase a dívala se, jak se moje vlastní minulost mění v popel.

„Teď už je to jedno,“ vypravila jsem ze sebe. „Odcházím. Model jde se mnou.“

„Opravdu jde?“ A bylo to tady — to, kvůli čemu přišel na terasu, důvod toho úsměvu. „Přečti si doložku dvacet dva, zlatíčko. Ten kill-switch. Jestli podáš návrh na rozvod první — jestli odejdeš ty — práva k modelu automaticky připadnou mně. Natrvalo. Zítra o půlnoci přecházejí na Ashford Capital, v okamžiku, kdy tvůj návrh zapíšou do rejstříku.“ Narovnal si manžety. „A ty jsi ho podala dnes odpoledne. Že ano.“

Podala. Romanovi právníci ho podali. Před pár hodinami.

„Tak utíkej,“ řekl Rhys. „Vezmi si svého žraloka. Hraj si na svou malou pomstu. Zítra touhle dobou bude jediná věc, kvůli které pro kohokoli něco znamenáš, právně a natrvalo moje — a ty budeš přesně to, co si o tobě vždycky všichni mysleli. Žena, kterou jsem zahodil.“

Podlaha světa se propadla. Dírou naráz spadly tři myšlenky — ta doložka, ty hodiny, těch pět ukradených let — a já nedokázala chytit ani jednu.

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, cokoli, abych mu nenechala poslední slovo —

A zezadu se mi kolem paže tvrdě sevřela ruka.